Životní pravda
Vstoupili jsme do vchodu číslo 7 a vyšli po příkrých rozvrzaných schodech do druhého patra. Naše hostitelka měla být Češka, proto mi přišlo na mysl, že se bude pravděpodobně jednat o nějakou nafoukanou bývalou Pražačku. Opak byl pravdou. Otevřela nám veselá blond dívka s jiskrou v oku. Ihned nás srdečně vítala a začala nás provádět svým bytem. Nabídla nocleh i Emilovi, ale on odmítl s tím, že si objede celý Benelux bez přestávky. Bylo nám jasné, že dívka, jenž se jmenovala Daniela, bude dozajista naší "fellačkou". Zavedla nás do své ložnice v níž jsme měli spát. Byla opravdu luxusní, jak ta ložnice tak i Daniela. Navíc nám ihned začala doporučovat místa kam určitě zajít. Při tom nám poradila i některé záchytné body v případě, že bychom se ve městě ztratili (ani nevěděla jak moc nám to v budoucnu pomůže). Když bylo po seznámení, rozhodli jsme se, že se osprchujeme a vyrazíme do města. Nebyl to problém, v Amsterdamu se stmívalo až kolem půl jedenácté, což byl ideální čas na to vyjít do ulic.
Po vyjití z domu jsme si všimli TOI TOI záchodu. V té chvíli jsme to ještě nevěděli, ale měl se z něho později stát jeden z našich nejdůležitějších záchytných bodů. V tu chvíli to však nebylo důležité. Kráčeli jsme směrem do centra obdivujíc všechno kolem nás. Fascinoval nás dokonce i holubí trus. Často se však stalo, že nás málem zmasakroval člověk na kole jedoucí po chodníku. Ano kola mají v Amsterdamu přednost přede všemi ať jsou kde jsou. Po chvíli jsme došli do Park Museumplein, což byla obrovská travnatá plocha. Navíc byl u ní i výběžek, jenž se tyčil několik metrů šikmo do výšky a dalo se na něj vlézt. Přešli jsme park a došli asi k nejslavnější turistické atrakci (když nepočítám Red Light District a marihuanu). Byl to nápis I AM AMSTERDAM. Zde se zdržovalo opravdu hodně lidí i přes to, že byl čas na přesun do některého městského baru. My neváhali a vydali jsme se hledat Coffee shop. U Van Gogh Museum nás však zdržela překrásná svítící fontána, proto jsme se na chvíli rozhodli nepátrat po Coffee shopu, ale kochat se tou nádherou. Avšak po chvíli nás touha přemohla, a tak bylo nutné jít. 
První Coffee shop, který nás zaujal, byl Rookies. Příjemná atmosféra, přijatelné ceny avšak malý výběr. Rozhodli jsme se jít tedy dál a prozkoumat i další místa. Bylo však těžké se orientovat, jelikož všude se nacházelo plno turistů. Další Coffee shop se jmenoval Super Skunk. Zde jsme si koupili rovnou ubalený joint a šli jej odpálit do již známého parku u Van Gogh Museum. Model byl chuťově velice dobrý. Když jsme dobafali, tak jsme se rozhodli, že vyrazíme znovu do města. Po chvilce jsme si však uvědomili, že absolutně nevíme kde jsme. Rozhodl jsem se, že nás dostanu k nějakému záchytnému bodu, ale jakmile jsme míjeli ten samý Coffee shop již po páté, začalo to vypadat, že se mi to možná nepodaří. Naštěstí nás po čase někdo navedl správným směrem. Dostali jsme se až za park u muzea. Bylo jisté, že musíme jít stále rovně a pak někde zabočit doprava a najít vchod s číslem 7. Neměl to být problém, avšak místo toho, abychom došli na konec bloku a zatočili k TOI TOI WC, jsme raději zatočili všude jinde jen né tam. Po půl hodině někdo z nás spatřil TOI TOI a v tu ránu se nám vybavilo kam jít.Ráno jsme opět pokecali s Danielou, která nám vyprávěla o tom jak přišla k tomu skvělému bytu. Podle jejich slov jej dostala od rodiny pro kterou pracuje. Od velmi bohaté rodiny, jenž má hodně dětí a ona se o ně stará. Za celých deset let co žije v Amsterdamu, prý nepracovala u nikoho jiného ani nebydlela v jiném bytě. Poté byl čas vyjít opět do ulic. Znovu jsme šli před Van Gogh Museum, abychom obhlédli nápis i ve dne. Všimli jsme si i jiných zajímavostí, kupříkladu sochy, jenž vypadala jako čtyři obří květináče na sobě a ten nejvýše položený se roztékal. Když jsme značně ocenili tento umělecký skvost, tak bylo na čase vyrazit do města. Byla spousta míst kam bylo možné se jít podívat, naše cesta se však ubírala do Red Light District.
