neděle 3. června 2018

COSD II (City of Shattered Dreams 2 - Město zmařených snů 2) - Frank "Free" Powell

          Jsem zdrcen a plný nenávisti. Možná by se mi ulevilo kdybych tě zabil... tak jako všechny ostatní, ale co by se tím vyřešilo? Možná bych to měl udělat, abych zjistil, jestli se mi uleví nebo budu trpět ještě více...

          Jmenuji se Frank Powell, avšak nyní jsem známý spíše pod přezdívkou "Free". Stojím před důležitým rozhodnutím. Je třeba si však nejdříve probrat události minulé, jenž zapříčinili tuto nepříjemnou situaci. Události, jenž se dali do pohybu před čtyřmi lety. Tenkrát mi bylo sedmnáct let. Měl jsem milující rodinu a nádhernou přítelkyni. Naše rodina nikdy neměla o peníze nouzi. Otec vydělával slušné peníze, jenže jednoho dne se domů nevrátil. Byl zavražděn Ingramovým gangem. Po jeho smrti jsem se začal dozvídat, čím se můj otec skutečně živil. Jakoby to věděli všichni kromě mě a mé mladší sestry. Policie, sousedi i moje matka, která byla jediná, kdo mi o tom nikdy nic neřekl. Pouze souhlasně přikývla, když jsem se jí zeptal zda měla ponětí o otcově zaměstnání. Můj otec byl jedním z nohsledů nechvalně známého gangstera, který se přezdíval Steel. Ach ano Steel, bývalý šéf místního podsvětí. Můj otec údajně patřil k jednomu z jeho nejvýše postavených mužů. Dokazovala to i věc, jenž se stala na tátově pohřbu, kdy zde bylo přítomno velké množství neznámých mužů. Mezi nimi stál i Steel a byl to právě on, který ke mě přistoupil jako první, stiskl mi ruku a objal mě, jako by snad ve mě viděl mého mrtvého otce. Poté objal mojí matku, která na něj pohlédla lehce vyčítavým, avšak mnohem více zlomeným pohledem.
       
          Od toho dne to začalo být těžké. Finančně jsme si sice stále vedli dobře, jelikož otec naspořil hodně peněz a i jeho bývalý mafiánský zaměstnavatel nezapomněl, že je třeba zajistit, po smrti manžela, jeho vdovu. Problém byl v matce, která se stále více propadala do depresí. Sestře bylo právě patnáct let a mě osmnáct. Snažil jsem se jí být oporou, když to nedokázala matka, která "frčela" na prášcích na předpis, které z ní pomalu, ale jistě dělali lidskou bramboru. Ještě, že tu byla Amy, moje přítelkyně. Jen díky ní mi z toho všeho nepřeskočilo. Po čase však přišla další věc, která mě ještě více podlomila. Moje sestra byla znásilněna. Snažil jsem se jí pomoci, aby se s tímto otřesem vyrovnala. Snažil jsem se najít tu partu, která jí to udělala. Snažil jsem se jí zabránit v nejhorším, ale nevyšlo to. Moje sestra si krátce po tomto incidentu podřezala žíly. To už bylo na mojí matku skutečně moc. Snažila se předávkovat léky. Naštěstí však měla z častého nadužívání vypěstovanou imunitu, a tak nezemřela. Bohužel však skončila v psychiatrické léčebně. Bylo to opravdu zlé období a sám jsem to málem nevydržel, avšak stále tu byla Amy, která mě uklidňovala a dodávala mi pocit, že se všechno vyřeší. Bohužel pravdu tak úplně neměla. Policie bez svědectví mé sestry nemohla usvědčit pachatele, proto nebylo možné případ vyšetřit. Chtěl jsem požádat o pomoc Steela, bývalého zaměstnavatele mého otce, ale ten také v nedávné době zemřel, po pádu z budovy.
       
          Přestal jsem pátrat a snažil se navrátit do normálního života. Když mi bylo dvacet let, tak bolest v srdci trochu ustala a já opět začal, alespoň v omezené míře žít normálním životem. Matčin stav se nelepšil, spíš naopak ale já věděl, že nemůžu neustále jenom truchlit. Jednoho večera jsem šel se svým kamarádem Benem v noci z klubu. Po cestě nás přepadla partička Gumparů, což byl slibně se rozvíjející místní gang. Byli v něm kluci okolo šestnácti až osmnácti let. Strhla se rvačka, při níž jeden z mladíků vytáhl nůž a pobodal Bena. Ten při převozu do nemocnice zemřel. Zase po krk ve sračkách, avšak tentokrát mě nepohltila lítost, ale vztek. Jako by se uvolnil a já měl chuť se mstít.
       
