Pivo a Čaj

,,Vstávej, Hej vstávej!" 

,,Co je?"

,,Jdeme na drink."

,,Neee už další nezvládnu!"

,,Vždyť jsou teprve tři hodiny ráno."

,,Teprve?! Ale i tak, dnes už to nedávám."

,,Ale no tak, snad neodmítneš drink."

,,Už chci klid a ticho."

,,Klidu a ticha si užiješ v hrobě víc než dost."

 ,,... tak jo jdeme."

Jooo někdy se mi stalo, že jsem musel tímto způsobem lámat lidi. Takto je psychicky "deptat". Jenom proto, aby párty jela dál a my si užili další minuty či hodiny našich mladých životů. Jen málo z nich podlehlo a zachovali se podobně. Jeden z nich byl i Pax. S ním nikdy neuvázla párty na mrtvém bodě. Navíc to byl člověk, který věděl jak žít. Každý by se od něho měl co přiučit. A přesně o něm je tento příběh...

Mě se říkalo Pinta. Jako pinta piva, jestli znáte tuto měrnou jednotku. Paxe jsem znal už nějaký ten pátek, a tak bylo potřeba opět prolít hrdlo něčím chladivým, co nám zajistí patřičné opojení. Proč také ne, vždyť byla teprve středa a víkend daleko. Proto jsme zamířili s menší skupinkou lidí do jednoho nechvalně známého místního baru. Ano chodili jsme sem často. Jakmile byla prvotní pachuť ze dne plného přemýšlení a pocení se nad "složitými" testy smyta, tak se naše konverzace odebrala směrem k tématu, ke kterému jsme ji prvoplánově směřovali. 

,,Kámo ta barmanka je dnes nějaká chcíplá, vůbec nekroutí bokama."

,,Nikdo nekroutí bokama, když při tom nese šest piv."

,,Ale tahle jo."

,,Možná občas, nemám čas jí tolik sledovat."

,,To bys musel na chvíli odložil ten IPhone, a pak bys poznal ten rozdíl."

 ,,Ále, neser mě s tím a navíc mám pro tebe jeden úkol."

,,Jakej úkol ty vole, hrajeme snad vadí nevadí?"

,,Nee, ale potřebuju, aby ses omluvil té holce jak jsi s ním před týdnem pil a pak jste mi opilí volali." 

,,A za co bych se jí měl omlouvat?"

,,Prej jsi byl ožralej jako prase a nablil jsi jí do kabelky."

,,Jooo za tohle, ale proč bych se jí vlastně měl omlouvat?" 

,,Protože bych jí chtěl časem navštívit a ty jí znáš, proto by tento incident na mě vrhal špatné světlo, jelikož jsem tvůj fellák." 

,,Ále, to nesmíš tak hrotit, stejně bych ani nevěděl jak začít.

,,Něco vymysli." 

,,Dobře, takže to jí mám napsat: "promiň, že jsem se ti vyblil do kabelky a doufám, že ty tampóny co tam leželi byly i po tomto mém drobném excesu použitelné"? 

,,Nee, napiš to nějak citlivě, vytříbeně a hlavně ať to nevypadá, že jsem tě k té omluvě navedl já."

,,... Dobře tak já to zkusím."

Věděl jsem, že Pax má na tu slečnu opravdu zálusk, a tak jsem se rozhodl, že mu vyhovím. Proto bylo nezbytné vymyslet nějakou kulantní a nenápadnou omluvu, která všechno špatné smyje. To pro mě nebyl problém, jelikož procento alkoholu v krvi stoupalo, a proto se mé výřečné a neotřelé já projevovalo čím dál tím více. Napsal jsem jí to tedy tak, jak by to dokázali vyjádřit pouze přední světoví básníci:

,,Zdravím tě má rozmilá, nádherná a spanilá krásko. Právě jsem si uvědomil, že moje chování a činy tě možná zaskočili, pohoršili či zneuctili, a tak zde přicházím s omluvou. Mrzí mě má netaktnost i slabost mého trávícího traktu, jenž polevil v tu nejméně vhodnou dobu. Doufám, že mi kdy dokážeš odpustit, protože si to budu až do nejhlubší smrti vyčítat. Tvůj velice zahanbený přítel Pintoslav"

Pax zprávu zhlédl a každé mé slovo odsouhlasil. Vše bylo vyřešeno a naše veselí panovalo dále. Až do rána, než jsem si přečetl skutečnou verzi mé omluvy:

,,Čau kotě. Zrovna jsem zjistil, že jsem se fakt choval jak kokot, a tak bych se ti asi měl omluvit, takže sorry jako. Fakt mě sere, že jsem ti zeblil kabelku a doufám, že bude ještě použitelná. Snad budeme v pohodě a někdy zase zachlastáme. Tvůj fellák Pinta."

Od té doby jsme tu slečnu ani jeden už nikdy neviděli.

