pondělí 25. ledna 2016

Reinkarnace

          Čau jmenuju se Randy Kane a je mi 27 let. Pracuji v zastavárně. Někdo by řekl, že je to práce na hovno, ale já ne. Denně mi lidé přinášejí různé věci a já se pak s nimi dohaduju o cenně. Většinou jsou tak zoufalí, že přijmou tu nejnižší nabídku. Miluju tu práci.
          Jednoho dne ráno, když jsem šel z práce o 6 hodin dřív, se mi stala nehoda. Srazilo mě auto. Nebojte se nic vážného, to auto nešlo do šrotu, stačilo ho zepředu jen trochu vyklepat, vyměnit čelní sklo a umejt několik litrů krve z kapoty. No a co bylo se mnou? Já jsem umřel. Jo, umřel jsem. Bylo hotovo už na místě, nemělo ani cenu volat sanitku. Hlava se mi téměř oddělila od těla a mé vnitřnosti vytekli na silnici. Teď si uvědomuji, že kdybych tu nehodu sledoval zpovzdálí, tak bych se asi potrhal smíchy.
          Ale teď k tomu hlavnímu. Jelikož jsem žid, tak jsem přišel do nebe. Bylo to tam úplně jiný než jsem si představoval. Všude strašný horko, neustále mě někdo znásilňoval a jediná ingredience na pizze byl ananas. Fuj, jedli jste někdy ananasovou pizzu? Neprobíhalo to tam prostě podle mého očekávání. Po několika dnech si mě k sobě zavolal Bůh. Vypadal jako fajn chlápek. Měl červenou kápi, na hlavě rohy a v ruce držel černý vidle. 
    ,,Poklekni přede mnou smrtelníku!" Zařval Bůh. 
    ,,Polib si, bolí mě záda," odpověděl Randy. 
    ,,No, tak tedy dobře, posaď se Randy," řekl Bůh. Židle se celá skládala z lebek a kostí. 
    ,,Tak jak se ti u nás líbí, všechno v pořádku Randy," řekl Bůh. 
    ,,No abych řekl pravdu, tak je to tu pěkně na hovno, posmrtný život jsem si představoval úplně jinak," odsekl Randy. 
    ,,No co bys taky chtěl, vždyť jsi v pekle," odvětil Bůh, tedy vlastně Ďábel. 
    ,,Tohle je peklo?!" Divil se Randy. 
    ,,No jasně, copak ti u vstupu nic neřekli a taky vám pouštěli dvouhodinové video o tom co je smysl života, jaké náboženství je to pravé a další důležité věci," vysvětlil Ďábel. 
    ,,Jóóó tohle, u toho jsem usnul," zachechtal se Randy. 
    ,,Ach jo, co nám to sem posílají za lidi, ty se určitě musíš znát s mým retardovaným synovcem, kterého jsem kdysi poslal na zem, protože tu s ním byly samé problémy," řekl Ďábel. 
    ,,A jak se jmenuje?"
    ,,Na zemi si myslím dal jméno Miloš a jak to sakra bylo dál... něco na z, něco na z...no jasně Zeman," řekl Ďábel. 
    ,,Tak toho fakt neznám," odpověděl Randy. 
    ,,To buď rád, dělá prezidenta jedné zemi a teď si o nich celý svět myslí, že to jsou jenom vožungři a senilní idioti," řekl Ďábel. 
    ,,Aaaaha," protáhl nechápavě Randy. 
    ,,Ale kvůli tomu jsem si tě nezavolal, máme tu v pekle nový předpis... no předpis, je to spíš taková loterie," řekl Ďábel. 
    ,,A o co v ní jde, vyhrál jsem něco?" vyzvídal Randy. 
    ,,Ano Randy, vyhrál. V nedělním tahu naší pekelné loterie, za přítomnosti pekelného dozoru a notáře, jsi byl vybrán jako adept na reinkarnaci. Od zítřejšího rána se probudíš na zemi jako prase," oznámil vítězoslavně Ďábel a začal se chraptivě smát.
          Ve vteřině jsem se zhmotnil v prase. Není to špatné, dostávám denně jíst co hrdlo ráčí a krmit mě chodí taky taková prasnice. Když mě občas vypustili ven na dvůr, abych se prošel, zjistil jsem, že se nacházím v Houstonu v Texasu. Taková špinavá díra. Ta prasnice co mě chodí krmit, je dcera nějakého náboženského fanatika, takže má povolenej sex až po svatbě. Jednoho dne mě ten farmář nalil do šlichty láhev whiskey. Byl jsem nachcanej a nadrženej jako dlouho ne. Najednou se k mému chlívku blížila ta tlustá koule. Vlezla dovnitř a začala mi sypat zbytky do misky. Když se sehnula, tak jsem se neudržel a skočil na ní. Pořádně jsem jí voprášil, a pak usnul jak zabitej. Ráno jsem se zbudil a ona pořád ležela vedle mě. Vypadala spokojeně, a tak ke mně chodila každý den a vždycky, když mi dávala jídlo, tak se ohnula jako před tím, ale já s už s ní nechtěl nic mít. I jako prase mě bičoval stud, že k tomu jedinkrát došlo. Po čase jí to omrzelo, a tak už chodila jen s krmením. Po dvou měsících se ke mně dostala zpráva, že je ta tlustá prasnice těhotná. Zamlžilo se mi před očima. Po dvoře šel zrovna farmář a držel v ruce naostřenou, ocelovou tyč, a tak jsem rozrazil branku u chlívu, rozběhl se a napíchl své tlusté tělo přímo na ni.
          ,,No a proto jsem zase tady." Ďábel se na Randyho chvíli jenom díval a pak řekl: ,,Rádi bychom tě tu nechali Randy, ale opět jsi vyhrál v naší loterii" řekl tiše Ďábel. 
    ,,Vážně a jako co se tentokrát vrátím?" užasle vykřikl Randy. Ďábel opět chvíli mlčel, ale nakonec se odhodlal a soustrastně konstatoval.
    ,,Jako LidoPrase".