          Věděl jsem, že policie nepomůže, a tak jsem doma prohledal tátovu pracovnu a našel jeho Desert Eagle. Musel jsem však někde začít, k tomu posloužil tátův starý adresář. Začal jsem telefonovat na různá čísla lidem, kteří bývali přátelé, známí, či informátoři mého otce. Většinou bylo číslo už zrušené nebo odkazovalo někam úplně jinam. Někdo však pomohl a ten někdo byl chlapík, přezdívaný Krvavý Bill. Zdělil mi adresu kam mám přijít a já neváhal. Na místě, kde jsme se měli sejít byl tetovací salón. Uvnitř stál člověk, který při pohledu na mě ihned zbystřil.

          ,,Ty jsi mladý Powell, že jo?" řekl bez okolků chlapík.
          ,,Ano, víte já hledám krvavého Billa, to jste vy?"
          ,,Ano to jsem já, sedni si."

          Bill kulhal na pravou nohu. Sedl si naproti Frankovi a spustil: ,,Ještě než se začneš ptát, tak ano znal jsem tvého otce a velmi dobře. Z toho co jsi říkal v telefonu jsem poznal, že se chceš opravdu tvrdě pomstít."
          Frank přikývl
          ,,Tak dobře chlapče, stále mám dost kontaktů i po smrti Steela a většiny jeho chlapů. Navíc tvému otci dlužím laskavost, a proto ti pomůžu."
          ,,Chci vědět kde se scházejí Gumparové."
          ,,Gumparové, to jsou ti mladí spratci co okrádaj lidi a dělaj bordel? To je jednoduchý, nejvíce asi ve skate parku na západě města, ale dej si pozor, nejsou tak neškodní jak vypadají, nedávno jsem dokonce zaslechl, že někoho odkráblovali."
          ,,Joo, to si slyšel dobře," odpověděl Frank a odcházel, ,,však za to taky brzy zaplatí," procedil mezi zuby.

          Poháněl mě vztek a touha po pomstě. Vyšel jsem rovnou od Billa se zbraní za pasem. Ve skate parku se skutečně nacházela partička Gumparů. Nebyl tam však ten, který zavraždil Bena. Bylo mi to jedno. Věděl jsem, že to z těch parchantů nějak dostanu. Jakmile mě zpozorovali, tak se vydali ke mě. Já vytáhl zbraň a zamířil. Vylekalo je to méně než jsem čekal. Stále se přibližovali, což však přestalo poté co jsem vystřelil do země. Všichni začali utíkat. Uklidňovalo mě vědomí, že jsem dobrý střelec, jelikož mě otec brával na střelnici. I přes tuto dovednost mi střelba nešla tak dobře. Začal jsem zběsile střílet. a až třetí rána zasáhla jednoho z utíkajících Gumparů do nohy. Přistoupil jsem k němu a přitiskl mu zbraň ke spánku. ,,Řekni mi, kde je ten co zabil toho kluka a nechám tě žít," řekl jsem chladně. ,,Je, je, on je... bydlí na Brookhill Avenue, dům číslo 52," koktal mladík. Vstal jsem, odložil pistoli a následně utrhl kousek látky z trička a ovázal mladíkovi ránu. ,,Zavolám ti z budky sanitku, v tvém vlastním zájmu by jsi měl říct, že si nepamatuješ jak pachatel vypadal."

          Hned poté se Frank vydal do Brookhill Avenue. Byla už tma, a tak se skryl v křoví a čekal až zahlédne toho jemuž se chce pomstít. Asi po půl hodině vyšel z domu. Frank měl chuť jej ihned zastřelil, avšak potlačil počáteční nadšení a raději vyčkával. Mladík se vydal po chodníku směrem do centra města. Frank jej opatrně sledoval. Náhle mladík zatočil. Zřejmě si chtěl zkrátit cestu přes dětské hřiště. ,,Teď jsi udělal smrtelnou chybu," pomyslel si Frank. Přelezl plot a nadběhl si jej. ,,Nazdar," řekl Frank. Mladík na něj pohlédl, jenže už neměl čas nic říct. Frank jej přesnou ranou střelil do břicha. Mladík spadl k zemi. Byl trefen ze vzdálenosti čtyř metrů, a tak nebylo pochyb o tom, že je jeho smrt téměř okamžitá. I přes to k němu Frank přistoupil a řekl: ,,Tohle je jen začátek." Mladík zemřel.

