Tak je to tady, konečně jsem si prošel tou rádoby tvrdou a nervy drásající zkouškou života... kdyby tu tak byl brácha se kterým bych to zapil. Asi proto mě úspěch, kterého jsem dosáhl netěší a je mi na místo toho spíše lhostejný. Ještě to není tak dávno co mi život zase přišel poměrně snesitelný, ale dnes si nevím co počít... opět. Jediná jistá věc byla, že spolu zapijeme náš "pokrok", ale tys odešel brácho... moc brzy jsi odešel... teď už jenom mohu o těchto věcech bloumat nad tvojí rakví... nad tvojí rakví, kde nás stálo stádo... stádo těch co ti byli věrní. A i přes to mám pocit, že jsem mohl udělat víc. Kdyby to jen šlo vrátit, ten den... ta událost... ten okamžik... ten zkurvenej okamžik co všechno na vždy změnil. Kdybych tam tenkrát byl s vámi a zabránil tomu, ale to už je historie, ne příliš vzdálená, ale je... a historií se žít nedá. To je přesně můj názor, historií se žít nedá, tak proč pořád myslím na to co se stalo? Proč se v tom teď hrabu? Sám se v tom nevyznám. Možná proto, že když člověk ztratí něco co mu bylo blízké, tak se to v něm promítne. Asi jsem v poslední době moc pospíchal... moc jsem zanedbával "všední život" a neuvědomil si jak může být pro někoho krátký. Neúprosně jsem směřoval kupředu, přitom jsem sám nevěděl kam a při tom všem spěchu mi nedošlo, že by bylo lepší se na chvíli zastavit a nadechnout se... nadechnout se a těšit se z toho jediného okamžiku, který právě prožívám. Možná proto si teď přijdu jako špatný přítel, že jsem vždy nedokázal vyslechnout vše co bylo třeba a že jsem místo toho pospíchal životem i myšlenkovým pochodem kupředu, někam dál,..
Ten den, když jsem se dozvěděl tu nepředstavitelnou a zdrcující zprávu, mi byla před mojí rychle směřující dráhu, postavena zeď... zeď co všechno na okamžik blokla... kdyby jen na okamžik. Vše už bude navždy jiné... néé temnější ani horší, ale smutnější a prázdnější.
Vím, že na nás budeš koukat, nebo na nás spíš myslet, jelikož máš teď plný ruce práce s poznáváním nové formy bytí. Vím, že na nás nekoukáš z oblaku, jak by řekli někteří "z nebe", ale zažíváš teď novou formu života. Věřím, že vzpomínáš i na tento bídný svět, i když tam kde jsi teď je ti určitě lépe. My na tebe myslíme a jednou se v tom světě potkáme... jednou nás tam přivítáš a budeme pokračovat v našem bezstarostném lifestylu... jednou bude vše jako dřív. Možná brzy, možná později, někde ve světě kde nejsou války a nenávist, někde kde i ty největší sráči dojdou pokoje... v to doufám a v to věřím...
Vždy jsem si myslel, že ty přežiješ mě, že můj bohémský styl života zahubí mé tělo mnohem dříve... bohužel tomu tak není, a proto doufám v to co jsem tu teď vyplodil... brzy na shledanou brácho...
Paul Scribbler