Pozn: Příběh ženy, kterou znásilnilo prase se vážně stal, stačí jen zahledat na googlu ;-)

neděle 24. ledna 2016

Cizí pokoj

          Právě jsem otevřel oči. Zjišťuji, že ležím na podlaze. Snažím si vzpomenout na to kde jsem. Rozhlédnu se po místnosti, ale nepoznávám to zde. Vypadá to tu jak v hotelovém pokoji, ale okna jsou z venku zabedněná. Začínám mít strach. Nevím jak jsem se zde ocitl, ani co jsem dělal včera. Svírá se mi hruď a začínám se potit. Hledám dveře, ale žádné nevidím. Co se to sakra děje. Sedám si na postel a přemýšlím jak z toho ven. Na stolku u postele leží sklenice s nějakou tekutinou. Napiju se. Je to jen voda. Začínám hledat cestu ven, při tom si všímám, že nemám mobilní telefon, ani své doklady. Nemohu si ani vzpomenout jak se jmenuju. Pomalu a jistě mě začíná ovládat panika. Začínám prohrabávat šuplíky u stolků. Nic pořádnýho v nich není. Chytám záchvat paniky a začínám kopat do věcí. V nouzi popadnu židli a začnu mlátit do oken. Nejde to, jsou zabedněný až moc dobře. Už nemám sílu. Sedám si do kouta a svíjím se. Co se mnou bude, někdo mě sem přijde zabít. Stále pátrám pohledem po místnosti, jestli neuvidím nějaký východ, ale nikde nic není.
          Najednou se uprostřed místnosti začíná zvedat koberec. Řvu na celé kolo. Z pod koberce vykoukl člověk a řekl: ,,Tak už seš vzhůru vole." ,,Co se to děje, kdo jste", řvu ze strachu. ,,Ty debile to jsem já", řekl člověk a vlezl do pokoje. Je mi povědomej, ale tak nějak ho nemohu zařadit. ,,Běž ode mě, nech mě bejt!" řvu na něj. ,,Už je to tady zase, dáme prášek", řekl člověk. ,,Nééééééé, nech mě néééé"! Opět řvu. Chci mu jednu vpálit a osvobodit se, ale nemohu vstát. V té vodě určitě něco bylo, je mi hrozně. Strachem a vysílením omdlívám.
          Po chvíli se probouzím a začínám si vzpomínat. Ležím stále na podlaze, ale nade mnou stojí ten člověk, který...moment vždyť to je Jack. Můj kamarád Jack. ,,Tak už seš v pohodě Devine" řekl Jack. Ano jmenuji se Devin, ale jak dál... no jasně Devin Denzel. Co tady dělám, tak snad abych se zeptal: ,,Co se to děje Jacku, kde to jsem." ,,Přece u vás na vaší luxusní chatě v Palm Bay", řekl Jack. ,,Já mám luxusní chatu a co tady dělám", ptám se ho dál. ,,Ach Devine, zase jsme u toho, slavili jsme tu rozlučku se svobodou", řekl Jack. ,,Vážně a kdo se žení", pokračuji. ,,Devine, Devine, tak tohle jsem u tebe zažil naposledy na vysokej", řekl Jack. ,,Cože já vystudoval vejšku", divím se. ,,Tak dobře, asi ti budu muset dát starý, dobrý, vzpomínací reflex", řekl Jack. ,,Dobře, do toho", řekl jsem.
          ,,Takže jmenuješ se Devin Denzel, žiješ v Berkeley v Kalifornii, Jsi víceprezident rodinné firmy Devin and soon. Je ti 32 let a za týden se budeš ženit. Tvoje snoubenka se jmenuje Emma Rose, bruneta, kozy čtyřky, vysportovaná postava. Vystudoval jsi na vysoké škole v Manchesteru v New Hampshire. Obor Podnikání. Tahle chata je tvoje, pořídil sis jí z tvýho luxusního platu, bereš 25 000 dolarů měsíčně. No a včera si po dlouhej době zase chlastal absinth." Chvíli jsem přemýšlel a srovnával si myšlenky. ,,No jó" řekl Jsem. ,,Tak jdeme na snídani, ještě se dnes musíme stavit na laser" řekl Jack. ,,Dobře tak jdeme... cože na laser"? Řekl jsem. ,,Jó, ty si to vlastně taky nepamatuješ, když jsme šli včera ze strip baru, tak jsme se stavili v tetovacím salónu", řekl Jack. ,,Fakt a kdo se nechal tetovat" vyzvídal jsem. Jack se zasmál a řekl: ,,No vlastně sis včera nechat tetovat péro." Ihned jsem se podíval a měl jsem na penisu nápis HIV. ,,Do hajzlu, proč tam mám napsaný zrovna tohle"!? Zařval jsem. ,,Ale notak, Devine byla to sázka... jo a tady máš ode mě těch 5 dolarů, já vážně nevěřil, že to uděláš" řekl Jack.