          Frank hned druhý den zavítal opět k Billovi. ,,Teď chci zjistit, kdo znásilnil mojí sestru a zabil mého otce," vykřikl už ve dveřích. Bill se zatvářil poněkud vážněji. ,,No tak, chci to vědět," naléhal Frank. Bill odložil tetovací náčiní a řekl: ,,To nebude lehké, je to přeci jenom už dávno co se to stalo." Frank nepolevil. ,,Musím to vědět, peníze nebudou problém," pokračoval Frank. Bill chvíli mlčel. ,,No tak dobře," odpověděl Bill, ,,zavolám několika lidem a uvidím co se dá dělat."

          Frank šel zatím domů, stále plný vzteku a zatrpklosti. Chtěl se mstít. Tento pocit jej opustil jakmile dorazil domů. Čekala na něho jeho přítelkyně Amy. Oznámila mu, že je těhotná. Vztek a zatrpklost vystřídal pocit zvláštní pocit nejistoty a radosti. ,,Takže já budu otec," pomyslel si Frank. Ten večer zapomněl na všechny své plány o pomstě a jeho vztek se čím dál více přetvářel na pocit štěstí.

          O týden později mu zavolal Bill, prý měl novinky týkající se Frankova "problému".

          ,,Kam jdeš lásko?" řekla Amy.
          ,,Musím si něco zařídit," odpověděl Frank a oblékl se.
          ,,Buď opatrný," špitla Amy.

          Frank jí políbil a vykročil ze dveří ložnice. Před odchodem si však nezapomněl vzít svojí zbraň. Věděl, že ji bude potřebovat.

          Když dorazil k Billovi, ihned si všiml jeho vážného až kamenného výrazu. V Billovi, přezdívanému "krvavý", by se momentálně nikdo krve nedořezal. Frank tiše usedl naproti němu. ,,Tak co pro mě máš," prolomil trvající ticho Frank. Bill sáhl do zásuvky, z níž vytáhl složku. Položil ji před Franka a řekl: ,,Tady to je." Frank ji bez otálení otevřel. Bylo v ní několik fotek a také spis o jistém Johny Ingramovi, což byl syn Carla Ingrama. ,,A sakra, synáček velkého vůdce," zatajil se Frankovi dech. Dobře věděl, že Ingramův gang má momentálně pod palcem většinu města. Starý Carl Ingram už byl starý a jeho syn měl brzy zaujmout jeho místo. Navíc to byl ten samý Ingram, kvůli němuž měl zemřít jeho otec. Frank mlčky seděl a zíral na spis. ,,To už nebude tak snadné jako oddělat šestnáctiletého spratka," utrousil Bill. ,,I tak to však musím udělat, za mojí sestru i otce" odpověděl Frank. Poté vstal a hodil po Billovi svazek bankovek. ,,Díky za pomoc," dodal Frank a odešel.

          Věděl jsem, že to bude chtít dobrý plán. Proto mi nepřišlo na mysl nic lepšího, než nejdříve Ingrama sledovat, abych zjistil kde se pohybuje. Stal jsem se tedy jeho stínem. Johny Ingram se často potuloval po klubech a různých večírcích. Neustále měl okolo sebe spoustu svým kumpánů. Jenom zřídka jej bylo možno spatřit osamotě. Vyskytla se zde však skulina, které jsem využil. Johny jezdil občas za město k menšímu motelu. Vodil si tam sebou transsexuální šlapky. Ach ano, to bylo Johnyho temné tajemství. Díky jeho strachu z odhalení této zvrácené touhy, bylo možné to s ním skoncovat.

