Cestopisy z Amsterdamu - 3. část - Návrat

          ,,Po nějaké době člověk objeví, že ve světových dějinách se neděje nic skutečně, "nového". O něčem skutečně novém by se mohlo mluvit teprve tehdy, až by jednou nastal ten nepředstavitelný případ, že by rozum, lidskost a láska dobyly trvalého vítězství."

Carl Gustav Jung

          Nastal čas odjezdu. Sbalili jsme si věci a na kus papíru napsali nápis "Czech Republic". Mělo nám to pomoci při stopování. Daniela nám vyhledala místo, určené v Amsterdamu přímo pro tento účel. Dokonce se nabídla, že nás tam odveze. Souhlasili jsme. Vysadila nás na tzv: stop place, stoupli jsme si na místo a vytáhli náš nápis. První auto nám zastavilo téměř ihned. Byla to policie. Proto jsme se raději klidili pryč. Ptali jsme se procházejících lidí, zda je to skutečně místo určené ke stopování. Nikdo nám naši otázku nepotvrdil, ale ani nevyvrátil. Nevěděli jsme co dělat dál, avšak najednou mi volala Daniela, která si nás všimla, když jela opět okolo. Řekla, že nás zaveze na benzínovou pumpu za Amsterdam, tam se prý dá také dobře stopovat. Původně jsme chtěli stopovat přímo u dálnice, avšak neměli jsme finanční prostředky na to, abychom byli schopni zaplatit policii pokutu v řádu stovek eur, za stopování na nepovoleném místě. Daniela nás ochotně zavezla na benzínku a my ji pochopitelně překřtili na naši "fellačku". Stoupli jsme si k výjezdu a začali mávat našim transparentem na odjíždějící auta. Jak se asi po hodině ukázalo, tak nikdo z té hrstky lidí co projeli, nám nebyl ochotný zastavit. Rozhodli jsme se změnit taktiku. Naplánovali jsme si města v Holandsku, přes která musíme dozajista jet. Jako nejvhodnější první záchytný bod bylo Hengelo. Proto jsme na druhý papír napsali název tohoto města a začali s ním mávat, jako o život. Bohužel ani na to nikdo nereagoval. Bylo tedy potřeba znovu změnit naší taktiku. Začali jsme obcházel auta, jenž parkovala na benzínce. Nejdříve jsme obešli kamiony. Bylo zde několik Rumunů, Poláků, či Ukrajinců, avšak nikdo z nich nejel naším směrem. Objevili jsme však českou spz. Uvnitř seděl postarší chlapík, jenž skutečně Čech byl, ale jel trochu jinou trasou, než která by nám vyhovovala. I tak, bychom se, ale velmi přiblížili, proto byla na místě otázka, kdy odjíždí. Prý až za několik dní. To nám do karet nenahrálo, a tak jsme šli obcházet osobní auta. Zkoušeli jsme téměř všechny, dokonce zde parkoval i minivan, kolem něhož se pohybovalo alespoň deset lidí v batikovaných tričkách. Bohužel jeli opačným směrem. Zkoušeli jsme se ptát i Němců, ale většinou se s námi nechtěli bavit. Když se zdála situace nejzoufalejší, tak přímo před námi zastavilo auto. Vystoupili z něj dvě mladé, krásné dívky. Sice to vypadalo, že mají naspěch, ale i tak jsem se jich zeptal, jestli nejedou našim směrem. Dívky mě poprosili, abych chvíli počkal a urychleně běželi hledat dovnitř toaletu, na kterou, jak se ukázalo, spěchali. Nejdříve jsme si mysleli, že to řekli jenom, aby nás odbyli, ale jakmile se vrátili, tak nám doporučili, ať se zajdeme podívat o několik metrů dál, že tam parkuje někdo kdo jede naším směrem. Na místě stála tělnatější dívka a jedla křidýlka. Sám jsem si jí označil výrazem "Holandská selka". Zeptali jsme se jí kam jede. Bohužel název toho města nám nebyl znám. Ukázalo se však, že jede přes Apeldoorn, což bylo další záchytné místo v Holandsku. Navíc to bylo výhodnější místo než Hengelo. Neváhali jsme a nasedli k ní do auta. Přeci jenom Apeldoorn byl od Amsterdamu necelých 90 km, takže náš postup se zdál být pro tuto chvíli značný. 