sobota 23. ledna 2016

Příběh Carla Ingrama - 3.část Starý dluh

          Najednou se mi zamlžilo před očima. Mohl to být kterýkoliv jiný policista, ale tam stál zrovna White. ,,Co si přejete" vysoukal ze sebe Carl. ,,Mohl by jste mi dát váš řidičský průkaz pane... ááále kdopak to tu s vámi sedí", řekl James White. Mark s Paulem ani nedutali. ,,Pan Jacket a Heriot, kde se tu berete a odkud vůbec jedete"? Vyzvídal White. ,,Byly jsme na projížďce", řekl Carl. ,,Vás jsem se neptal pane... a vy jste... takže koukám, že se jmenujete Carl Ingram", řekl White. ,,Ano tak se jmenuji", řekl Carl. ,,A co takový slušný občan dělá v autě s takovými výrostky"? Řekl White. ,,Jsou to moji známí, a tak jsme se zajeli jen tak projet... víte... na večeři, byly jsme na večeři", řekl Carl. James White stál a koukal na nás, jako kdyby nás chtěl zabít. ,,No a kde na večeři jste byly"? Řekl klidně White. ,,U Altana na kebabu", vstoupil do rozhovoru Paul. White ho probodl očima. ,,S tebou jsem vůbec nemluvil ty zakrslej zmrdíku", procedil White mezi zuby. Poté se otočil na mě a řekl: ,,Takže pane Ingrame, pokud vím Altanovo občerstvení je v Greenbadu a Greenbad je moje město. Řeknu to tedy zřetelně a jasně, držte se od mého města dál, nechci aby se vaše špína natáhla i k nám", řekl White a podal mi doklady. ,,Můžete jet a dobře si pamatujte co jsem vám dnes řekl, v pořádku dojeďte", dodal White a odešel ke svému autu.
          Všichni jsme mlčeli a jen po sobě koukali. Až Mark prolomil to ticho: ,,No kurva, to bylo o fous." ,,Ten hajzl nám jde furt po krku", řekl Paul. ,,Ale notak, vždyť jsme to zvládli", řekl Mark. ,,Teď možná jo, ale co příště? A navíc, nebylo ti divný, že nás zastavil zrovna on a zrovna teď, když jedeme z Greenbadu a ještě k tomu s bouchačkama pod sedadlem", vztekal se Paul. ,,Musíme bejt hlavně v klidu jinak náš plán nevyjde, dnes už nic podnikat nebudeme, jedem rovnou domů", řekl Mark. Odvezl jsem Paula domů a poté i Marka. Když vystupoval tak mi řekl: ,,Dneska ses držel Carle, zejtra buď ready budeme tě potřebovat."
          Celou noc jsem oka nezamhouřil, pořád jsem musel myslet na to všechno co se stalo a na to co se možná stane. Druhý den jsem jenom čekal, jestli Mark zavolá. Bál jsem se, nechtěl jsem do toho jít, ať to mělo být cokoliv. Seděl jsem doma na gauči a po dlouhém čekání, jsem konečně usnul. Probudil mě až zvonek u dveří. Vstal jsem a šel otevřít. Za dveřmi stál Mark a přes rameno měl velkou tašku. Vypadal vyděšeně. ,,Ahoj Marku, co se děje"? řekl Carl. ,,Mohl bych na chvilku dál"? řekl Mark. Pustil jsem ho dovnitř. Než jsem stačil něco říct, tak Mark spustil: ,,Stal se hroznej průser Carle, hroznej průser". ,,Co se stalo, někoho jste zabili"? řekl Carl. ,,Jdi do prdele Carle, sakra!" zařval Mark a rozkopal mi židli. ,,Notak, v klidu, řekni mi co se stalo"? řekl Carl. Mark se uklidnil a řekl mi celý příběh:
          ,,Před dvěma lety jsme s Paulem a ještě s jedním člověkem investovali nějaký prachy. Akcie té firmy, do které jsme naše peníze vložili, během půl roku raketově stoupli. Byly jsme v balíku. Ještě před tou investicí jsme každý zvlášť neměli moc peněz, a tak jsme dali peníze do hromady a jeden z nás za ně nakoupil akcie. Akcie byly psané na toho třetího. Jmenuje se Oli Zigler. Společně s ním jsme se dohodli, že s prachama zdrhneme do Ameriky a uskutečníme svůj sen. Ale ukázalo se, že Oliho sen byl jiný. Když peníze vybral, tak s nimi zdrhnul, ale do jiné části Islandu. Dlouhou dobu jsme ho hledali, až jsme ho konečně před měsícem našli. Naneštěstí naše peníze využil po svém a je z něho dealer drog. Opravdu dobrý dealer drog. My jsme do toho, ale i tak šli. Nechtěli jsme tě do toho nakonec tahat, a tak jsme si sehnali jinej odvoz. Ta akce se, ale posrala. Náš řidič je mrtvej a Paula chytili Oliho lidi. Já jsem se odtamtud dostal a vlakem dojel až sem." 
          ,,A co je v té tašce"? řekl Carl. Mark tašku otevřel a ta byla plná bankovek.,,15000 €, přímo z Oliho domu", řekl Mark. ,,Co budeme dělat"? řekl Carl. ,,Oli bude Paula držet jako rukojmí a chtít zpátky ty prachy", řekl Mark. ,,Takže"? Řekl Carl. ,,Takže musíme vymyslet kurva dobrej plán, jak ho odtamtud dostat, aniž by jsme přišli o ty prachy" řekl Mark. 