O nějaký čas později se Pax rozhodl, že dá víkendovému chlastání jiný rozměr, a proto jsme měli za úkol obejít co nejvíce hospod a v každé z nich si dát pouze jedinou pintu piva. Neváhal jsem, jelikož Pinta se mi neříkalo jen tak bezdůvodně. V prvním baru bylo pivo velmi osvěžující a lahodné. Hned vedle byla menší "nalejvárna", do níž jsme bez váhání vstoupili a i když zde byl požitek z napití, kvůli menší údržbě pípy horší, tak i přes to do nás pivo vklouzlo jako nic. Naše třetí štace byla za rohem. Zde jsme ihned po dopití poprvé ždímali obsahy svých močových měchýřů, jelikož točili desítku po níž, jak známo, to teče daleko dříve a daleko rychleji. Ve čtvrtém lokále byla krásná barmanka, pro jsme to zde protáhli o tři pinty déle. V pátém baru jsme potkali několik přátel, proto nebylo těžké zde setrvat o dvě až tři další pinty na víc, než někdo navrhl, aby se uskutečnil přesun zase dál. Z naší šesté štace si již moc nepamatuji. Vzpomínám si až na naší, údajně devátou hospůdku, jenž byla krásná a malebná, na městské poměry až nezvykle klidná. Hodně nás proto mrzelo, že naše zvratky znesvětili její sněhově bílou fasádu. 

Ale přesuňme se k tomu hlavnímu. Jednoho dne v pátek byl čas na schlazení nervů v jednom z našich oblíbených lokálů. Bohužel ten den měl Pax velmi napilno, a proto se rozhodl, že si dá pouze čaj.

,,Jak to můžeš pít vždyť tohle pijou důchodci."

,,Není to špatný, měl bys to taky občas zkusit."

,,To bych do toho musel nalejt něco říznějšího, stejně tak jako bys to teď měl udělat ty."

,,To až zítra jakmile se vrátím z velkoměsta a když už jsme u toho, pojedeš s námi?" 

,,A co tam jedete dělat?"

,,Jenom menší nákup, nějaký věci do bytu a možná tam někde najdeme v akci flašku Jagermeistera."

,,Zní to lákavě, možná bych jel."

,,Dobře, vyjíždíme v deset."

,,Jestli do té doby vstanu a zavolám ti, tak pojedu."

,,Tak se dnes moc neožer."

,,Zkusím to."

,,Dobře zítra do deseti čekám hovor a my se pro tebe zastavíme, jestli nezavoláš tak vyjíždíme bez tebe."

,,Beru na vědomí."

,,Dobře tak se měj."

,,Ty taky."

,,A nechlastej dnes tolik ať vstaneš."

,,Zkusím to, čus."

,,Čus."

Den plynul a já se už chystal odjet domů, když najednou mě odchytla parta lidí, kterou jsem tak velmi důvěrně znal. Zapadli jsme do baru a užívali páteční odpoledne a následně i večera. Když bylo ráno a všichni již odešli, tak na mě začala také doléhat únava, a proto jsem usedl k baru. Zde jsem potkal dalšího kamaráda s nímž pochopitelně padlo dalších několik drinků. Poté mi nabídl, že má odvoz domů a že mě mohou hodit také. Neváhal jsem. Náš řidič byl sice amatér, ale v opilosti mi je jedno kdo mě odveze. Při jízdě našel kamarád pod palubní deskou zbraň a láhev whiskey. Řidič naštěstí nebyl proti, aby jsme si tyto věci vypůjčili. V pistoli byli sice jenom slepé náboje, ale i tak s ní bylo možné zažít spoustu legrace. I přes to, že jsem se ráno probudil ve své posteli, tak mi rozhodně nebylo do zpěvu. Celý den jsem se z ní totiž nebyl schopen vyhrabat. Lepší to bylo až večer, ale i přes nově nalezenou sílu mi nebylo po chuti jít opět někam pít.

Ten den kdy se vše změnilo, byl právě den po tom... v neděli ráno. To ráno kdy mě probudilo vyzvánění telefonu:

,,Haló."

,,Čau tady Mick, jsi střízlivej?"

,,Joo jsem!"

,,Víš... nevím jak to říct, ale... Pax je mrtvej."

,,Cože, hele nemám po ránu chuť na fóry, ať Pax zvedne prdel a napíše mi, od včera se neozval."

,,... Ale tohle není vtip... je to tak, včera, když jeli večer z nákupů, tak se vybourali v autě a..."

,,A co?!"

,,A nezvládli to."

,,................."

,,................."

,,................."

,,Jsi tam?"

,,Jo, jo jsem tady, já... já jen tomu nemůžu uvěřit."

,,Já taky ne."

,,Tak díky za zprávu."

,,V pohodě."