          Dívka měla smysl pro humor, navíc nám po celou dobu jízdy nabízela bonbóny a karamelky, jimiž byla zásobená. Sama sebe popisovala jako jedinou osobu, jenž v Holandsku nekouří trávu. Také nám řekla o svém povolání. Údajně se stará o postižené děti, jako nějaká vychovatelka. Asi ví jak na ně, dá jim karamelku a dítě neprudí. Vysadila nás na benzínce v Apeldoornu. Tam to, ale začalo opět vypadat bledě. Bylo již pozdní odpoledne, a tak se zde nacházelo velmi málo aut. I tak jsme se rozhodli je obejít. Začali jsme kamiony. Samozřejmě se zde znovu vyskytovalo několik Poláků a Rumunů. Ale také jeden kamion s Českou spz. Přiblížili jsme se k jeho vozu a už z dálky zaslechli typické české nadávky. Ten řidič s někým právě telefonovat. Vyčkali jsme tedy až si svůj problém vyřeší a pak mu zaťukali na okno. Frajer byl tak unesen z toho, že zde potkal Čechy, že nás ihned zval dovnitř na pivo. My však nejprve potřebovali vyřešit věc týkající se jeho trasy. Kamioňák nám oznámil, že sedm kilometrů od Apeldoornu naloží náklad a poté jede přes celé Holandsko a Německo do Čech. To bylo skvělé slyšet, navíc, když hned dodal, že nás klidně vezme sebou, avšak měl vyjíždět až za dva dny. Byla totiž zrovna sobota a kamiony prý nesmějí jezdit po dálnicích o víkendech, takže odjezd se plánoval až v pondělí ráno. Rozhodli jsme se, že to promyslíme. Jeden z problému byl ten, že jsme sebou neměli spacák ani stan, takže nebylo možné přespat někde venku. Chlapík nám však před tím zdůraznil, že u něho v kamionu je místa dost, tudíž je možné spát tam. Nerozhodovali jsme se dlouho. Řidič Lukáš nás přivítal s otevřenou náručí a ihned každému z nás přihrál pivko. Když jsme se seznámili, tak se šlo vařit. Lukáš uměl výborně vařit i na parkovišti na benzínce. My navíc byli po celém dni neúspěšného stopování vyhládlí. Bohužel došlo pivo, ale podle map jsme nedaleko nalezli malý golfový klub. Rozhodli jsme se jít tam a dát si točené. Už se stmívalo, a tak byla naše cesta k ničemu, klub měl zavřeno. Vrátili jsme se zpět a pustili si v kamionu film. Se spánkem se to vyřešilo tak, že se za sedadly dal sklopit vrch, na němž bylo asi půl metru místa. Na vyspání to pro jednoho z nás stačilo. Pod tímto sklápěcím lehátkem se za sedadly nacházela matrace na níž spal řidič. Třetí z nás si "ustlal" na sedadle. 

          Druhý den vše probíhalo poklidně. Lukáš opět vytáhl vařič a začal kouzlit. Při tom nám vyprávěl o svém životě. O svých problémech s přítelkyní a o jejím problémovém bratrovi, o nevlastním synovi, o fotbalových výtržnostech. Jednalo se totiž o ultras Sparťana. Vyprávěl nám i o práci, o tom jak jezdí po celé Evropě, díky čemuž poznává nová místa. Po obědě jsme se opět vydali do toho golfového klubu. Konečně bylo možné si po cestě prohlédnout okolí za světla. Nacházela se zde nádherná usedlost, plná luxusních domů a statků. V golfovém klubu měli již otevřeno, a proto jsme si objednali 1,8 litrový korbel piva. Naše finance se však zdáli velmi omezené, a tak zůstalo pouze u jednoho. Ten golfový klub se nazýval Pitch&Putt Bussloo. Příjemně jsme poseděli a následně se vrátili do kamionu. Tu noc na mě zrovna vyšlo spaní na sedadle, proto jsem byl rád za ráno, kdy se vyjíždělo. Ve firmě kam jsme dojeli nám však byl zamítnut přístup do skladu, proto si řidič musel náklad naložit sám. My mezitím počkali v kuřárně. Za necelou hodinku bylo naloženo, a tak jsme mohli vyjet. 

