The Artist - 1. Nabídka, která se neodmítá

          To léto, kdy jsem jel na stáž do St. John´s mi skutečně změnilo život. Abych to upřesnil, dal mi hodně podmětů k přemýšlení, ze kterých jsem postupem času těžil. Když o tom tak přemýšlím, tak bylo obrovské štěští, že jsem měl možnost těchto poznatků dosáhnout. Proč? Tato stáž mi v podstatě spadla do klína. Studoval jsem na střední škole. Dělil mě rok od vysoké a já už přemýšlel co budu dělat to léto, před začátkem posledního školního roku na střední. Měl jsem v plánu poflakovat se s kamarády a užívat si letní pohodu. Můj plán se změnil jednoho dne, několik dní před předáváním vysvědčení...

          ...Byla zrovna hodina matematiky a jako obyčejně jsem místo počtů, kreslil do sešitu různé malůvky a nenávistné nápisy. Občas jsem svůj pohled upřel na tabuli, abych viděl co se tam změnilo za tu chvíli, kdy mě ani trochu nezajímala. No jistě další nesmyslné vzorečky a výpočty. V tu chvíli mi zavybroval mobil. Otevřel jsem chat, ze kterého vypadlo:

- Ahoj o přestávce venku? :-) 

- Jasně :-)

- Fajn :-)

          Byla to Sally, kamarádka z vedlejší třídy. Dnes je opravdu nudný den, snad mi její úsměv a břitký humor trochu zpestří náladu. Vím, že ano. No a jestli má dnes na sobě ty dřínové kraťásky a upnuté tričko s tím velkým výstřihem tak...
          Ze snění mě vytrhlo zvonění. Vyšel jsem ze třídy a letmo pohlédl na školní nástěnku. Stále tam vysela moje báseň. Rád jsem si jí pořád dokola pročítal a jelikož jsem čekal na Sally, tak bylo samozřejmě na místě, udělal to i tentokrát:

Když upínám se pořád dál,

dokola a stále sám,

v mysli mojí k vzpomínkám,

které už tak dobře znám.

Kdo pomůže mi jít zas dál,

myslím na to - přemítám,

dál a dál v těch myšlenkách,

ve své hlavě odlétám...

          V tu chvíli mi někdo zakryl oči. Otočil jsem se a za mnou stála Sally. Měla na sobě to upnuté tričko s velkým výstřihem. Kraťasy neměla džínové, ale přiléhavé a šité z podobného materiálu jako její vrchní část oděvu. Chvíli jsem jenom zíral. Sally, ale hbitě vyhrkla:

,,Tak jdeme Tysone?"

 ,,Jooo, jasně jdeme."

          Když jsem vycházel společně se Sally ze dveří, tak mi někdo poklepal, tenkým prstíkem, na rameno. Ohlédl jsem se a za mnou stála moje učitelka tvůrčího psaní, slečna Priscilla. Ano skutečně slečna. Jelikož to byla umělkyně, tak hodně cestovala po světě a často se mi zdálo, že jí práce ve škole brzdí v rozletu. Navíc byla ještě poměrně mladá a svým způsobem nádherná. Vždy jsem zbožňoval její styl vyučování. Všechno dělala s vášní, která z ní přímo vyzařovala. Tu a tam se stalo, že se ráno zapomněla nalíčit. I tak jí to slušelo. A vůbec nejlepší situace byla, když přiběhla do třídy s rozcuchanými vlasy, na rychlo sepnutými gumičkou do culíku, žvíkajíc při tom vegetariánskou bagetu a s podivným výrazem. Z toho výrazu vyplývalo asi něco jako - ,,Co má sakra bejt, jsem prostě neskrotná umělkyně". Vždy mi to k ní nějak pasovalo, ale nejvíce právě v této situaci, kdy si zřejmě prodloužila noční zábavu a ráno neměla čas na ty klasické holčičí věci:

,,Potřebujete něco Priscillo?"

,,Ano Tysone, mohl by jste na malý moment opustit svojí přítelkyni a jít se mnou do mého kabinetu, potřebuji s vámi něco probrat."

,,No dobře, přijdu hned Sally."