pokračování příště

čtvrtek 21. ledna 2016

Příběh Carla Ingrama - 2.část Nebezpečný kšeft

          Vešli jsme do altánku a já je spatřil. Věděl jsem co to je za partičku a rozhodně mi nebylo do zpěvu. Byla to parta Greenbadských kluků. Tvrdí hoši, kteří nehrají fér a je lepší s nimi nic nemít. Všechny jsem neznal, ale ten který stál v popředí v beranici a v kožené bundě se jmenoval Peter White. Jeho strýc byl policejní náčelník v našem okrsku, a tak je jasné, že ho z leckterého průšvihu vysekal. Měl jizvu na obočí a očividně na ni byl pyšný, jelikož si dával záležet na tom, aby byla dobře vidět. Další z nich se jmenoval Dave Collins. Paul ho nenáviděl, protože ho Dave kdysi prohodil oknem. Paul mu za to ojel sestru. Za to ho Dave nenáviděl ještě víc.
          ,,Tak jste se neposrali", řekl Peter. ,,Vypadáte jak posraný", přidal se Dave. ,,Jak se má sestra Dave, dej jí za mě pusu jo", odpověděl Paul. Dave málem vypěnil, ale Peter ho zklidnil. ,,Tak co, chcete to"? Řekl Peter. ,,Jo to je jasný", odpověděl Mark. Peter sáhl do kapsy a vytáhl zbraň. Zděsil jsem se, ale Mark a Paul byly v klidu. Peter předal zbraň Markovi. ,,A teď ještě tu druhou" řekl Mark. ,,Mám jí tady, ale vyskytla se menší komplikace", odpověděl Peter. ,,Jaká komplikace", vyhrkli téměř současně Mark s Paulem. ,,Bude to trochu dražší" řekl Peter. ,,Naser si, ty hajzle", začal řvát Paul, ale Mark ho ve vteřině zarazil. ,,O kolik dražší"? Řekl Mark. ,,Řeknu to jasně a jenom jednou, chci dvojnásobek", odpověděl Peter. ,,To nemyslíš vážně, za co, stejně si to ukradl strejdovi", řekl Mark. ,,Možná jo, možná ne, každopádně svojí nabídku nezměním", odpověděl Peter.
          Mark se otočil k Paulovi. ,,To snad nemyslíš vážně, vždyť nás zase podělali", řekl Paul. ,,Dej sem ty prachy, potřebujeme je", odpověděl Mark. Paul nakonec sáhl do kapsy a podal Markovi obálku. Ten ji předal Peterovi, který mu za ni dal druhou zbraň. ,,Rok od roku je s vámi radostnější obchodovat" řekl Peter a začal se spolu s ostatními smát. ,,Jdeme" řekl Mark. ,,Mějte se buzny a Paule, já si tě najdu", řekl Dave. ,,Najdeš, jenom můj vzkaz, nechám ho na zadku tvojí sestry", odpověděl Paul. Najednou Dave vytáhl zbraň. Dali jsme se na útěk. Dave, ale nevystřelil, chtěl nás jenom postrašit. Každopádně jsme nasedli do auta a odjeli jak rychle to šlo.
          ,,Takovej poděl", zuřil Paul. ,,A cos chtěl dělat, jinde by jsme je nesehnali", řekl Mark. ,,Hlavně odsud rychle pryč" řekl Paul. Seděl jsem za volantem a nemohl vydat jedinou hlásku. Až když jsme vyjeli z Greenbadu, jsem se trochu uklidnil a zeptal se: ,,Na co vůbec potřebujete zbraně, nechystáte se snad někoho zabít"? ,,Jo chystáme, střelíme tě do hlavy", zavtipkoval Paul. ,,Ale no tak Paule, teď se takový vtipy nehodí", řekl Mark. Poté si Mark zřejmě uvědomil, že nejsem zvyklý denně utíkat před člověkem, který na mě míří zbraní. ,,Tak co Carle, jsi v pohodě, jak ti je"? Řekl Mark. ,,No rozhodně jsem dnes čekal něco trochu jiného, ale můžete mi říct k čemu je vůbec potřebujete", řekl Carl. Mark dlouho mlčel, ale nakonec mi to řekl. To co mi řekl si budu pamatovat až do konce života, i když jsem to tenkrát úplně nepochopil. ,,Měl jsi někdy sen Carle? Sen pro který bys udělal cokoliv, aby se ti splnil? My ten sen máme. Ale potřebujeme k tomu prostředky. Nic víc, jenom prostředky a víru v to, že se nám ten sen splní", řekl Mark. ,,Tak nějak nechápu" řekl Carl. ,,Až přijde čas, tak se všechno dozvíš", odpověděl Mark. Na víc jsem se tedy neptal.
          Už jsme byly skoro doma, když jsem najednou v zrcátku spatřil blikat světla policejního auta. ,,Kurva, musíme schovat ty bouchačky, jedou za námi benga", řekl Paul, který si policejního auta také všiml. Mark mu podal svojí zbraň a Paul ji i se svojí zbraní schoval pod sedačku. Policejní vůz nás po chvíli předjel a naznačil, aby jsme zajeli ke kraji. ,,Sakra, zrovna dneska, proč zrovna dneska kurva" řekl rozrušeně Mark. ,,Já ho zastřelím", řekl Paul. ,,Neblbni debile, nech ty zbraně pod sedačkou", odpověděl Mark. Policista vystoupil z vozu a přistoupil k nám. Sklopil jsem okénko a venku stál James White policejní náčelník!