          Na dálnici se však tradičně objevila dlouhá kolona, a tak jsme se rozhodli to objet po okrskách. Nebyl to nejlepší nápad, jelikož nás navigace zradila a my bloudili několik hodin po neznámé oblasti. Nakonec jsme se dokázali vyhnout všem uzavírkám a dostat se zpět na dálnici. Jakmile jsme dojeli do Německa, tak se vše začalo odvíjet lépe, i když občas nás menší kolona zdržela. Na několika místech v Německu byla v dálce vidět obrovská kupa štěrku, tedy alespoň to vypadalo jako štěrk. Avšak nejde mi na rozum jak někdo mohl tuto kupu narovnat do takové výšky, jelikož některé se tyčili přes sto metrů vysoko. Když jsme se blížili k českým hranicím, tak nám Lukáš oznámil, že už máme pouze půl hodiny jízdy, pak bude muset zaparkovat a dát si dvanáct hodin pauzu. Naštěstí se před námi neobjevila již žádná kolona, takže jsme se stihli dostat za Německé hranice a dojet do Chlumce. Zde náš řidič zaparkoval kamion na obřím parkovišti určeném přímo pro kamiony. Následně jsme se přesunuli do jednoho penzionu, kde jsme si objednali pivo a vyjádřili díky našemu novému "fellákovi" Lukášovi. Bohužel jsme ho ani nestihli dopít, jel nám totiž autobus do Ústí nad Labem. V Ústí jsme měli asi jen půl hodiny čas, proto jsme si koupili pivko a poté nasedli na vlak do Prahy. V Praze nás potkalo další štěstí. Ukázalo se, že zde zastavuje mezinárodní vlak, který jede přes město z něhož jsme to měli domů již kousek. Tato poslední vyčerpávající cesta přeplněným vlakem byla tečkou za naším nezapomenutelným výletem do Amsterdamu.

          A co říct nakonec, jak zakončit tento cestopis? Chci říct jenom jediné: Nikdy se nebojte podniknout něco šíleného, něco o čem nevíte jak to dopadne. I kdyby to skvěle nedopadlo, tak toho stejně budete litovat méně, než kdyby jste to vůbec nezkusili.

Paul Scribbler

Konec

Cestopisy z Amsterdamu - 2. část - Krásy Amsterdamu

          Komfortní zóna je prostor, ve kterém se cítíme bezpečně. Je to místo nám dobře známé a nemůže nás tam nic nepříjemně překvapit. Na druhou stranu tam však nečeká ani žádné příjemné překvapení. Jedině překonáním sama sebe a svého pohodlí může naše osobnost růst.

Životní pravda

          Vstoupili jsme do vchodu číslo 7 a vyšli po příkrých rozvrzaných schodech do druhého patra. Naše hostitelka měla být Češka, proto mi přišlo na mysl, že se bude pravděpodobně jednat o nějakou nafoukanou bývalou Pražačku. Opak byl pravdou. Otevřela nám veselá blond dívka s jiskrou v oku. Ihned nás srdečně vítala a začala nás provádět svým bytem. Nabídla nocleh i Emilovi, ale on odmítl s tím, že si objede celý Benelux bez přestávky. Bylo nám jasné, že dívka, jenž se jmenovala Daniela, bude dozajista naší "fellačkou". Zavedla nás do své ložnice v níž jsme měli spát. Byla opravdu luxusní, jak ta ložnice tak i Daniela. Navíc nám ihned začala doporučovat místa kam určitě zajít. Při tom nám poradila i některé záchytné body v případě, že bychom se ve městě ztratili (ani nevěděla jak moc nám to v budoucnu pomůže). Když bylo po seznámení, rozhodli jsme se, že se osprchujeme a vyrazíme do města. Nebyl to problém, v Amsterdamu se stmívalo až kolem půl jedenácté, což byl ideální čas na to vyjít do ulic. 