Možná se teď ptáte co z tohoto příběhu plyne a nebo co si z něj máte odnést. Pravda je taková, že s blízkým člověkem můžete zažít spoustu skvělých věcí, co se vám vryjí do paměti a už na ně nezapomenete. Stejně tak jako některé úplně běžné, všední věci, jako třeba když jdete na pivo a váš kamarád na čaj...

Paul Scribbler - Úryvek z knihy

...Přes počáteční obavy se nikdo nic nedozvěděl, Jim držel jazyk za zuby. I tak si od té doby přišel James v partě odstrčený. Do Toollgate už chodil jen zřídka a s nechutí. Toho si všiml Tony, a proto k němu jednoho dne přisedl. ,,Tak co se děje chlapče?“ ,,Ale nic Tony, dobrý všechno v pohodě,“ odpověděl James a podivně se usmál. Tony si ho prohlížel a zřejmě analyzoval proč James nemluví pravdu. ,,Co tvoje hlava?“ pokračoval Tony. ,,Nic to nebylo, mám jen pár stehů.“ Tony se zatvářil vážně a řekl: ,,Hele jestli jde o to, tak každýho jeho první zápas změní, i když každý nezačíná proti úhlavnímu rivalovi jako ty. Ale sakra, vždyť si z toho vyšel poměrně dobře o hodně lépe než já při své premiéře.“ ,,Vážně? A jak jsi dopadl?“ zajímal se James. ,,Tenkrát jsme hráli proti Newcastle United. Hrálo se u nich a my prohráli 3:1. Ničeho jsem se tenkrát nebál a tak mi přišlo jako dobrej nápad, abych se při rvačce tlačil co nejvíc dopředu. Dopadlo to tak, že si mě vyzvedával můj nasranej fotr v nemocnici, kde jsem skončil s polámanýma žebrama, zlomenou rukou a s ksichtem plným modřin. I přes to mě ještě ten den seřezal jak žito,“ vyprávěl Tony. ,,Jak ses k tomu po takové nakládačce mohl vrátit?“ udivil se James. ,,Tenkrát mi bylo šestnáct, takže se mi šrámy zahojili rychle. Za pár týdnu jsem byl zase v ochozech a fandil ještě víc než kdy dřív. A co se týče rvaček, tak jsem zdaleka neztratil svojí urputnost a houževnatost, pouze bylo potřeba lépe vyhodnocovat to, jakým způsobem se do nepřítele obout,“ zakončil Tony a poplácal Jamese po rameni. ,,Moudrý chlap,“ pomyslel si James, ,,jestlipak se v něm také probouzí to sadistické chování jako v Jimovi.“...

Zasranej Poet

          Tak je to tady, konečně jsem si prošel tou rádoby tvrdou a nervy drásající zkouškou života... kdyby tu tak byl brácha se kterým bych to zapil. Asi proto mě úspěch, kterého jsem dosáhl netěší a je mi na místo toho spíše lhostejný. Ještě to není tak dávno co mi život zase přišel poměrně snesitelný, ale dnes si nevím co počít... opět. Jediná jistá věc byla, že spolu zapijeme náš "pokrok", ale tys odešel brácho... moc brzy jsi odešel... teď už jenom mohu o těchto věcech bloumat nad tvojí rakví... nad tvojí rakví, kde nás stálo stádo... stádo těch co ti byli věrní. A i přes to mám pocit, že jsem mohl udělat víc. Kdyby to jen šlo vrátit, ten den... ta událost... ten okamžik... ten zkurvenej okamžik co všechno na vždy změnil. Kdybych tam tenkrát byl s vámi a zabránil tomu, ale to už je historie, ne příliš vzdálená, ale je... a historií se žít nedá. To je přesně můj názor, historií se žít nedá, tak proč pořád myslím na to co se stalo? Proč se v tom teď hrabu? Sám se v tom nevyznám. Možná proto, že když člověk ztratí něco co mu bylo blízké, tak se to v něm promítne. Asi jsem v poslední době moc pospíchal... moc jsem zanedbával "všední život" a neuvědomil si jak může být pro někoho krátký. Neúprosně jsem směřoval kupředu, přitom jsem sám nevěděl kam a při tom všem spěchu mi nedošlo, že by bylo lepší se na chvíli zastavit a nadechnout se... nadechnout se a těšit se z toho jediného okamžiku, který právě prožívám. Možná proto si teď přijdu jako špatný přítel, že jsem vždy nedokázal vyslechnout vše co bylo třeba a že jsem místo toho pospíchal životem i myšlenkovým pochodem kupředu, někam dál,..

          Ten den, když jsem se dozvěděl tu nepředstavitelnou a zdrcující zprávu, mi byla před mojí rychle směřující dráhu, postavena zeď... zeď co všechno na okamžik blokla... kdyby jen na okamžik. Vše už bude navždy jiné... néé temnější ani horší, ale smutnější a prázdnější.