pokračování příště

úterý 19. ledna 2016

Příběh Carla Ingrama - 1.část Prolog

          Zdravím vás. Jmenuji se Luke Hill. Žiji v jednom nejmenovaném městečku v Louisianě. Žiji zde již dvacet let. V životě se mi stala spousta věcí, jak těch dobrých tak i zlých, ale nikdy jsem si neprošel takovýma sračkama jako před dvaceti lety. Ano tehdy jsem se sem dostal. Do Lousiany, do mého malého městečka a také do USA. Nedostal jsem se sem z toho důvodu proč lidé do této země chodí. Splnit si svůj Americký sen. Ne, já tu neplním svůj sen, ale sen dvou dávných přátel. Raději začneme úplně od začátku. Přesuneme se do doby, kdy jsem žil ještě v zemi jménem Island, kdy ještě mé jméno nebylo Luke Hill, nýbrž Carl Ingram.
          Psal se rok 2016 a já byl prostý dělník v jedné místní firmě na výrobu munice. Nestěžoval jsem si. Práce to byla dobrá a já byl skromný člověk, takže plat pro mě nebyl problém. Měl jsem malý byt a Citroen BX. Rok výroby 1992. To auto nebylo pouze moje. Měl jsem ho napůl s jedním přítelem. Byl to Mark Jacket. To auto měl spíš on, ale byl to mladej kluk a mě vyhaslému pětačtyřicátníkovi už moc k užitku nebylo. Markovi bylo 22 let, a tak se ničeho nebál. Neměl taky proč, byl to chlap jak hora. Měl rád rychlou jízdu a sem tam nějakou tu rvačku. Taky rád hodně pil. Za volant si v tom stavu, ale nesedl. Na to tu měl mě. Jeho osobní taxi. Poflakoval se s ním další klučina. Jmenoval se Paul Heriot. Ten tou dobou zrovna oslavil 20 let. Byl to také mladík, ale v určitém ohledu byl oprsklejší než Mark. Často se dostával do potíží, nic si, ale nenechal líbit. Občas sem ty kluky musel i peněžně založit, což se dalo čekat. Byly to lenoši co se jen flákali po ulicích a užívali si života. Jak oni s radostí říkali. I přes to jsem byl rád, že je znám. Občas mě i zapojili do nějakého svého kšeftíku, kde jsem jim dělal dvorního řidiče. Byly to různé věci. Mírné krádeže, kšefty s marihuanou, někdy i rozvozy autem za peníze. Často se i podobné akce posrali a muselo se to řešit buď rychlým odjezdem a nebo došlo na pěsti. I přes to jsem byl spokojený, rád občas zažiji nějaké to riziko. Takhle jsme tam žili a bylo nám fajn. Jednoho večera se to, ale všechno úplně zvrtlo.
          Přijel jsem k Markovi domů. Volal mi, že má večer nějaký kšeft. Nevěděl jsem o co jde, prostě jsem přijel. Uvnitř už seděl Paul a něco ho zrovna příšerně naštvalo. ,,Prostě se mi nechce riskovat chápeš", řval Paul. ,,Je to v klidu kámo, já už to s něma vyřešil, už se to nebude opakovat", odpověděl s klidem Mark. ,,Ale jak můžeš vědět, že nás zase nebudou chtít podělat, nechci zase zdrhnou jak krysa, když to nevyjde", řekl Paul. ,,Uklidni se, já jsem to s ním včera osobně probíral a zaručil se nám, že to bude v klidu", odpověděl Mark. Paulovi se to pořád moc nelíbilo, ale nakonec neměl na výběr. Když jsme sedali do auta tak mě to nedalo a musel jsem se zeptat: ,,O co dnes jde"? ,,Ale jedeme do Greenbadu, jak jsme tam byly před měsícem", odpověděl Mark. Věděl jsem, že kšeftovat tam je vždy nebezpečné. Ale jak říkám, trocha rizika nezaškodí. ,,Tak jedem" řekl Carl.
          Cestou tam byly všichni zticha. Hovorný Paul seděl vzadu a o něčem vášnivě přemýšlel. Za necelou hodinu jsme dojeli na místo. ,,Tak jdeme Paule, už na nás čekaj" řekl Mark. Paul beze slova vstal a vystoupil. Ještě než Mark zavřel, tak se ke mě naklonil a řekl: ,,Nech nastartováno a pojď s námi". Bylo mi to divné, většinou čekám v autě, ale tentokrát ne. Mlčel jsem a vystoupil ven. ,,Tak jdeme tam", řekl Mark a vykročil směrem k malému altánku, ve kterém očividně čekali ti lidé, za kterými jsme přijeli.