          Nechtělo se mi vysvětlovat, že Sally není moje přítelkyně, i když to tak mohlo občas vypadat. Vlastně jsem k ní delší dobu něco cítil, ale o to v tu chvíli nešlo. Vklouzl jsem do kabinetu slečny Priscilly a přisedl k jejímu stolu. Na stole se váleli různé malůvky smíchané s neopravenými písemkami ostatních žáků. Na okraji stolu stála soška vytvořená z použitých čajových sáčků. Slečna Priscilla seděla opřená v křesle naproti mě.

,,O co tedy jde?"

,,A musí o něco jít Tysone, copak si učitelka nemůže jen tak poklábosit se svým nadaným studentem?"

,,Aby jste mě nepřechválila." (hrdý úsměv) 

,,To bych si nedovolila."

          Poté nastalo chvilkové ticho a já nabýval dojmu, že si ze mě Priscilla dělá legraci, když mě k sobě zavolala. Jak už jsem věděl z dřívějška, tak jí podobný typ žertů nedělal problém a ráda vytrhávala lidi z jejich naplánovaného programu, jen aby s ní strávili trochu času. Nebylo to tím, že by byla osamělá, spíš si ráda hrála s psychikou lidí. Pamatuji si moc dobře jeden podobný "vtip", který na mě ušila v prvním ročníku. Po vyučování jsem měl pouze deset minut na to, dojít na autobusovou zastávku abych stihl svůj spoj domů. Priscilla mi tenkrát řekla, jestli bych nemohl na malý moment navštívit její kabinet. Z momentu se stala skoro hodina a to jenom kvůli špatné výstavbě textu, kterou jsem použil v jedné své tvůrčí práci. Priscilla tentokrát důvod měla. Věděl jsem, že mě dnes nevytrhla z mých plánů jen tak.

,,Ráda bych si s tebou popovídala, ale nejdřív bych ti chtěla něco nabídnout."

,,Vážně? A co by to mělo být?"

,,Tvoje nadání mě za ty tři roky neskutečně uchvátilo. Proto bych tu pro tebe měla jednu možnost, jak své kvality vypilovat a posunout na vyšší úroveň. Můj známý, učitel Stephen, pořádá v červenci kurz tvůrčího psaní. Je to vysoce kvalifikovaný a také světa znalý člověk, od kterého jsem se toho hodně naučila i já sama. Chtěla bych tě na tu stáž poslat. Zakusíš současné, rozvíjející se druhy umění. Poznáš nové lidi a zjístíš, jak najít přesně svůj osobitý styl. Tak co ty na to?" 

,,Páni, zní to lákavě. Kde se ta stáž koná?"

,,V Kanadě v St. John´s." 

,,V Kanadě? No víte, je to opravdu dálka a já nevím, jestli se v tak náročném programu u tolik uznávaného profesora vůbec chytnu." 

,,Ja vím, že ano Tysone, ničeho se neboj."

 ,,Co když prohlásí, že mé umění nestojí za nic."

,,Věřím, že na to máš a i kdyby to nevyšlo, tak budeš bohatší o zkušenost. Věř mi, že bys nakonec litoval víc toho, že jsi tam nejel vůbec, než kdyby jsi tam jel a neuspěl."

,,Musím si to promyslet Priscillo."

,,Samozřejmě, ale neváhej dlouho."

,,Pokusím se. " (rozpačitý úsměv)

,,A teď už běž, tvoje přítelkyně čeká."

,,Nashledanou."

          Nudný a nezajímavý den se rázem změnil v cosi opojného a zároveň i trochu děsivého. Nemohl jsem uvěřit, že se mi naskytla taková možnost. O profesorovi Stephenovi jsem již slyšel i o jeho stylu výuky. Je to jeden z nejuznávanějších profesorů nejen v provincii Newfoundland a Labrador, ale i v celé Kanadě. Mohl by to pro mě být skutečný přínos. Zaroveň mě děsila myšlenka té vyčerpávající cesty a setrvání tak dlouhou dobu v zemi, která je pro mě neznámá.
          Vyšel jsem ze školy a zapálil si cigaretu. Opodál stála Sally a povídala si o něčem se Zoe a Martinem. Sally vypadala nadšeně.

,,Tysone ještě, že jsi tady, plánujeme kde oslavíme konec školy, Martin má prý týden po začátku prázdnin volnou chatu, mohli by jsme to udělat tam."

,,To nevím Sally."