          Vím, že na nás budeš koukat, nebo na nás spíš myslet, jelikož máš teď plný ruce práce s poznáváním nové formy bytí. Vím, že na nás nekoukáš z oblaku, jak by řekli někteří "z nebe", ale zažíváš teď novou formu života. Věřím, že vzpomínáš i na tento bídný svět, i když tam kde jsi teď je ti určitě lépe. My na tebe myslíme a jednou se v tom světě potkáme... jednou nás tam přivítáš a budeme pokračovat v našem bezstarostném lifestylu... jednou bude vše jako dřív. Možná brzy, možná později, někde ve světě kde nejsou války a nenávist, někde kde i ty největší sráči dojdou pokoje... v to doufám a v to věřím...

          Vždy jsem si myslel, že ty přežiješ mě, že můj bohémský styl života zahubí mé tělo mnohem dříve... bohužel tomu tak není, a proto doufám v to co jsem tu teď vyplodil... brzy na shledanou brácho...

Paul Scribbler

         

The Artist - 2. St. John´s

          Ano rozhodl jsem se téměř ve vteřině, pojedu do Kanady. Proč? Sám nevím asi proto, že nejsem srab který se bojí příležitosti. Ale o to ani nejde. Zkrátka už to chtělo změnu od každodenní rutiny. Sally brala můj odjezd poměrně skepticky i přes to, že jsme byly pouze kamarádi. Každopádně jsem věděl, že teď nechci nic jiného než chytnout tuhle šanci za pačesy. Byl právě předvečer dne kdy jsem měl odjíždět a zrovna mi přišla zpráva od Sally:

,,Ahoj Tysone."

,,Čau Sally"

,,Myslíš to s tou Kanadou vážně :O."

,,Ano Sally... myslím."

,,Takže tě měsíc neuvidím?"

,,Přesně tak Sally."

,, :-/ "

          Poté jsem Sally již nenapsal, jelikož nebylo v mých silách jí vysvětlovat to, že si svůj názor nerozmyslím. Možná když se na měsíc ztratím, tak konečně pozná co ve mě má, ale třeba si to pouze namlouvám. Slečna Priscilla mi naštěstí vše domluvila. Měl jsem pouze odcestovat do Prahy a poté přímým letem do Kanady do St. John´s. Škoda, že nemohla se mnou.
          I přes všechnu nervozitu jsem se těšil na něco nového, nepoznaného a záhadného. Kdybych tak věděl co mě čeká. Po náročném letu a výstupu na Mezinárodním letišti v St. John´s mi všechny tyto pocity přebila jediná věc a to potřeba útulné a měkké postele. Můj průvodce byl naštěstí pohotový, takže mě za necelou hodinu dopravil na místo ubytování. Bydlel jsem na nevelké koleji v poměrně klidné čtvrti města. I přes to, že bylo teprve odpoledne, ulehl jsem do postele tak rychle, že mě ani nenapadlo si nejdříve vybalit zavazadla.
          Probuzení u mě nastalo až pozdě večer, jelikož na můj pokoj nikoho dalšího neubytovali. Nebylo tedy nikoho kdo by narušil můj odpolední klidový režim. Měl jsem chuť na cigaretu, a proto mi přišlo na mysl, že bych si mohl trochu prohlédnout okolí koleje. Uvnitř na chodbách bylo jako po vymření, zřejmě byli všichni někde na párty. Aby také ne, co jiného dělat v pátek večer. Vyšel jsem proto ven a zapálil si cigaretu, přičemž jsem pozoroval dění na ulici. Na chodníku přes silnici vláčel pes svého pána, tak horlivě, že to vypadalo jako by jej venčil snad on sám. Opodál u popelnic si zase bezdomovec hledal něco k zakousnutí v popelnici. Všechno jsem to tak pozoroval, když najednou... jako bych zacítil něco, co tak důvěrně znám, něco od čeho si dávám v poslední době mírný odstup... ale sakra, tohle voní opravdu dobře, něco takového se u nás shání špatně. Nenápadně jsem se začal rozhlížet odkud ta slastná vůně pochází.

          ,,Hej dáš si taky?" Ozvalo se za mnou. Ohlédl jsem se a spatřil tam dívku. Brunetu s šibalským úsměvem a s jointem v ruce.

,,Jasně, voní to moc dobře."

,,To si piš, jeden z nejlepších místních modelů."

          Usedl jsem vedle té dívky a pozoroval jak šlukuje tu vonnou tyčinku plnou inspirace a radosti. Pohlédla na mě a podala mi ji. Měla pronikavé černé oči, i když momentálně trochu zarudlé. Hned po prvním potáhnutí mě zachvátil prudký kašel. A sakra, nic tak intenzivního mi plícemi dlouho neprošlo. Dívka opět nahodila svůj šibalský úsměv, při kterém se jí dělaly ve tvářích nezaměnitelné ďolíčky, a řekla:

,,Ale copak, to u vás nic tak kvalitního nekouříte a nebo jsi začátečník?"