Naše hledání započalo. Značně nás znevýhodňovaly mobilní mapy, jelikož jsme se často podle nich procházeli po vodě jako Ježíš. Po pečlivém pátrání nás ani špatná mapa nezastavila a my se ocitli v té slavné čtvrti červených luceren. Bylo to přesně tak jak mi to mnohdy, ti co v Amsterdamu nikdy nebyli, popisovali... ne nebylo... bylo to lepší, jelikož jsem se tam mohl procházet na živo. Naše hostitelka nás strašila výjevy, že přes den tancují za výlohami pouze stařenky, ale to naštěstí neplatilo. Povětšinou zde byli mladé, atraktivní a skoro nahé slečny. Navíc v této čtvrti nechybělo ani několik Coffee shopů. Bylo zde dosti "veselých domků", sex shopů, dokonce i Peep show jen za 10 € na pět minut. Před ní stál černoch v kloboučku a s hustými vousy, při čemž rozdával letáky s pozvánkami na show. Jakmile jsme prošli hlavní tepnu této ulice, spatřili jsme Oude Kerk. V tu chvíli na mě kdosi z výlohy vedle mě zaklepal. Podíval jsem se a tam stála plnotučná stařenka, přesně taková, jakou nám naše hostitelka popisovala. Měl jsem tedy na výběr, buď zde setrvat a sledovat sexuálně podbízivý tanec dámy v důchodu, a nebo jít hledat očistu ke kostelu. Zvolil jsem druhou možnost... každý by jí zvolil, ta stařena měla faldy na faldech a těm vráskám by se dalo říkat "pravrásky". Navíc jsem ještě nezmínil vyhřezlý pupík a jizvu po císaři. Ne děkuji.
Oude Kerk byla naše další zastávka, avšak dovnitř, jsme nešli. Zdržovalo se zde mnoho turistů, a tak se nám dostala do držení papírová mapa, na níž jsme si naplánovali další trasu. Ta směřovala na Amsterdamské hlavní nádraží, kde jezdila zdarma loď na druhou stranu řeky. Na nádraží nebylo složité dojít, avšak uvnitř jsme trochu bloudili. Nakonec jsme však spatřili to místo, kde se dá na loď zdarma nastoupil. Zajímavé bylo zjištění, že loď jezdila každé tři minuty. Navíc se dvě stejné lodě vždy míjeli, takže téměř pořád stála na každém břehu loď. Mimo to na ní lidé najížděli i na kolech či skútrech. Na druhé straně jsme chtěli vidět barevné větrné mlýny, avšak nevěděli jsme na jaký autobus nastoupit, proto jsme se prošli a zkoumali jiná místa. Bylo zde několik zajímavých domů, jeden dokonce vypadal jako nějaké placaté véčko. Poté na nás mírně dolehla únava, a tak jsme našli menší park, kde jsme si načali pivo a dali jointa. Kolem chodili lidi a i když nás vůbec neznali, tak nás každý s úsměvem zdravil. Celý Amsterdam mě přesvědčil o tom, že může existovat velkoměsto, kde se dá žít harmonicky a bez konfliktů. Naše hostitelka ani nezamykala svůj byt, jelikož se v Holandsku údajně nekrade. Lidé klidně nechávají svá kola na ulici nepřipoutaná a i za několik hodin je zde najdou. Je zde možné potkat lidi všech barev i vyznání, jenž spolu nekonfliktně vycházejí. Zkrátka to byl pro mě jiný svět, taková trošku