,,Ale notak, sotva najdeme lepší místo, ta chata je obrovská a navíc u ní mají bazén. Pamatuješ jak do něj minule Zoe zvracela?"

,,Sklapni Sally", ohnala se naštvaně Zoe.

,,Víš Sally ono ani nejde o to kde to bude, jde spíš o to, že já tam nebudu."

,,Ale proč." (udiveně)

,,Budu tou dobou totiž v Kanadě."

Pokračování příště 

Mimozemský deník - 3. část

          Neznámý datum a čas - Neznámé místo

Je to strašné... Divím se, že mi nechali můj smartphone, do kterého mohu zapisovat tento deník. Stejně je celý rozladěný... mohu otevřít pouze poznámkový blok a místo digitálních hodin, v rohu obrazovky, jsou jen čtyři otazníky. Také mě udivilo, že mi nechali mé šaty, i když jsou z nich jenom cáry hadrů. Nejvíce mě, ale překvapila jedna věc. Vlastně mi spíš vyrazila dech. To, že mě nechali na živu. Měl bych zřejmě říct vše co se za poslední dny stalo. Když bych to měl zhrnout opravdu stručně, tak mohu s jistotou tvrdit, že tohle bylo těch nejhorších několik dní mého života! Ale vy prahnete po detailech... První věc, kterou si pamatuji byli ty zlověstné černé oči. Rasa Maitre je jimi prý vyhlášena, jak jsem se dozvěděl. Já jich viděl kolem sebe několik párů. Jejich hlavy byly oválné a hladké, zbarvené do šedo modra. Mezi jejich velkýma a trochu šikmýma očima, se skrýval docela malý, útlý nos. Ústa pod ním měla tvar normální, vlastně připomínala dost lidské. Těla měli hubéna a dlouhá, zahalená v otrhaných futuristických uniformách. Vypadali děsivě! Můj zrak byl stále trochu rozmazaný po zásahu sonickým paprskem, ale moc dobře mi docházelo, že tohle nebudou ti hodní. Když se mi začal i pomalu vracet sluch slyšel jsem kolem sebe prazvláštní pazvuky, což byla zřejmě jejich řeč. Bylo to něco jako syčení, vrčení a mlaskání dohromady, važně to byla velice bizarní škála zvuků. Když se mi sluch a zrak plně navrátily, chtěl jsem se zeptat na nějaké informace, ale místo toho můj jazyk začal podivně žvatlat. Nemůžu mluvit. Mimozemšťané si mě začali prohlížet z blízka. Poté mě uchopili do chladných pařátů a odvlekli do vedlejší místnosti. Tam stál pouze jeden z nich. Měl na sobě o poznání kvalitnější uniformu. Bez řečí mě popadl a umístil na nějaké sedátko. Poté mě začal omotávat drátem z nějaké neznámé hmoty. Já byl stále velmi zmatený, takže jsem se nemohl bránit. Poté drát zapojit k mechanizmu v rohu místnosti a spustil jej. Tělem mi rázem začala proudit palčivá bolest, jako kdybych uvnitř hořel. Začal jsem sebou škubat a řvát. Emzák přístroj vypnul a zřejmě cosi zaznamenával. Poté ke mé přistoupil, přičemž v ruce držel tyč. Tu mi přiložil na čelo. ,,N..e...n...ee", snažil jsem se ho žvatláním zastavit, ale marně. Vím jenom, že na tyči stiskl tlačítko a najednou jsem se probudil zde. Bohužel si sem pro mě ještě několikrát přišli. Ten samý emzák na mě prováděl nejrůznější pokusy s věcmi, které jsem nikdy v životě neviděl. Pouštěl do mě energii, která se nepodobala žádné z těch pozemských. Občas jsem zažíval příjemné pocity, většinou ale mučivou bolest. Vždy když zkončil, tak zaznamenal výsledky testu a uspal mě tyčí, jenže po pár hodinách pro mě nechal poslat znovu. Navíc za celou tu dobu semnou nikdo nepromluvil lidskou řečí, dorozumívají se mezi sebou tím jejich jazykem. Kromě toho emzáka v laboratoři, ten nemluví vůbec. Začal jsem mu přezdívat doktor... Už delší dobu pro mě doktor neposlal. Doufám, že to má své důvody, doufám, že až pro mě příště pošle tak mé utrpení utne a konečně mě zabije.

pokračování příště