,,*kašel* spíš momentálně neaktivní *kašel* kuřák."

          V tichosti jsme si užili tuto rituální chvíli plnou povznášejícího bafání. Ten stav byl úžasný, nikdy v životě jsem nebyl tak moc.

,,Tak jak se cítíš?"

,,Joo... jee... je to okay."

,,To vidím ∗smích∗ měl by sis na to začít zvykat, na Stephena chodíme vždy takto povzbuzení."

,,Jak víš, že jdu ke Stephenovi?" 

Dívka se usmála a odpověděla: ,,Slečna Priscilla mi řekla abych tě uvedla do obrazu Tysone."

,,Vážně a co ještě říkala?"

,,Abych na tebe dohlédla."

,,Tak to bys mě měla doprovodit na pokoj, protože jsem tak zkouřenej, že ani nevím kudy jít."

          Beze slova vstala a chytla mě za ruku. Pak mě vtáhla dovnitř. Přesně věděla kam jít, do pokoje 125. Usedl jsem na postel a vstřebávat momentální pocit. Po chvilce jsem si uvědomil, že dívka stále stojí mezi dveřmi. Můj pohled spočinul na její tělo. Můj zrak si jí pomalu prohlížel od od bot až po hlavu. Její dlouhé nohy v černých legínách, které nádherně přiléhali k jejím stehnům. V pase poměrně štíhla. Bílé tričko nebylo zcela upnuté, ale i přes to v něm vyniklo její nádherné poprsí. Mohla mít tak trojky. Můj pohled se dostal až na její obličej. Přejel jsem její šibalský úsměv až na ty černé oči.

,,Už sis mě dostatečně prohlédl?"

,,Jooo to si piš, jak dlouho už takhle vlastně civím?"

,,Dost dlouho na to, abych si všimla toho co ti vyrostlo mezi nohama."

,,Ehhhh", odfrkl jsem si.

,,Tak zase zítra Tysone", řekla a jako pokaždé předtím s úsměvem odcházela.

,,Počkej! Jak se jmenuješ?"

,,Vicky", řekla a odešla.

          Tak takhle jsem poprvé poznal St. John´s, možná mohla Vicky zůstat déle a zpříjemnit mi začátek, ale to bych si možná později tak neužil ty příjemné chvíle...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nostalgický Poet

          Tak dnes mi jsou dvě zkurvený dekády... Skvělý i dost depresivní období. Ale všechno má svý klady a zápory. Většinou jsou moje výplody temné a sklíčené mysli psány v jednom souvislém odstavci, plném niterných pocitů, ale dnes ne, pojmu to tentokrát jinak. Zmíním zde v bodech věci co mě v životě ovlivnili. Ať už to byli události co mě poznamenali a odnesl jsem si z nich hrůznou zkušenost na zbytek života, tak i situace, kdy jsem byl na vrcholu blaha.

1. Moje prodrání se na svět

Zkrátka to, že jsem byl nejrychlejší zmrd co se prodral k životu, je pro mě vlastně první výhra v životě. První a ta nejdůležitější. I přes všechny strasti co život přináší jsem za tento moment rád. Kdybych si měl vybrat, jestli se mám narodit, tak bych se nerozhodoval dlouho, už jen proto, že je důležité poznávat nové věci, přestože mohou někdy býti dost skličující. Vždy se dá najít něco pozitivního i když to jde těžko... Ale o tom by se dalo polemizovat hodiny a hodiny...

2. Vytrhnutí z dětské radosti 

Škola a konec počátečních dětských ideí o životě. Procházení jednotným můstrem pravidel. Ano škola, kde je mnohým lidem ubita kreativita a hlavně originálnost. Způsob vzdělání, kterým ze mě byly vyhnány první kousky radosti. Vždy jsem to vnímal tak, že hlásali něco ve stylu: ,,Přispůsob se a buď jako ostatní, ve všem vynikej alespoň průměrně a všichni budou spokojeni." Takto to na mě ve většině případů působilo. Jakmile jsem našel věc, ve které jsem vynikal, tak jsem byl sražen poznámkou, že se to neshoduje s určitou osnovou té věcí a že se mám držet při zemi...

3. Mohu létat?

Ne nemohu. O tom jsem se skutečně jednou ujistil. A proto si z této zkošenosti nesu svojí první větší odřeninu. Když jsem si tenkrát myslel, že mohu slétnout z balkónu jako pírko, tak mě tvrdý dopad na zem ujistil o opaku...

4. Sportovní kariéra

Už je to dlouho, ale vždy na ni budu vzpomínat s nadšením, i když jsem si to tenkrát nepřipouštěl. Dala mi hodně a navždy budu rád, že jsem ji prožil, i když nakonec skončila poměrně neslavně a teď mi po ní zbýla v puse jen hořká pachuť neúspěchu... 

