středa 23. listopadu 2016

Mimozemský deník - 2. část

          Večer 14. listopadu 2016 - Mimozemská instruktážní místnost

Seděl jsem na levitujícím křesle a jeden z mimozemšťanů na něm začal cosi nastavovat. Najednou mě nějaká síla přitlačila hlavou k opěradlu. Zatmělo se mi před očima. Rázem se, ale vše opět rozjasnilo a předemnou běželo nějaké video... vlastně předemnou to nebylo, měl jsem ho promítnuté přímo do mozku. Na videu byl chlapík, který vypadal jako jeden z těch bílých mimozemšťanů. Podával mi informace, Vypadalo to asi nějak takhle:

Zdravím vás na naší vesmírné lodi. Naše rasa se nazývá Indugutk, ale po vašem se nám přezdívá ,,Vysocí Bílí". Naše rasa je mírumilovná a spravedlivá. Nemáme v plánu vás zabít ani zkoumat o lidské anatomii už víme víc než přední pozemští vědci. Na naší loď jste se dostali proto, že se inteligenčně a genově hodíte do našeho schéma. Budete převezeni na jeden z našich měsíců, kde budete vykonávat práci, která vám bude přidělena. Na každém měsíci, kde je naše základna, těžíme měsíční kámen a další cenné kovy, ukryté hluboko pod povrchem. I přes to, že se může zdát, že práce v našich oddělení znamenají téměř jistou smrt, není to pravda. Naše technologie je neuvěřitelně vyspělá, a proto naši otroci pracují v opravdu skvostných podmínkách. Jakmile na určené základně odpracujete určité roky práce, budete převezeni na naší planetu, kde v úctě a klidu dožijete svůj život.
A je to tady, teď už vím co se mnou mají v úmyslu. ,,Takže jste mě unesli, abych byl váš otrok?" ,,V podstatě ano", odpověděl mimozemšťan. ,,To snad ne", povzdechl jsem si a nadšení, kterým jsem ještě před chvíli hýřil se změnilo v hlubokou depresi. ,,Sice budeš náš otrok, ale zřejmě to nebude ten druh práce který čekáš. Jak už jsi slyšel v instruktáži, jsme velice vyspělá rasa, potřebujeme otroky pouze na to, aby udržovali v chodu přístroje. O všechny otroky je nadstandartně postaráno a navíc můžeš využívat naše vyspělé počítačové systémy k poznávání světa. Máš možnost zjístit všechno co tě kdy o tvé zemi i vesmíru zajímalo a jídlo budeš dostávat podle vlastního přání", doplnil informace mimozemšťan. Když jsem nad tím teď přemýšlel, tak se mi to nezdálo tak špatné. Na druhou stranu jsem měl být něco jako jejich domácí mazlíček. ,,Jaké je tvé jméno", řekl jsem bez ostychu. ,,My nemáme žádná jména, mezi sebou komunikujeme pomocí myšlenek, váš druh k tomuto stylu komunikace ještě nevyspěl, jakmile se to stane, tak pro vás důležitá věc jako je jméno, bude bráno za naprostou zbytečnost", odpověděl mimozemšťan. ,,Aha, to já jenom tak, abych věděl jak říkat svým novým pánum, když jsem teď v podstatě váš pes", odfrknul jsem si. ,,Víme, že jsi zřejmě čekal něco jiného, ale lepší bude když se s tím smíříš, jestli se teď chceš podívat jak vypadají naše pracoviště můžeš zde přes počítač.

          18. listopadu 2016 - Ubytovací místnost

Po několika dnech na této mimozemské lodi si uvědomuji, že to asi skutečně nebude tak zlé. Mám zde téměř vše nač si vzpomenu. Navíc už jsem stihl zjistit spoustu věcí, na které většina světa nezná odpověd. Co skutečně přistálo v Roswellu, kdo stál za 11. září, jak byly zmanipulovány volby a plno dalších důležitých informací. Denně si dopřávám oblíbená jídla, dokonce i ty, které vidím úplně poprvé. I přes to se mi stýská po domově. Už asi musejí mít starost. Netuší, že mě již nikdy nespatří.