          Po vyjití z domu jsme si všimli TOI TOI záchodu. V té chvíli jsme to ještě nevěděli, ale měl se z něho později stát jeden z našich nejdůležitějších záchytných bodů. V tu chvíli to však nebylo důležité. Kráčeli jsme směrem do centra obdivujíc všechno kolem nás. Fascinoval nás dokonce i holubí trus. Často se však stalo, že nás málem zmasakroval člověk na kole jedoucí po chodníku. Ano kola mají v Amsterdamu přednost přede všemi ať jsou kde jsou. Po chvíli jsme došli do Park Museumplein, což byla obrovská travnatá plocha. Navíc byl u ní i výběžek, jenž se tyčil několik metrů šikmo do výšky a dalo se na něj vlézt. Přešli jsme park a došli asi k nejslavnější turistické atrakci (když nepočítám Red Light District a marihuanu). Byl to nápis I AM AMSTERDAM. Zde se zdržovalo opravdu hodně lidí i přes to, že byl čas na přesun do některého městského baru. My neváhali a vydali jsme se hledat Coffee shop. U Van Gogh Museum nás však zdržela překrásná svítící fontána, proto jsme se na chvíli rozhodli nepátrat po Coffee shopu, ale kochat se tou nádherou. Avšak po chvíli nás touha přemohla, a tak bylo nutné jít. 

         

          První Coffee shop, který nás zaujal, byl Rookies. Příjemná atmosféra, přijatelné ceny avšak malý výběr. Rozhodli jsme se jít tedy dál a prozkoumat i další místa. Bylo však těžké se orientovat, jelikož všude se nacházelo plno turistů. Další Coffee shop se jmenoval Super Skunk. Zde jsme si koupili rovnou ubalený joint a šli jej odpálit do již známého parku u Van Gogh Museum. Model byl chuťově velice dobrý. Když jsme dobafali, tak jsme se rozhodli, že vyrazíme znovu do města. Po chvilce jsme si však uvědomili, že absolutně nevíme kde jsme. Rozhodl jsem se, že nás dostanu k nějakému záchytnému bodu, ale jakmile jsme míjeli ten samý Coffee shop již po páté, začalo to vypadat, že se mi to možná nepodaří. Naštěstí nás po čase někdo navedl správným směrem. Dostali jsme se až za park u muzea. Bylo jisté, že musíme jít stále rovně a pak někde zabočit doprava a najít vchod s číslem 7. Neměl to být problém, avšak místo toho, abychom došli na konec bloku a zatočili k TOI TOI WC, jsme raději zatočili všude jinde jen né tam. Po půl hodině někdo z nás spatřil TOI TOI a v tu ránu se nám vybavilo kam jít.

          Ráno jsme opět pokecali s Danielou, která nám vyprávěla o tom jak přišla k tomu skvělému bytu. Podle jejich slov jej dostala od rodiny pro kterou pracuje. Od velmi bohaté rodiny, jenž má hodně dětí a ona se o ně stará. Za celých deset let co žije v Amsterdamu, prý nepracovala u nikoho jiného ani nebydlela v jiném bytě. Poté byl čas vyjít opět do ulic. Znovu jsme šli před Van Gogh Museum, abychom obhlédli nápis i ve dne. Všimli jsme si i jiných zajímavostí, kupříkladu sochy, jenž vypadala jako čtyři obří květináče na sobě a ten nejvýše položený se roztékal. Když jsme značně ocenili tento umělecký skvost, tak bylo na čase vyrazit do města. Byla spousta míst kam bylo možné se jít podívat, naše cesta se však ubírala do Red Light District.

          Naše hledání započalo. Značně nás znevýhodňovaly mobilní mapy, jelikož jsme se často podle nich procházeli po vodě jako Ježíš. Po pečlivém pátrání nás ani špatná mapa nezastavila a my se ocitli v té slavné čtvrti červených luceren. Bylo to přesně tak jak mi to mnohdy, ti co v Amsterdamu nikdy nebyli, popisovali... ne nebylo... bylo to lepší, jelikož jsem se tam mohl procházet na živo. Naše hostitelka nás strašila výjevy, že přes den tancují za výlohami pouze stařenky, ale to naštěstí neplatilo. Povětšinou zde byli mladé, atraktivní a skoro nahé slečny. Navíc v této čtvrti nechybělo ani několik Coffee shopů. Bylo zde dosti "veselých domků", sex shopů, dokonce i Peep show jen za 10 € na pět minut. Před ní stál černoch v kloboučku a s hustými vousy, při čemž rozdával letáky s pozvánkami na show. Jakmile jsme prošli hlavní tepnu této ulice, spatřili jsme Oude Kerk. V tu chvíli na mě kdosi z výlohy vedle mě zaklepal. Podíval jsem se a tam stála plnotučná stařenka, přesně taková, jakou nám naše hostitelka popisovala. Měl jsem tedy na výběr, buď zde setrvat a sledovat sexuálně podbízivý tanec dámy v důchodu, a nebo jít hledat očistu ke kostelu. Zvolil jsem druhou možnost... každý by jí zvolil, ta stařena měla faldy na faldech a těm vráskám by se dalo říkat "pravrásky". Navíc jsem ještě nezmínil vyhřezlý pupík a jizvu po císaři. Ne děkuji.