5. Mladý a opilý 

Moje mladá a opilá letá, která mě odtrhla od sportu si budu pamatovat asi navždy a ne vždy v tom nejlepším smyslu. Prožil jsem díky nim nezapomenutelné momenty, ale často je křižují i chvíle trpké a bolestné. I přes všechno co mi přinesli a vzali o nich nemůžu mluvit jako o celku, jelikož stále ještě trvají...

6. Láska je sračka

Moje první opravdová láska, která mě vytrhla z ideálů o všech těch mýtech co můžeme vidět v různých filmech či číst v rozmanitých milostných baladách. Každý si ten svůj šťastný konec přeje i přes fakt, že to popírá. S ní jsem to cítil tak jako s žádnou před tím, ale happy endem to neskončilo. I tak to bylo poprvé co jsem uvěřil v nějaký hlubší cit, i když mé srdce nakonec rozdrásala a vyflusla na zem...

7. Zrození Scribblera

K jeho zrození bylo zapotřebí víc než těchto zasadních událostí. Často jej ovlivnili i maličkosti, které se dají lehce přehlédnou. Nenašel jiný způsob jak se niterně vyjádřit, a proto se zrodil. Zrodil se, aby deprimoval a zároveň bavil svět. Miloval lidi co jeho myšlenky nenávidí a zároveň nesnášel ty co je uznávají. Každopádně byl jeho vznik nevyhnutelný, jelikož v součastnosti zhmotňuje na papír své názory a pocity, právě jako tento poet...

 

 

 

 

The Artist - 1. Nabídka, která se neodmítá

          To léto, kdy jsem jel na stáž do St. John´s mi skutečně změnilo život. Abych to upřesnil, dal mi hodně podmětů k přemýšlení, ze kterých jsem postupem času těžil. Když o tom tak přemýšlím, tak bylo obrovské štěští, že jsem měl možnost těchto poznatků dosáhnout. Proč? Tato stáž mi v podstatě spadla do klína. Studoval jsem na střední škole. Dělil mě rok od vysoké a já už přemýšlel co budu dělat to léto, před začátkem posledního školního roku na střední. Měl jsem v plánu poflakovat se s kamarády a užívat si letní pohodu. Můj plán se změnil jednoho dne, několik dní před předáváním vysvědčení...

          ...Byla zrovna hodina matematiky a jako obyčejně jsem místo počtů, kreslil do sešitu různé malůvky a nenávistné nápisy. Občas jsem svůj pohled upřel na tabuli, abych viděl co se tam změnilo za tu chvíli, kdy mě ani trochu nezajímala. No jistě další nesmyslné vzorečky a výpočty. V tu chvíli mi zavybroval mobil. Otevřel jsem chat, ze kterého vypadlo:

- Ahoj o přestávce venku? :-) 

- Jasně :-)

- Fajn :-)

          Byla to Sally, kamarádka z vedlejší třídy. Dnes je opravdu nudný den, snad mi její úsměv a břitký humor trochu zpestří náladu. Vím, že ano. No a jestli má dnes na sobě ty dřínové kraťásky a upnuté tričko s tím velkým výstřihem tak...
          Ze snění mě vytrhlo zvonění. Vyšel jsem ze třídy a letmo pohlédl na školní nástěnku. Stále tam vysela moje báseň. Rád jsem si jí pořád dokola pročítal a jelikož jsem čekal na Sally, tak bylo samozřejmě na místě, udělal to i tentokrát:

Když upínám se pořád dál,

dokola a stále sám,

v mysli mojí k vzpomínkám,

které už tak dobře znám.

Kdo pomůže mi jít zas dál,

myslím na to - přemítám,

dál a dál v těch myšlenkách,

ve své hlavě odlétám...

          V tu chvíli mi někdo zakryl oči. Otočil jsem se a za mnou stála Sally. Měla na sobě to upnuté tričko s velkým výstřihem. Kraťasy neměla džínové, ale přiléhavé a šité z podobného materiálu jako její vrchní část oděvu. Chvíli jsem jenom zíral. Sally, ale hbitě vyhrkla:

,,Tak jdeme Tysone?"

 ,,Jooo, jasně jdeme."