pokračování příště


pátek 15. ledna 2016

Vnitřní poet - myšlenky od Paula

          Někdy si říkám jestli má to moje psaní vůbec cenu. Vím, že mám talent a psaní mě naplňuje, ale je to ono? Nebude ze mě jenom další průměrný pisálek, co se propadne do průměru šedi? Kdo ví, Já ne. Potřeboval bych své psaní více usměrnit a ne jenom psát směsici píčovin, co mě napadnou. Vážnější psaní pro mě není. Pro koho taky? Pro zraněné duše? Ta moje je zraněná dost, ale to mám bejt další stvoření co píše o hnusu a každodenní šedi? Nevím jak se na to teď dívat.
          Včera jsem se koukal na hvězdy. Byly překrásné, a tak jasné jako málokdy. Spatřil jsem dvě padající hvězdy a přál si abych jednou poznal pravdu. Pravdu o tom kdo jsme a kam máme směřovat. Měl jsem pocit jakoby se na mě někdo díval, něco velkého, něco o čem nikdo z nás nemá nejmenší tušení. Co nebo kdo to je? Jak může být vesmír nekonečný? Co je za tím nekonečnem? Je tam nějaká neproniknutelná bariéra, která je miliardy kilometrů tlustá? Je to možné, ale co se skrývá za ní? A za tím co je za ní? Občas si říkám jestli náš vesmír není jenom obří akvárium u někoho doma na polici. U něčeho většího co nikdo z nás nikdy nepochopí. Včera jsem se cítil tak neuvěřitelně malý a tak nevýrazný a nedůležitý při pohledu na tu kůpu světel. Kdybych mohl někdy poznat to opojení z pravdy už by mi asi nic nescházelo. Nebo by to bylo zničující poznání?
          Děsím se toho co bude v budoucnosti, jaký bude svět, jakými bolestmi a útrapami si budeme muset projít, když už teď to není zrovna lehký. Jak se lidstvo změní? Jak bude můj život vypadat za takových třicet let? A bude vůbec nějaký život? A nebo jenom každodenní špína a hnus. Denně dostávat životní lekce a ojeby, proč svět není lepší? Proč drtivá většina hrabe jen pro svoje blaho a na ostatní serou? To samé i já. Proč jsou lidé takový? Kde se to v nás vzalo? Proč? Proč mě to vůbec zajímá? Mám tolik otázek, na které nikdy nedostanu odpověď. A nejenom já.
          Někdy si vzpomenu na jeden obrázek, který jsem kdysi viděl. Jsou na něm paličky marihuany umístěné v dětských automatech na žvýkačky. Proč vlastně tak prospěšná rostlina, jako je marihuana, nemůže být volně přístupná pro každého? Proč nemůže růst volně na ulicích jako normální rostlina, ze které si každý může utrhnout? Často si představuji svět kde marihuana není zakázaná. Kde není mnoho let zakázaná, pro nikoho a na cokoliv. Kdyby jsme s ní žili a kouřili jí už od mala o co by bylo na světě méně zločinů a hnusu. Co když je to právě v tom? Co kdyby lidé marihuanu neodsuzovaly? Nikdo by ji neodsuzoval. Každý by ji užíval jako lék a nebo pro potěšení. Myslím, že by byl svět lepší a zdravější. Možná proto je zakázaná, aby si ty korporátní krysy namastily kapsy.
          Svět by měl být pro všechny. Každý by měl mít možnost žít a ne jenom přežívat, žijou ti co maj cash. A když už ho maj hodně, pořád chtěj víc a víc. Budou mít dost až si zotročí celej svět? Nebo budou chtít pořád víc a víc? A proč nás pořád víc a víc omezujou? Kdy to skončí? Skončí to vůbec někdy? Myslím, že každý zná odpověd, ale dělá někdo něco? Proč si volíme furt ty samí svině? Pořád dokola? Když nedokážeme udržet harmonii ani v jednotlivých společenství, jak ji máme udržet ve světě? A co teprve v celém vesmíru? A jak máme poznat pravdu, když se soustředíme jen na to jak ji skrýt? Je mi z toho všelijak, ale převážně na blití. Řešit věci má cenu jenom ve větším měřítku, ale na to je potřeba hodně lidí, kteří to budou řešit. Ale abychom zaujali hodně lidí, je potřeba velká propagace té věci. A na velkou propagaci je potřeba velké množství financí. Ale velké množství financí mají pouze korporace, které nechtějí aby jsme ty věci řešili, hůř, oni nám to nedovolí. Jak potom může jeden člověk změnit svět k lepšímu? A co je vlastně lepší? Víme to? Já nevím...