          Oude Kerk byla naše další zastávka, avšak dovnitř, jsme nešli. Zdržovalo se zde mnoho turistů, a tak se nám dostala do držení papírová mapa, na níž jsme si naplánovali další trasu. Ta směřovala na Amsterdamské hlavní nádraží, kde jezdila zdarma loď na druhou stranu řeky. Na nádraží nebylo složité dojít, avšak uvnitř jsme trochu bloudili. Nakonec jsme však spatřili to místo, kde se dá na loď zdarma nastoupil. Zajímavé bylo zjištění, že loď jezdila každé tři minuty. Navíc se dvě stejné lodě vždy míjeli, takže téměř pořád stála na každém břehu loď. Mimo to na ní lidé najížděli i na kolech či skútrech. Na druhé straně jsme chtěli vidět barevné větrné mlýny, avšak nevěděli jsme na jaký autobus nastoupit, proto jsme se prošli a zkoumali jiná místa. Bylo zde několik zajímavých domů, jeden dokonce vypadal jako nějaké placaté véčko. Poté na nás mírně dolehla únava, a tak jsme našli menší park, kde jsme si načali pivo a dali jointa. Kolem chodili lidi a i když nás vůbec neznali, tak nás každý s úsměvem zdravil. Celý Amsterdam mě přesvědčil o tom, že může existovat velkoměsto, kde se dá žít harmonicky a bez konfliktů. Naše hostitelka ani nezamykala svůj byt, jelikož se v Holandsku údajně nekrade. Lidé klidně nechávají svá kola na ulici nepřipoutaná a i za několik hodin je zde najdou. Je zde možné potkat lidi všech barev i vyznání, jenž spolu nekonfliktně vycházejí. Zkrátka to byl pro mě jiný svět, taková trošku utopie, ale skutečná.

          Když jsme dopili a dokouřili, bylo načase vrátit se zpět. Přejeli jsme lodí zpět a vyšli z hlavního nádraží. Po výstupu jsme směřovali jenom kamsi kupředu, unášeni pohodovým Holandským stavem. Až po nějaké době jsme si uvědomili, že absolutně nevíme, kde jsme. Naše mobilní mapy nás opět začali zrazovat, a tak jsme se vydali podle intuice. Jak se ukázalo, naše intuice nepatří k nejlepším. Po dvou hodinách jsme stále netušili kde se nacházíme. Sice jsme občas našli nějaké místo, které nám bylo povědomé, avšak ani z něho se nám nedařilo nabrat správný směr. Nakonec jsem se uchýlil k poslednímu zoufalému kroku a to ptát se lidí na ulici. Lidé nás sice naváděli, ale dost často každý z nich jiným směrem. Když se zdála situace nejzoufalejší, potkali jsme dvě dívky. ,,Where is the Van Gogh Museum?" řekl jsem monotónně. Jedna z dívek vytřeštila oči a táhle něco holandsky vyprskla. Zřejmě to znamenalo ,,coooo?" Vypadala, že je zmaštěná jako my. Druhá dívka se však zdála v pořádku, a proto nám také poradila. Díky ní jsme zjistili, že se nacházíme jenom několik desítek metrů od muzea. Prošli jsme muzeem a lehli si v přilehlém parku na zem. Konečně jsme věděli kde jsme, takže byl na místě odpočinek. Z místa, kde jsme leželi byl nádherný výhled na ten vyčnívající pahorek. Ležela na něm spousta lidí a užívala dne, stejně jako my.