          O týden později se Johny opět vydal do motelu. Frank čekal u příjezdové cesty. Tentokrát to však Johnovi trvalo déle než obvykle. ,,Nějak dlouho ti to trvá, asi si to chceš pořádně užít... heh, dnes to bude naposledy," pomyslel si Frank a čím dál nervózněji svíral v ruce svůj revolver. Za hodinu Johny vyšel ze svého pokoje. Frank už se chystal jít na věc, avšak z jiného pokoje náhle vyšla skupinka několika lidí. Nešlo to, na místě se nacházelo až moc svědků. Johny zatím nasedl do auta a odjel. Frank byl ale odhodlán svůj plán dokončit. Vydal se zběsile za ním. Asi po dvou kilometrech od motelu si Johny uvědomil, že něco není v pořádku, a tak zrychlil. ,,Mě neunikneš!" pomyslel si Frank a šlápl na plyn. Vjel do protisměru vedle Johnyho vozu a prudce stočil volant doprava. Ingramovo auto vyjelo ze silnice a zabodlo se mezi dva stromy. Frank zastavil a rozběhl se k autu. Otevřel dveře a spatřil krvácejícího Johna. Ten se na něho z posledních sil podíval, ale spatřil už pouze hlaveň Desert Eagle. Frank jej střelil nekompromisně do hlavy. Chtěl ihned odejít, avšak napadlo ho, že by dnes mohl uskutečnit i další pomstu. Prohledal Johnyho kapsy a našel klíče od Ingramovi vily.

          K vile dorazil pozdě v noci. Auto nechal odstavené dále. Chvíli nenápadně obcházel pozemek. Byl dobře zabezpečen vysokými zdmi. Frank však našel slabé místo. Vedle plotu rostl nevelký strom. Vylezl na něj a přehoupl se přes zídku. Skočil do zahrady a plíživě postupoval k domu. Rozhodl se využít zadní vchod. Vešel dovnitř a obezřetně postupoval do druhého patra. Ve vrchním patře spatřil několik dveří. Pomalu otevřel první a spatřil manželskou postel. Vešel dovnitř a vytáhl zbraň. Pohlédl na postel, ale spala v ní pouze Ingramova manželka. Frank ji chvíli pozoroval. Poté se otočil a tiše odešel. Prozkoumával další dveře. Nakonec našel to co hledal. Vešel do pracovny, kde seděl za stolem Carl Ingram. Byl zabraný do vyplňování lejster, a tak nepostřehl jeho přítomnost. Toho Frank využil a rozběhl se ke stolu s pistolí v ruce. Ingram na něj vytřeštil překvapením oči.

          ,,Ani se nehni hajzle," vykřikl Frank.
          ,,Co si myslíš, že děláš," odpověděl arogantně Ingram.
          ,,Nechal jsi zabít mého otce a teď za to zaplatíš."
          ,,Zabil jsem spoustu lidí ty ubohej kreténe."
          ,,Peter Powell, Peter Powell, to je jeho jméno, dobře si ho zapamatuj, jelikož to je to poslední co uslyšíš."
          ,,Toho kreténa Powella jsem nezabil, chtěl jsem ale oni mě předběhli."
          ,,Kdo oni, kdo?!"
          ,,Nechal ho oddělat Steel, protože tvůj otec byl krysa, provalil některé jejich operace fízlům, málem jim to zlomilo vaz. Steel se ho zbavil a tím problém vyřešil, avšak sám netušil, že se s ním zanedlouho setká v pekle."
          ,,Můj otec nebyl krysa, nebyl!"
          ,,Ale ano byl a všichni to věděli, celý váš i náš gang o tom neměl pochyby."
          ,,Sklapni," vykřikl Frank a stiskl spoušť.

          Hned poté se okamžitě vytratil pryč z vily. Při útěku pouze zaslechl křik Ingramovi manželky, kterou vzbudil výstřel.

          Když přijel domů, tak našel Amy ležet na podlaze. ,,Lásko, co ti je, no tak!" Amy nereagovala. Frank okamžitě zavolal sanitku.

          ,,Co s ní je?" vykřikl Frank ihned potom co k němu v čekárně přišel doktor. ,,Pane Powelle posaďte se," odpověděl tiše doktor. ,,Nebudu si sedat sakra, řekněte mi co s ní je?!" naléhal Frank. Doktor chvíli mlčel než cokoliv řekl. ,,Je na tom špatně. Jsou tu komplikace, které způsobilo její těhotenství. Musíme si jí tu teď nechat na pozorování, abychom zajistili bezpečnost jí i dítěti. Bohužel je tu však riziko, že jejich život je dost značně ohrožen." Frank se posadil. ,,Chci ji vidět," řekl Frank. ,,Dobře, ale jenom na chvíli pane Powelle."