          Když jsem vycházel společně se Sally ze dveří, tak mi někdo poklepal, tenkým prstíkem, na rameno. Ohlédl jsem se a za mnou stála moje učitelka tvůrčího psaní, slečna Priscilla. Ano skutečně slečna. Jelikož to byla umělkyně, tak hodně cestovala po světě a často se mi zdálo, že jí práce ve škole brzdí v rozletu. Navíc byla ještě poměrně mladá a svým způsobem nádherná. Vždy jsem zbožňoval její styl vyučování. Všechno dělala s vášní, která z ní přímo vyzařovala. Tu a tam se stalo, že se ráno zapomněla nalíčit. I tak jí to slušelo. A vůbec nejlepší situace byla, když přiběhla do třídy s rozcuchanými vlasy, na rychlo sepnutými gumičkou do culíku, žvíkajíc při tom vegetariánskou bagetu a s podivným výrazem. Z toho výrazu vyplývalo asi něco jako - ,,Co má sakra bejt, jsem prostě neskrotná umělkyně". Vždy mi to k ní nějak pasovalo, ale nejvíce právě v této situaci, kdy si zřejmě prodloužila noční zábavu a ráno neměla čas na ty klasické holčičí věci:

,,Potřebujete něco Priscillo?"

,,Ano Tysone, mohl by jste na malý moment opustit svojí přítelkyni a jít se mnou do mého kabinetu, potřebuji s vámi něco probrat."

,,No dobře, přijdu hned Sally."

          Nechtělo se mi vysvětlovat, že Sally není moje přítelkyně, i když to tak mohlo občas vypadat. Vlastně jsem k ní delší dobu něco cítil, ale o to v tu chvíli nešlo. Vklouzl jsem do kabinetu slečny Priscilly a přisedl k jejímu stolu. Na stole se váleli různé malůvky smíchané s neopravenými písemkami ostatních žáků. Na okraji stolu stála soška vytvořená z použitých čajových sáčků. Slečna Priscilla seděla opřená v křesle naproti mě.

,,O co tedy jde?"

,,A musí o něco jít Tysone, copak si učitelka nemůže jen tak poklábosit se svým nadaným studentem?"

,,Aby jste mě nepřechválila." (hrdý úsměv) 

,,To bych si nedovolila."

          Poté nastalo chvilkové ticho a já nabýval dojmu, že si ze mě Priscilla dělá legraci, když mě k sobě zavolala. Jak už jsem věděl z dřívějška, tak jí podobný typ žertů nedělal problém a ráda vytrhávala lidi z jejich naplánovaného programu, jen aby s ní strávili trochu času. Nebylo to tím, že by byla osamělá, spíš si ráda hrála s psychikou lidí. Pamatuji si moc dobře jeden podobný "vtip", který na mě ušila v prvním ročníku. Po vyučování jsem měl pouze deset minut na to, dojít na autobusovou zastávku abych stihl svůj spoj domů. Priscilla mi tenkrát řekla, jestli bych nemohl na malý moment navštívit její kabinet. Z momentu se stala skoro hodina a to jenom kvůli špatné výstavbě textu, kterou jsem použil v jedné své tvůrčí práci. Priscilla tentokrát důvod měla. Věděl jsem, že mě dnes nevytrhla z mých plánů jen tak.

,,Ráda bych si s tebou popovídala, ale nejdřív bych ti chtěla něco nabídnout."

,,Vážně? A co by to mělo být?"

,,Tvoje nadání mě za ty tři roky neskutečně uchvátilo. Proto bych tu pro tebe měla jednu možnost, jak své kvality vypilovat a posunout na vyšší úroveň. Můj známý, učitel Stephen, pořádá v červenci kurz tvůrčího psaní. Je to vysoce kvalifikovaný a také světa znalý člověk, od kterého jsem se toho hodně naučila i já sama. Chtěla bych tě na tu stáž poslat. Zakusíš současné, rozvíjející se druhy umění. Poznáš nové lidi a zjístíš, jak najít přesně svůj osobitý styl. Tak co ty na to?" 

,,Páni, zní to lákavě. Kde se ta stáž koná?"

,,V Kanadě v St. John´s." 

,,V Kanadě? No víte, je to opravdu dálka a já nevím, jestli se v tak náročném programu u tolik uznávaného profesora vůbec chytnu." 

,,Ja vím, že ano Tysone, ničeho se neboj."

 ,,Co když prohlásí, že mé umění nestojí za nic."

,,Věřím, že na to máš a i kdyby to nevyšlo, tak budeš bohatší o zkušenost. Věř mi, že bys nakonec litoval víc toho, že jsi tam nejel vůbec, než kdyby jsi tam jel a neuspěl."

,,Musím si to promyslet Priscillo."

,,Samozřejmě, ale neváhej dlouho."

,,Pokusím se. " (rozpačitý úsměv)

,,A teď už běž, tvoje přítelkyně čeká."

,,Nashledanou."

          Nudný a nezajímavý den se rázem změnil v cosi opojného a zároveň i trochu děsivého. Nemohl jsem uvěřit, že se mi naskytla taková možnost. O profesorovi Stephenovi jsem již slyšel i o jeho stylu výuky. Je to jeden z nejuznávanějších profesorů nejen v provincii Newfoundland a Labrador, ale i v celé Kanadě. Mohl by to pro mě být skutečný přínos. Zaroveň mě děsila myšlenka té vyčerpávající cesty a setrvání tak dlouhou dobu v zemi, která je pro mě neznámá.
          Vyšel jsem ze školy a zapálil si cigaretu. Opodál stála Sally a povídala si o něčem se Zoe a Martinem. Sally vypadala nadšeně.