          Poté jsme zamířili na byt, kde bylo v plánu nabrat síly a také načít flašku rumu. Daniela měla naštěstí balkón, takže jsme popíjeli v klidu na něm. Hned jak byla flaška skoro prázdná jsme vyrazili opět do ulic. V Coffee shopu jsme udělali menší nákup a usadili se před Rookies. Zde jsem se dal po chvilce do řeči s pohodovým chlapíkem. Mohl jsem si tak ověřit do jaké míry se domluvím anglicky. Chlapík byl z Německa, prý někde od hranic. Jeho jméno je Rick a má rád travku, proto je prý v Holandsku pečenej vařenej. Poté jsem začal učit Denisu konverzovat anglicky. Bylo to zajímavé zpestření. Následně jsme ještě několik hodin putovali po městě, znovu kecali s Němcem Rickem a jeho Německou partou. Dokonce jsme mu nabídli i náš rum a ten skopčák jej ocenil. A zase jsem si uvědomil výhody Amsterdamu. V celém Německu jsem nepotkal žádného Němce, jenž by chtěl konverzovat anglicky. Musel jsem se vydat až do Holandska abych něco takového viděl a slyšel. Před cestou na byt jsme se ještě stavili na ten již několikrát zmíněný výběžek. Až na samotný vrchol. Z druhé strany pod ním byla vidět silnice, po níž se i v pozdních nočních hodinách proháněli auta a skútry. Mimo to se nám naskýtal i fascinující pohled na osvětlené město. Amsterdam a jeho krásy nám nebyli utajeny, sami jsme je naplno poznali.

          ,,Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu."

Karel Čapek

Pokračování příště

Cestopisy z Amsterdamu - 1. část - Cesta do Holandska

          Je chladný lednový večer. Půl roku poté co jsem podnikl cestu do Amsterdamu. Žhavím jeden z mixů od NEOTICA, což mě hází přesně do té nálady, abych vám konečně mohl vyprávět náš příběh o té spontánní cestě. O té cestě, jenž byla jedním z nejemotivnějších zážitků mého života.

Paul Scribbler

          Naše cesta začíná v jednom nejmenovaném baru našeho malebného maloměsta. Zde jsem se setkal s mojí "fellačkou" Denisou, s níž jsem měl v plánu, cestu do nejoblíbenějšího evropského města podniknout. Každý z nás měl pouze malý batoh, ve kterém byli uložené pouze ty nejnutnější věci a také 110 €. Před odjezdem se bylo potřeba rozloučit něčím co nám mělo na cestě chybět. Bylo to naše místní pivo. Vypili jsme jich pět a vyrazili na vlak. Cesta začínala poklidně a v dobré náladě. Naše první zastávka byla pouze o dvacet kilometrů dál v okresním městě, kde jsme měli opět dost času, a proto nebylo od věci navštívit i místní nádražní nalévárnu. Naše nálada se po této návštěvě ještě více zlepšila. 

          Při čekání na další vlak do Prahy, jsme potkali zábavného postaršího chlapíka. Jmenoval se Mirek a vypadal, že už si také lehce přihnul. Pospíchal do města, ze kterého jsme přijeli my. Měl sice kolo, ale to využít nechtěl, jelikož mu po několika pivech ztěžkly nohy a tak se rozhodl, že raději vyčká na pohodlnější způsob dopravy. Míra nás obveseloval historkami, mimo jiné i tou jak jej na nedávné zábavě jedna dívka knockoutovala. To byl důvod toho, že i přes značné večerní přítmí, stále neodložil z očí sluneční brýle. Původně jsem si myslel, že chce vypadat tajemně. Jakmile je ale odložil, aby nám ukázal modřinu pod okem, tak všechna jeho tajemnost vzápětí vyprchala a před námi seděl jenom chlapík co prostě kdysi sáhl tam kam neměl. Náš vlak mezitím přijel, a tak jsme Míru opustili. Získal však od nás označení "fellák" čehož si i do jisté míry vážil.