          Ráno 19. listopadu 2016 - Vyšetřovna

Dnes ráno jsem měl drsný budíček. Vzbudil mě nějaký poplach. Všude blikaly červené kontrolky a panely. Navíc mě hned potom nahnali ti emzáci do vyšetřovny. Několikrát mě celého skenovali a pak mě zde nechali, moc se mi to nelíbí. Asi po půl hodině do místnosti vtrhnul jeden z nich a rázně řekl: ,,Pojď se mnou!" Neváhal jsem a vydal se za ním. ,,Co se to tu dnes děje?" řekl jsem. ,,Do toho ti nic není, nesmím prozradit...", nedořekl mimozemšťan, jelikož ho přerušil jiný vyšší a zdánlivě starší člen jeho druhu: ,,Měl by vědět co se s ním teď stane, vždyť tu jde o něj." ,,Cože o mě? co se děje?" panikařil jsem. ,,Mám pro tebe špatnou zprávu, dnes se s naší lodí spojila rasa Maitre. Normálně bychom s nimi nejednali, jelikož jsou to naši napřátelé, jenže tohle je vyjímečná situace. Zajali důležitého člena naší rasy. Dohodli jsme se na výměně, přenecháme jim celý náklad měsíčního kamene z měsíce tvé domovské planety a také jim dáme všechny otroky co na lodi právě máme. Nechtěli jsme jim tě vydal, ale vypadá to, že nás sledovali, a proto vědí, že tu jsi. Je mi to líto musíme se rozloučit", řekl mimozemšťan a uspal mě sonickým paprskem.
pokračování příště

sobota 19. listopadu 2016

Mimozemský deník - 1. část

          Večer 14. listopadu 2016 - Domov

Dnes je krásný chladný večer. Právě stojím před domem a kouřím cigaretu. Měsíc je tak oslnivý. Aby také ne, je blíž než kdykoliv jindy. Vydržel bych ho sledovat celé hodiny. Je zvláštní, že nevidím žádné hvězdy, pouze měsíc. Dokuřuji cigaretu. Většinou bych se ihned přesunul domů, ale dnes ne. Něco mě nutí, abych zde ještě zůstal a sledoval oblohu. Miluji úplněk. Rozkročím tedy nohy a rozpažím ruce jak nejvíc to jde. Chci z něho tu energii vnímat celým tělem. V tu chvíli jsem na měsíci zahlédl malé zablesknutí. Co to bylo? To jsem ještě nikdy neviděl. Hned poté se to opakoval. Třetí záblesk byl nejpodivnější, vypadalo to jakoby ho měsíc vyflusl a on začal padat, i když padat, to není správné slovo, bylo to spíš jak kdyby vzlétl. Světlo na chvíli zmizelo. Ale co to mohlo být? Stále jsem sledoval měsíc a užíval si jeho svit. Najednou se světlo opět objevilo, jenže bylo větší. Vypadá to jakoby se neustále zvětšovalo. V tu ránu mě oslnilo a já upadl na chladnou zem. Měl jsem před očima mžitky. Světlo stále sílilo a já se nemohl ani pohnout navíc mi neustále oslňovalo tvář. Zničeho nic mě ozářilo úplně a já neviděl nic jiného než pronikavou zář. Myslím, že jsem na chvíli ztratil vědomí. Další co si pamatuji je to, že se vznáším v prostoru a v té záři začínám poznávat jakésy obrysy. Nevěřím tomu, je to skutečně to co si myslím...

          Večer 14. Listopadu 2016 - Neznámé místo

Probudil jsem se v nějaké místnosti. Vypadá to tu velice bizarně. Místnost je plná různých elektronických panelů. Vše ostatní tu je z podivného materiálu, který nepřipomíná nic z toho co znám. Podlaha je z něčeho na pohled připomínající kov, ale na dotyk je spíš jako guma. Po chvíli jsem se rozhodl sebrat odvahu a jít tohle místo prozkoumat. Vstal jsem a chtěl se přiblížit k jednomu z panelů, jenže mě nějaká tajemná síla přitlačila zpět k zemi. Rázem se jeden z panelů aktivoval. Poznal jsem to, jelikož před tím na něm svítila kontrolka červeně a nyní se přepnula do zelené barvy. Aktivace kontrolky zapříčinila otevření dveří. V nich jsem spatřil něco neuvěřitelného. Za dveřmi stáli tři stvoření. Všichni byli bílí a vysocí. Na hlavě měli masivní žíly, taktéž bílé. Jejich ústa vypadala spíš jako ještěří tlamy. Měli pod očima vystouplé tváře čož se dá říct i o prostoru kolem obočí. Tvar jejich očí byl široký, ale typ zorniček spíš ještěří. Mezi nimi malý nos. Uši měli propadlé, jelikož postrádali ušní boltce. Měli extrémně dlouhé a hubené krky. Jejich ohryzek připomínal trilobita. Mohli měřit tak dva metry a po celém jejich těle jsem mohl vidět vystouplé tlusté žíly jako na hlavě. Začali se ke mě přibližovat. Měl jsem strach, ale při tom jsem byl fascinován. Opravdu jsem se setkal s mimozemským druhem, již od mala o tom sním. Jeden z mimozemšťanů vytáhl něco co připomínalo laserovou zbraň a zamířil na mě. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to asi není úplně dobrá situace. Zavřel jsem oči a obával se nejhoršího. Místo výstřelu jsem, ale pocítil jakousi zvláštní energii. Otevřel jsem oči a spatřil, že mě mimozemšťan tím přístrojem pouze skenuje. Možná mě nechtějí zabít. I přes to, že vypadali tolik hrůzostrašně, tak můj strach opět polevil. Po chvíli mimozemšťan odložil přístroj a řekl: ,,Vítáme tě na naší lodi Paule Scribblere." Stačila jedna věta a v hlavě se mi začala honit spousta myšlenek. Jak vůbec dokáží mluvit naším jazykem? Jak vědí moje jméno? Co se mnou chtějí udělat? A není tohle jen další bláznivý sen? Jeden z mimozemšťanů ke mě přistoupil a řekl: ,,Vše ti bude vysvětleno obyvateli planety země, a mimochodem tohle není sen." Takže oni umí číst mé myšlenky. ,,Ano umíme a nejen to, pojď s námi a my ti všechno vysvětlíme, vždyť to byl vždy tvůj sen poznat mimozemskou civilizaci." ,,To ano", odpověděl jsem nedočkavě. Vydal jsem se za nimi. Věšli jsme do úzké chodby. Na jejích zdech byly tajemné znaky, které jsem viděl poprvé v životě. nebyli podobné ani druhu písma či obrazů, které jsem do nynějška znal. Na konci chodby byly dveře, do kterých mě poslali. Za nimi bylo to o čem jsem vždy snil, že uvidím. Planeta země, na velkém monitoru, který ji snímal. ,,Můžeš se podívat na jakékoliv místo na zemi a vše uvidíš ve špičkové kvalitě", řekl mimozemšťan. ,,Já, já nevím co na to říct, je to neuvěřitelné", rozplýval jsem se nad tím vším. ,,Teď si sedni zde do tohoto levitujícího křesla, do hlavy ti bude promítnuto instruktážní video a informace o naší rase...