pátek 1. ledna 2016

Autobus

Stalo se to jednoho dne, v jednom nejmenovaném městě šel mladík z párty na autobus. Byly už 4 hodiny ráno, a tak se Jeef (jeho jméno) koukal na jízdní řád, jestli vůbec něco jede. Zjistil, že autobus jede až v 5 hodin, takže se chtěl vydat domů pěšky. Měl to sice přes půl města, ale čekat hodinu se mu opravdu nechtělo. Najednou, ale na zastávku přijel autobus. ,,Skvělé, zeptám se ho kudy jede, třeba mě hodí domů" pomyslel si Jeff. Autobus zastavil a otevřel přední dveře. ,,Jedete na Brown street"? Řekl Jeff. Řidič se na něho podíval záhadným pohledem a řekl: ,,Ano mladíku, to jedeme" řekl řidič. Jeff tedy nastoupil a sedl si hned ke dveřím vedle řidiče. Ten řidič vypadal jako normální starý řidič autobusu. Šedé, hodně prořídlé vlasy, Na obličeji nějaká ta vráska a veselý výraz. Přesto se Jeffovi na řidiči cosi nezdálo. Pořád, ale nemohl přijít na to co. ,,Tak co mladíku, odkud jedeme"? Řekl s úsměvem řidič. Jeff sice moc neměl na povídání náladu, ale k němu domů to bylo ještě 20 minut, a tak se dal s řidičem do řeči. ,,Ale, z jedný pařby v klubu, celkem to ušlo" řekl Jeff. ,,Ooooo jistě, taky jsme do podobného klubu chodili, jako mladí, jmenoval se Rodeo Jack a byl to nejlepší klub ve městě" řekl řidič. ,,Jo to je super" řekl s nezájmem Jeff. ,,A jak se vůbec jmenuješ mladíku"? Řekl Řidič. ,,Jmenuju se Jeff, Jeff Blueman" řekl Jeff. ,,Opravdu, já kdysi znal jednoho Bluemana, jmenoval se Harold Blueman" řekl řidič. ,,Vážně, to jste asi znal mého dědu" řekl Jeff. ,,Jo to byl super chlapík, znal jsem ho z práce, vyráběli jsme sudy v pivovaru" řekl nostalgicky řidič. ,,No, ale musel jsem s tou prací ve dvaapadesátým skončit, měl jsem zanedbanou kílu, a tak už jsem nemohl zvedat těžký věci. Ta práce mi chybí, ale tohle taky není špatný, každej den potkávám nový lidi" vyprávěl řidič. Jeffa to sice moc nezajímalo, ale nechtěl staříka přerušit, přece jenom si takhle v noci s nikým moc nepoklábosí. Po chvíli dojel autobus na místo kde Jeff vystupoval. ,,Tak na shledanou pane" řekl Jeff. ,,Měj se mladíku a pozdravuj dědečka, vlastně by jsi mu mohl něco předat, je čas aby to konečně dostal" řekl řidič. ,,Jasně a co"? Řekl Jeff. Stařík vytáhl z kapsy nějaké staré hodinky. Jeff si je moc neprohlížel a hned je strčil do kapsy. ,,Dobře, já je dědovi předám a od koho mu mám říct, že jsou"? Zeptal se Jeff. ,,Řekni mu, že jsou od Nicka, od Nicka Smitha" řekl řidič. Jeff vystoupil a šel domů. Když přišel, tak si šel hned lehnout, aby se vyspal z kocoviny. 