          Frank zůstal v nemocnici celý týden. Amyin stav za tu dobu trochu zlepšil.

          ,,Jak ti je lásko?"
          ,,Teď už lépe, když jsi tu ty."
          Frank se pouze usmál a dodal: ,,Teď musíš hlavně odpočívat, aby jste byli oba v pořádku."
          ,,Miluji tě."
          ,,Já tebe také," odpověděl Frank a políbil ji.

          Věděl jsem však, že je potřeba vyřešit ještě jednu věc. Bylo nutné vyčkat do večera, kdy Bill zavírá svůj tetovací salón.

          Bill vyšel ven a zapálil si cigaretu. Poté se vrátil dovnitř a chystal se zamknout, ale někdo náhle cukl dveřmi. Bill leknutím odskočil. Ve dveřích stál Frank. ,,Sakra chlape, málem jsem se posral, co tu pohledáváš?" vyjekl Bill. ,,Chtěl bych se na něco zeptat," odpověděl klidně Frank. ,,No dobře, dobře, ale mohlo to počkat snad do rána ne?" řekl Bill. Frank zavřel dveře a otočil klíčem. ,,Nemohlo, protože to chci vědět hned," řekl chladně Frank. Bill se posadil. ,,Proč jste nechali zabít mého otce," zeptal se Frank a vytáhl zbraň. Bill dlouho mlčel a pouze zíral na Franka. ,,Protože byl práskač Franku," řekl najednou Bill. Frank se zamyslel. Že by skutečně jeho otec... ani nechtěl domýšlet, proč a jaké k tomu měl důvody, pořád ho však zžíral vztek a touha po pomstě. ,,Řekni mi kdo z rodiny ho zabil?" vykřikl Frank. ,,Nechal ho zabít Steel," odpověděl Bill. ,,To vím, ale mě zajímá kdo konkrétně stiskl spoušť!" pokračoval Frank. ,,To opravdu nevím Franku, já...," nedokončil Bill, jelikož Frank vykřikl: ,,Nelži mi!" Frank začal mlátit a kopat do věcí. Byl v afektu. Bill nenápadně přiskočil ke stolu a vytáhl kudlu. Rozběhl se na Franka s nejhorším úmyslem. To se mu však nevyplatilo. Frank Powell zmáčkl spoušť a trefil jej do břicha. Bill padl k zemi. Kudla vypadla z jeho ruky a z břicha mu vytékali hotové vodopády krve. Frank k němu pomalým krokem přistupoval. Bill sýpal bolestí do toho se však smál. Frank se k němu naklonil. Opravdu, smál se. ,,Ech, hehe, rád jsem se díval jak ho zabili... ech, škoda, že jsem ho nemohl zabít já!" Vyhrkl z posledních sil Bill a zemřel. Frank chvíli pozoroval jeho mrtvé tělo a pak tiše řekl: ,,Díky za všechno Bille, sejdeme se v pekle."

          Od toho dne jsem věděl, že se dostanu na vrchol, i když mi o to původně ani nešlo. Ingramova dynastie padla a město potřebovalo, aby jej zase někdo uchopil do svých rukou. Město zmařených snů už na mě čekalo. A já... já si ho vzal!

          Bylo brzy ráno a Frankovi právě zazvonil telefon:
          ,,Kdo je to?"
          ,,Tady nemocnice, pane Powell, měl byste sem ihned přijet, vaše partnerka bude zanedlouho rodit."
          ,,Cože, co to je za blbost, je teprve v sedmém měsíci."
          ,,Vyskytli se komplikace, dítě musíme porodit již dnes. Přijeďte sem a my vám sdělíme další informace."

          Frank přijel kvapem do nemocnice. Ptal se a hledal, kde jeho Amy leží a přivádí na svět nový život, než jej jedna ze zdravotních sester navedla správně. Právě když přibíhal z porodního sálu, tak spatřil vycházet doktora. ,,Doktore, doktore jsem Frank Powell, jak je na tom moje partnerka a dítě?" Doktor si sundal z tváře roušku a s hrobově klidným výrazem odpověděl: ,,Bohužel pane Powell, vaše žena je mrtvá." Frank stál s výrazem, který ani nelze popsat. Nevěřit tomu co právě slyšel. