Vnitřní Poet - Scribbler v depresi?

          Minule jsem psal báseň. Možná jsem byl omámený jakýmsi pocitem. Pocitem který jsem po tak dlouhé době zase rád cítil... a je to tu zas... Scribbler se opět zmýlil. Mám to v píči... nebo si to jen myslím a užírá mě to čím dál víc. Nic pro mě teď nemá smysl... nic ani hledat nový smysl žití... žití nebo přežívání. Kdo jsme aby jsme mohli vědět co je náš životní smysl. Každý z nás se občas cítí jako bůh. Zrovna teď mám pocity úplně opačný... jako kdybych ležel v té nejspodnější sféře všeho bytí. Kdybych měl sílu tak brečím jako malej kluk... joo kéž by... pláč by mi pročistil duši. Proto píšu... opět a zase vnitřní poet... jo kdybych tak věděl jak ji dostat ze své mysli... nejde to. Zakořenila ve mě... nejde přestat myslet na její křivky a na její... na její úsměv... joo na její úsměv ten chybí mi nejvíce. Zní to divně a tak nějak jako klišé, ale přesně to je to co bych chtěl v tuto chvíli nejvíce vidět a žít v tom, že vidím její rozzářené oči a tu její pihu........... Už je to pryč a já se musím zvednout a jít dál. Je to těžké... je to jako kdybych se chtěl zapřít dlaněmi o zem, ale na ní leželo tisíc hřebíků, které mi probodávají ruce a brání mi se vzchopit. Kdybych věděl jak tu bolest překonat... bohužel mě to ranilo moc silně... a jakoby všechny ty zklamání z dřívějška, zase vypluli na povrch. Ano vím, život není spravedlivý a nikdy nebude... nikdy. Jenom s tebou jsem to cítil... s tebou jsem cítil ten pocit jako nikdy... ten pocit který jsem v životě nepoznal. Byl jsem si tvojí láskou jistý jako ničím jiným v životě... nikdy jsem nepoznal nic tak emotivního, jako tvoje dotyky a... však ty víš. Ranilo mě to víc než ztráta první lásky... asi proto, že jsem jí nemiloval ani z daleka tolik jako tebe. Nebo je to něčím jiným? Kdybych tak věděl. Nejde ani o to, že jsem se kvůli tobě změnil... změnil a byl schopný měnit se dál... že jsem zase po dlouhém čase pochopil co je milovat... že jsem všechno co pro mě mělo smysl přesunul na druhou kolej abych tě udělal šťastnou. Nestačilo to a já se teď cítím jako podvedený. Jak kdyby mi něco ukradlo všechny šťastné pocity. Veř, že já toužil po tom vyměnit ty noci plné náhodných úletů a ty rána probouzení s kocovinou... všechny ty náhodný čubky, který jsem nemiloval a nikdy milovat nemůžu... všechny bych je vyměnil za jedinou noc s tebou... za jediné probuzení vedle tebe... i kdyby jsme spolu neměli prohodit jediné slovo, stačil by mi ten pohled... ten pohled na to jak ležíš vedle mě... bohužel tahle vize mi každým dnes víc a víc uniká...