,,Tysone ještě, že jsi tady, plánujeme kde oslavíme konec školy, Martin má prý týden po začátku prázdnin volnou chatu, mohli by jsme to udělat tam."

,,To nevím Sally."

,,Ale notak, sotva najdeme lepší místo, ta chata je obrovská a navíc u ní mají bazén. Pamatuješ jak do něj minule Zoe zvracela?"

,,Sklapni Sally", ohnala se naštvaně Zoe.

,,Víš Sally ono ani nejde o to kde to bude, jde spíš o to, že já tam nebudu."

,,Ale proč." (udiveně)

,,Budu tou dobou totiž v Kanadě."

Pokračování příště 

Mimozemský deník - 3. část

          Neznámý datum a čas - Neznámé místo

Je to strašné... Divím se, že mi nechali můj smartphone, do kterého mohu zapisovat tento deník. Stejně je celý rozladěný... mohu otevřít pouze poznámkový blok a místo digitálních hodin, v rohu obrazovky, jsou jen čtyři otazníky. Také mě udivilo, že mi nechali mé šaty, i když jsou z nich jenom cáry hadrů. Nejvíce mě, ale překvapila jedna věc. Vlastně mi spíš vyrazila dech. To, že mě nechali na živu. Měl bych zřejmě říct vše co se za poslední dny stalo. Když bych to měl zhrnout opravdu stručně, tak mohu s jistotou tvrdit, že tohle bylo těch nejhorších několik dní mého života! Ale vy prahnete po detailech... První věc, kterou si pamatuji byli ty zlověstné černé oči. Rasa Maitre je jimi prý vyhlášena, jak jsem se dozvěděl. Já jich viděl kolem sebe několik párů. Jejich hlavy byly oválné a hladké, zbarvené do šedo modra. Mezi jejich velkýma a trochu šikmýma očima, se skrýval docela malý, útlý nos. Ústa pod ním měla tvar normální, vlastně připomínala dost lidské. Těla měli hubéna a dlouhá, zahalená v otrhaných futuristických uniformách. Vypadali děsivě! Můj zrak byl stále trochu rozmazaný po zásahu sonickým paprskem, ale moc dobře mi docházelo, že tohle nebudou ti hodní. Když se mi začal i pomalu vracet sluch slyšel jsem kolem sebe prazvláštní pazvuky, což byla zřejmě jejich řeč. Bylo to něco jako syčení, vrčení a mlaskání dohromady, važně to byla velice bizarní škála zvuků. Když se mi sluch a zrak plně navrátily, chtěl jsem se zeptat na nějaké informace, ale místo toho můj jazyk začal podivně žvatlat. Nemůžu mluvit. Mimozemšťané si mě začali prohlížet z blízka. Poté mě uchopili do chladných pařátů a odvlekli do vedlejší místnosti. Tam stál pouze jeden z nich. Měl na sobě o poznání kvalitnější uniformu. Bez řečí mě popadl a umístil na nějaké sedátko. Poté mě začal omotávat drátem z nějaké neznámé hmoty. Já byl stále velmi zmatený, takže jsem se nemohl bránit. Poté drát zapojit k mechanizmu v rohu místnosti a spustil jej. Tělem mi rázem začala proudit palčivá bolest, jako kdybych uvnitř hořel. Začal jsem sebou škubat a řvát. Emzák přístroj vypnul a zřejmě cosi zaznamenával. Poté ke mé přistoupil, přičemž v ruce držel tyč. Tu mi přiložil na čelo. ,,N..e...n...ee", snažil jsem se ho žvatláním zastavit, ale marně. Vím jenom, že na tyči stiskl tlačítko a najednou jsem se probudil zde. Bohužel si sem pro mě ještě několikrát přišli. Ten samý emzák na mě prováděl nejrůznější pokusy s věcmi, které jsem nikdy v životě neviděl. Pouštěl do mě energii, která se nepodobala žádné z těch pozemských. Občas jsem zažíval příjemné pocity, většinou ale mučivou bolest. Vždy když zkončil, tak zaznamenal výsledky testu a uspal mě tyčí, jenže po pár hodinách pro mě nechal poslat znovu. Navíc za celou tu dobu semnou nikdo nepromluvil lidskou řečí, dorozumívají se mezi sebou tím jejich jazykem. Kromě toho emzáka v laboratoři, ten nemluví vůbec. Začal jsem mu přezdívat doktor... Už delší dobu pro mě doktor neposlal. Doufám, že to má své důvody, doufám, že až pro mě příště pošle tak mé utrpení utne a konečně mě zabije.

pokračování příště