Je to ten pocit, kdy nevíš co s tím.
Ten pocit, kdy je má mysl spoutána jednou věcí... jednou osobou.
Jak kdyby mě uvěznila stovka zlatých klecí... na dobu neurčitou.
Nemohu jíst, byť ani spát, a tak mi nezbývá než o tom psát.
Před mými zraky vidím tvůj úsměv,
jenž rozzáří můj svět,
tvé oči zářící povznášející energií,
která mě pohání vrátit se zpět.
Jsem v transu, když vzpomenu si na tvoji tvář...
a na tvé tělo je to jak zář.
Tvé boky a pevná ňadra... ach ty ňadra...
skočil bych kvůli nim z třetího patra.
Tvůj krásný hlas já neslyšel již mnoho dní,
a proto je ve mě ten zoufalý splín.
Zas bych rád zaslechl tvůj nádherný smích,
osvěžující jako první zimní sníh.
Moje touha roste každým dnem, kdy nemůžu tě mít vedle sebe,
že nevidím tvůj upřímný pohled to zevnitř mě žere.
Co je to za pocit, co mě tak spoutal,
asi jej neznám, proč jinak bych zoufal,
nebo jsem zapomněl, dávno zabil ho v sobě,
oživil ho plamen, který nacházím v tobě,
v tobě, v tvé líbezné duši,
tvá roztomilá piha ti náramně sluší,
jednou snad získám, tvojí lásku a zájem,
teď mi už zbývá jít zase dále.
Žádné komentáře:
Okomentovat