          Druhý den odpoledne Jeff vstal a šel dát své oblečení do pračky. Když si vybíral kapsy našel ty hodinky a vzpomněl si, že je má předat svému dědovi. Jeho prarodiče bydleli ve stejném domě, o dvě patra níž, a tak se tam Jeff vydal hned. Sešel tedy o dvě patra níž, zazvonil a šel dál. ,,Ahoj dědo jak se máš" řekl Jeff. ,,Ale dobře Jeffe, copak tě k nám dnes přivádí" řekl děda. ,,Něco pro tebe mám, dal mi to nějaký tvůj starý známí, abych ti to předal" řekl Jeff. ,,A copak to je"? Řekl děda. Jeff vytáhl z kapsy hodinky a dal je dědovi. Když stařík hodinky spatřil, tak ztuhl v obličeji. ,,Něco se děje dědo"? Řekl Jeff. ,,Kdo ti ty hodinky dal"? Řekl děda. ,,Jeden řidič autobusu, nějaký Nick Smith" odpověděl Jeff. Stařík se zděsil, pouze koukal na ty hodinky a mlčel. ,,Tak co se děje dědo"? Řekl Jeff. Stařík si stoupl a začal něco hledat v šuplíku. Po chvíli vyndal nějaké staré noviny. Dal je Jeffovi do ruky. Jeff si přečetl titulek. Byl z roku 1995. Stálo tam: "Hrozivá autonehoda zapříčinila smrt dvanácti lidí. Nehodu zavinil řidič osobního automobilu. Řidič autobusu se mu v poslední chvíli vyhnul a sjel ze silnice. Všichni lidé v autobuse zahynuli. Řidičem autobusu byl místní občan Nick Smith." Jeff otočil stránku, kde byly fotky všech lidí, kteří v autobuse zahynuli. Byla tam i fotka Nicka Smitha, který vypadal přesně jako stařík, který mu včera předal tyto hodinky. I Jeff ztuhl. ,,To, to, to byl on, ale jak je to možné" koktal Jeff. Děda hodinky otevřel a vyndal z nich nějaký kus papírku. ,,Co je to"? Řekl Jeff. Děda se zasmušil a řekl: ,,Kdysy jsme s Nickem a dalšími přáteli jeli na výlet ke stříbrné hoře. Oba jsme měli zálibu v hledání, různých cenných artefaktů a někde u stříbrné hory se měla nacházet jeskyně, ve které byl jeden z nejvzácnějších artefaktů. Stříbrná lebka. Utvořili jsme skupiny. Já a Nick jsme šli pochopitelně spolu. Hledali jsme celý den, ale nic jsme nenašli. Když jsme se vraceli, tak si šel Nick ještě odskočil. Najednou na mě volal ať se jdu na něco podívat. Našel malý průlez, který vedl do země. Posvítil jsem tam baterkou a něco se tam zalesklo. Spustil jsem ho tedy dolů. Nick jí tam ten večer našel. Byly jsme šťastní. Lebku jsme odvezli k Nickovi domů a dohodli jsme se, že ji prozkoumáme druhý den. Dal jsem Nickovi svoje hodinky, protože on ty svoje ztratil u stříbrné hory a v práci je potřeboval víc než já. Řekl mi, že je vrátí hned jak si koupí nové. Druhý den bylo pondělí, a tak jsme šli ráno oba do práce. Po práci jsem čekal u jeho bytu, ale Nick už nikdy nepřišel. Ten den zemřel. Jeho děti celou jeho sbírku cenností prodali, ale Stříbrná lebka mezi artefakty nebyla. Nikdo, nikdy nezjistil co se s ní stalo. Až do teď". Jeff na dědu nevěřícně koukal. ,,Co je napsáno na tom papírku"? Řekl Jeff. ,,Je to kód k bezpečnostní schránce" Řekl Děda. Druhý den zašel do bezpečnostní schránky a Stříbrná lebka tam skutečně byla. Nikdy jsme nezjistili kdo byl ten muž co dal Jeffovi hodinky. Každopádně ho Jeff už nikdy v autobuse nepotkal. Jednal snad Nick Smith ze záhrobí, aby předal svému příteli něco co mu také patřilo? Kdo ví? Je jisté, že Nick musel něco tušit, proto umístil Stříbrnou lebku do bezpečnostní schránky, aby ji jeho potomci neprodali. A nebo to možná bylo úplně jinak...