          Naše cesta pokračovala. Další cíl byla Praha. Ve vlaku jsme pojedli a již trochu znaveni se nechali poklidně unášet cestou. Na místo jsme dojeli chvíli před dvanáctou s vědomím toho, že až v pět ráno odjíždíme. Měl nás vézt jeden kurýr, jenž vozil po Evropě balíčky. Rozhodli jsme se tedy, že noc přečkáme v pražských ulicích. Ve vlaku nám vyprahlo, a proto bylo důležité najít obchod, abychom doplnili zásoby. Naštěstí byl kousek od "hlaváku" malý turecký krámek. Mimo piva na osvěžení jsme neopomenuli koupit i rum, abychom v Amsterdamu nestrádali. Poté se nenabízelo nic jiného než usednout na lavičku před hlavní nádraží a osvěžit se. Bohužel nám do toho vstoupila osoba patřící do místní "smetánky". Mladá, všetečná dívka, jenž žila poněkud v jiném světě. Její historky o zhýralém životě se střelou v žíle a na vrcholku alp se stali po chvíli otravné až monotonní, a proto jsme místo opustili a dívku nechali odejít hledat nové dobrodružství. Uvnitř jsme si vypili kávu a poté nás vyhodil policista s tím, že se hlavní nádraží na několik hodin uzavírá. Zamířili jsme proto do nonstop fastfoodu, kde jsme si mírně odpočinuli. Dále naše cesta mířila opět na hlavák, kde byl smluvený sraz s naším řidičem. Hlavní nádraží ve čtyři ráno připomíná film Mandragora. Unavený bezdomovec ležící na kusu roztrhané krabice, tu a tam hrající na piano song, jenž podezřele připomínal soundtrack z již zmíněného filmu. Občas se u nás někdo zastavil a zažebral o nějaký drobák. Jedním z nich byl i nepříznivě vypadající chlapík, který nás poctil svojí srdceryvnou historkou o tom, že už se dva dny nemůže dostat na Slovensko, a proto obchází celou Prahu a žebrá. Nakonec proč ne, alespoň si dal práci a vymyslel si na čem vydělat pár drobnejch. 

          Po páté hodině ranní jsme se přesunuli ven, kam přijel náš řidič. Jmenoval se Emil. Vyzvedl nás v autě, jenž sice vypadalo poměrně v pořádku ale znělo jako něco co bylo sestaveno z více než jednoho vozidla. Hlavně, že jsme konečně jeli. Spát se tam bohužel nedalo, jakmile jsme překročili rychlost osmdesáti kilometrů za hodinu, tak se auto začalo celé klepat. "Naštěstí" jsme hned za německými hranicemi narazili na kolonu. Naskytla se možnost v klidu se prospat. Horší bylo zjištění, že když jsem se po třech hodinách vzbudil, naše auto stálo na téměř totožném místě. Kolona se však brzy pohnula, a tak začalo vše vypadat lépe. Když se nás Emil zeptal, jaké máme v Amsterdamu ubytování, sdělili jsme mu, že žádné, jelikož tam jedeme na "blind" a že se určitě něco vyskytne, když budeme hledat. Vyskytlo. Emil nám oznámil, že nám může v jedné internetové skupině vyvěsit inzerát. Za necelé dvě hodiny jsme nalezli místo, které mělo být naším přechodným domovem. Navíc přímo u centra Amsterdamu a za přijatelnou cenu. K tomu začala cesta rychle ubíhat. Každou chvíli bylo Holandsko blíž. Emil však vezl balíček do Düsseldorfu, takže se naskytla šance poznat i trochu Německo. U domu, kde Emil doručoval balíček, byla malá hospůdka, kterou vedli dvě velice staré Němky. Všechny pokusy o navázání rozhovoru v angličtině byli marné, takže pivo nám musel objednat náš řidič, který uměl německy. ,,Tady s angličtinou neuspěješ, tyhle babky ještě za mlada hajlovali, ty uměj jenom německy," poznamenal trefně Emil. Zřejmě měl pravdu. I jejich bar vypadal na to, že má za sebou dlouhou historii. Zeď za barem byla ověšena nejméně dvě stě fotkami. Pivo podávali pouze černé, hodně sladké a velmi drahé.

          Z Düsseldorfu šlo všechno již ráz na ráz. Holandských hranic jsme dosáhli během chvíle a za pár hodin už byl nedaleko i samotný Amsterdam. Emil sice ještě musel rozvést jeden balíček a trochu si zajet, ale to bylo jen nepatrné zdržení. Kolem osmé hodiny večer nás dovezl na místo. Byla to nádherná oblast klasických, holandských řadových domků, v oblasti maximálně pět minut od centra Amsterdamu. Konečně jsme dojeli do cíle a to hlavně díky Emilovi, jenž se stal našim dalším "fellákem". Vchod číslo 7 čekal jenom na nás až vstoupíme.

       

          Slovo "fellák" znamená kamarád či kamarádka, jenž je něco více než jen normální kamarád. Jakmile tě člověk označí slovem "fellák", znamená to, že si pro něho speciální osoba. Dost lidí bere toto slovo jako urážku, avšak opak je pravdou. Je to výraz znázorňující nejhlubší úctu nebo pevný vztah k určité osobě.

Paul Scribbler

Pokračování příště