pokračování příště 

středa 9. listopadu 2016

Creature (Stvůra)

          Můj příběh začíná jednoho podzimního večera. Na ten večer nikdy nezapomenu. Byl zrovna úplněk a já se trmácel lesem domů. Byl jsem opilý a sklamaný z odmítnutí. Prý nemám žádné city, pfff... možná má pravdu. Přemítal jsem o tom v hlavě a při tom se navátým krokem prodíral houštinami. I přes to, že les působil děsivě, tak já strach necítil. Bylo mi všechno jedno. V tu chvili jsem uslyšel zaskučení. Mé smysly se zbystřily. Co to mohlo být. V tu ránu zamnou něco proběhlo. Nemohl jsem se ani pohnout. Po chvíli mě, ale strach popohnal dál a já se rozběhl houštím pryč. Dostal jsem se do místa kde byly pouze stromy. Už je to dobré. I přes to mi srdce pořád buší. Zvolnil jsem krok. Snad už mi nic nehrozí. Domů to je ještě dálka. Pokračoval jsem dál. Po několika minutách jsem se zastavil. Potřeboval jsem močit, a tak mi nezbývalo než si stoupnout ke stromu a vykonat potřebu. Když jsem stál u stromu, tak jsem opodál v lese něco zahlédl. Tvor si mne všiml a rozběhl se mým směrem, a tak jsem se dal na útěk. Předemnou byla další houština, a proto mi nezbývalo nic jiného než do ni vběhnout. Ten tvor se stále přibližoval a já utíkal seč mi síly stačily. Při běhu jsem se neustále otáčel. Najednou na mě z boku něco skočilo a zaťalo mi to tesáky do ruky. Začal jsem úpět. Ten tvor byl menšího vzrůstu, v jeho tlamě jsem rozpoznal tesáky a na zádech měl trny. Vypadal jako velký pes, ale jako by přišel z pekla. Ten druhý tvor se na něho vrhnul. Byl to vlk, jenže ne jen tak obyčejný, dokázal se totiž postavit na zadní nohy. Stvůry se do sebe pustili a já tomu pouze přihlížel. Nakonec ten děsivý pes vlka zahnal. Poté se otočil ke mě a vycenil tesáky. Mé srdce bušilo stále víc a víc, bylo nemožné abych tohle přežil. Když už jsem myslel, že se mi rrozskočí, tak mě rázem polilo horko. Převalil jsem se na břicho a začal jsem skučet. Mé tělo se mění. Ze zad mi vyrostly ostny, z rukou se staly ohromné pařáty s dlouhými drápy a z úst mi vyhřezli tesáky. Stal jsem se jím, tím nelidským zhmotnením pekla. Má agresivita vzrostla až do nekontrolovatelné míry. Z tlamy jsem vypustil hlasitý skřek a rozběhl se hluboko do lesa.
          Ráno mě probudilo vycházející slunce. Ležel jsem v lese úplně nahý. Co se to jen včera stalo?! Možná to byla pouze halucinace. Pohlédl jsem na svojí pravou ruku a spatřil otisky tesáků. Takže je to pravda, stal jsem se jedním z nich...