utopie, ale skutečná.Když jsme dopili a dokouřili, bylo načase vrátit se zpět. Přejeli jsme lodí zpět a vyšli z hlavního nádraží. Po výstupu jsme směřovali jenom kamsi kupředu, unášeni pohodovým Holandským stavem. Až po nějaké době jsme si uvědomili, že absolutně nevíme, kde jsme. Naše mobilní mapy nás opět začali zrazovat, a tak jsme se vydali podle intuice. Jak se ukázalo, naše intuice nepatří k nejlepším. Po dvou hodinách jsme stále netušili kde se nacházíme. Sice jsme občas našli nějaké místo, které nám bylo povědomé, avšak ani z něho se nám nedařilo nabrat správný směr. Nakonec jsem se uchýlil k poslednímu zoufalému kroku a to ptát se lidí na ulici. Lidé nás sice naváděli, ale dost často každý z nich jiným směrem. Když se zdála situace nejzoufalejší, potkali jsme dvě dívky. ,,Where is the Van Gogh Museum?" řekl jsem monotónně. Jedna z dívek vytřeštila oči a táhle něco holandsky vyprskla. Zřejmě to znamenalo ,,coooo?" Vypadala, že je zmaštěná jako my. Druhá dívka se však zdála v pořádku, a proto nám také poradila. Díky ní jsme zjistili, že se nacházíme jenom několik desítek metrů od muzea. Prošli jsme muzeem a lehli si v přilehlém parku na zem. Konečně jsme věděli kde jsme, takže byl na místě odpočinek. Z místa, kde jsme leželi byl nádherný výhled na ten vyčnívající pahorek. Ležela na něm spousta lidí a užívala dne, stejně jako my.
Poté jsme zamířili na byt, kde bylo v plánu nabrat síly a také načít flašku rumu. Daniela měla naštěstí balkón, takže jsme popíjeli v klidu na něm. Hned jak byla flaška skoro prázdná jsme vyrazili opět do ulic. V Coffee shopu jsme udělali menší nákup a usadili se před Rookies. Zde jsem se dal po chvilce do řeči s pohodovým chlapíkem. Mohl jsem si tak ověřit do jaké míry se domluvím anglicky. Chlapík byl z Německa, prý někde od hranic. Jeho jméno je Rick a má rád travku, proto je prý v Holandsku pečenej vařenej. Poté jsem začal učit Denisu konverzovat anglicky. Bylo to zajímavé zpestření. Následně jsme ještě několik hodin putovali po městě, znovu kecali s Němcem Rickem a jeho Německou partou. Dokonce jsme mu nabídli i náš rum a ten skopčák jej ocenil. A zase jsem si uvědomil výhody Amsterdamu. V celém Německu jsem nepotkal žádného Němce, jenž by chtěl konverzovat anglicky. Musel jsem se vydat až do Holandska abych něco takového viděl a slyšel. Před cestou na byt jsme se ještě stavili na ten již několikrát zmíněný výběžek. Až na samotný vrchol. Z druhé strany pod ním byla vidět silnice, po níž se i v pozdních nočních hodinách proháněli auta a skútry. Mimo to se nám naskýtal i fascinující pohled na osvětlené město. Amsterdam a jeho krásy nám nebyli utajeny, sami jsme je naplno poznali.
,,Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu."
Karel Čapek
Pokračování příště
Žádné komentáře:
Okomentovat