čtvrtek 11. ledna 2018

Cestopisy z Amsterdamu - 1. část - Cesta do Holandska

          Je chladný lednový večer. Půl roku poté co jsem podnikl cestu do Amsterdamu. Žhavím jeden z mixů od NEOTICA, což mě hází přesně do té nálady, abych vám konečně mohl vyprávět náš příběh o té spontánní cestě. O té cestě, jenž byla jedním z nejemotivnějších zážitků mého života.
Paul Scribbler

          Naše cesta začíná v jednom nejmenovaném baru našeho malebného maloměsta. Zde jsem se setkal s mojí "fellačkou" Denisou, s níž jsem měl v plánu, cestu do nejoblíbenějšího evropského města podniknout. Každý z nás měl pouze malý batoh, ve kterém byli uložené pouze ty nejnutnější věci a také 110 €. Před odjezdem se bylo potřeba rozloučit něčím co nám mělo na cestě chybět. Bylo to naše místní pivo. Vypili jsme jich pět a vyrazili na vlak. Cesta začínala poklidně a v dobré náladě. Naše první zastávka byla pouze o dvacet kilometrů dál v okresním městě, kde jsme měli opět dost času, a proto nebylo od věci navštívit i místní nádražní nalévárnu. Naše nálada se po této návštěvě ještě více zlepšila. 


          Při čekání na další vlak do Prahy, jsme potkali zábavného postaršího chlapíka. Jmenoval se Mirek a vypadal, že už si také lehce přihnul. Pospíchal do města, ze kterého jsme přijeli my. Měl sice kolo, ale to využít nechtěl, jelikož mu po několika pivech ztěžkly nohy a tak se rozhodl, že raději vyčká na pohodlnější způsob dopravy. Míra nás obveseloval historkami, mimo jiné i tou jak jej na nedávné zábavě jedna dívka knockoutovala. To byl důvod toho, že i přes značné večerní přítmí, stále neodložil z očí sluneční brýle. Původně jsem si myslel, že chce vypadat tajemně. Jakmile je ale odložil, aby nám ukázal modřinu pod okem, tak všechna jeho tajemnost vzápětí vyprchala a před námi seděl jenom chlapík co prostě kdysi sáhl tam kam neměl. Náš vlak mezitím přijel, a tak jsme Míru opustili. Získal však od nás označení "fellák" čehož si i do jisté míry vážil.

          Naše cesta pokračovala. Další cíl byla Praha. Ve vlaku jsme pojedli a již trochu znaveni se nechali poklidně unášet cestou. Na místo jsme dojeli chvíli před dvanáctou s vědomím toho, že až v pět ráno odjíždíme. Měl nás vézt jeden kurýr, jenž vozil po Evropě balíčky. Rozhodli jsme se tedy, že noc přečkáme v pražských ulicích. Ve vlaku nám vyprahlo, a proto bylo důležité najít obchod, abychom doplnili zásoby. Naštěstí byl kousek od "hlaváku" malý turecký krámek. Mimo piva na osvěžení jsme neopomenuli koupit i rum, abychom v Amsterdamu nestrádali. Poté se nenabízelo nic jiného než usednout na lavičku před hlavní nádraží a osvěžit se. Bohužel nám do toho vstoupila osoba patřící do místní "smetánky". Mladá, všetečná dívka, jenž žila poněkud v jiném světě. Její historky o zhýralém životě se střelou v žíle a na vrcholku alp se stali po chvíli otravné až monotonní, a proto jsme místo opustili a dívku nechali odejít hledat nové dobrodružství. Uvnitř jsme si vypili kávu a poté nás vyhodil policista s tím, že se hlavní nádraží na několik hodin uzavírá. Zamířili jsme proto do nonstop fastfoodu, kde jsme si mírně odpočinuli. Dále naše cesta mířila opět na hlavák, kde byl smluvený sraz s naším řidičem. Hlavní nádraží ve čtyři ráno připomíná film Mandragora. Unavený bezdomovec ležící na kusu roztrhané krabice, tu a tam hrající na piano song, jenž podezřele připomínal soundtrack z již zmíněného filmu. Občas se u nás někdo zastavil a zažebral o nějaký drobák. Jedním z nich byl i nepříznivě vypadající chlapík, který nás poctil svojí srdceryvnou historkou o tom, že už se dva dny nemůže dostat na Slovensko, a proto obchází celou Prahu a žebrá. Nakonec proč ne, alespoň si dal práci a vymyslel si na čem vydělat pár drobnejch. 

          Po páté hodině ranní jsme se přesunuli ven, kam přijel náš řidič. Jmenoval se Emil. Vyzvedl nás v autě, jenž sice vypadalo poměrně v pořádku ale znělo jako něco co bylo sestaveno z více než jednoho vozidla. Hlavně, že jsme konečně jeli. Spát se tam bohužel nedalo, jakmile jsme překročili rychlost osmdesáti kilometrů za hodinu, tak se auto začalo celé klepat. "Naštěstí" jsme hned za německými hranicemi narazili na kolonu. Naskytla se možnost v klidu se prospat. Horší bylo zjištění, že když jsem se po třech hodinách vzbudil, naše auto stálo na téměř totožném místě. Kolona se však brzy pohnula, a tak začalo vše vypadat lépe. Když se nás Emil zeptal, jaké máme v Amsterdamu ubytování, sdělili jsme mu, že žádné, jelikož tam jedeme na "blind" a že se určitě něco vyskytne, když budeme hledat. Vyskytlo. Emil nám oznámil, že nám může v jedné internetové skupině vyvěsit inzerát. Za necelé dvě hodiny jsme nalezli místo, které mělo být naším přechodným domovem. Navíc přímo u centra Amsterdamu a za přijatelnou cenu. K tomu začala cesta rychle ubíhat. Každou chvíli bylo Holandsko blíž. Emil však vezl balíček do Düsseldorfu, takže se naskytla šance poznat i trochu Německo. U domu, kde Emil doručoval balíček, byla malá hospůdka, kterou vedli dvě velice staré Němky. Všechny pokusy o navázání rozhovoru v angličtině byli marné, takže pivo nám musel objednat náš řidič, který uměl německy. ,,Tady s angličtinou neuspěješ, tyhle babky ještě za mlada hajlovali, ty uměj jenom německy," poznamenal trefně Emil. Zřejmě měl pravdu. I jejich bar vypadal na to, že má za sebou dlouhou historii. Zeď za barem byla ověšena nejméně dvě stě fotkami. Pivo podávali pouze černé, hodně sladké a velmi drahé.

          Z Düsseldorfu šlo všechno již ráz na ráz. Holandských hranic jsme dosáhli během chvíle a za pár hodin už byl nedaleko i samotný Amsterdam. Emil sice ještě musel rozvést jeden balíček a trochu si zajet, ale to bylo jen nepatrné zdržení. Kolem osmé hodiny večer nás dovezl na místo. Byla to nádherná oblast klasických, holandských řadových domků, v oblasti maximálně pět minut od centra Amsterdamu. Konečně jsme dojeli do cíle a to hlavně díky Emilovi, jenž se stal našim dalším "fellákem". Vchod číslo 7 čekal jenom na nás až vstoupíme.

       
          Slovo "fellák" znamená kamarád či kamarádka, jenž je něco více než jen normální kamarád. Jakmile tě člověk označí slovem "fellák", znamená to, že si pro něho speciální osoba. Dost lidí bere toto slovo jako urážku, avšak opak je pravdou. Je to výraz znázorňující nejhlubší úctu nebo pevný vztah k určité osobě.

Paul Scribbler

Pokračování příště

Žádné komentáře:

Okomentovat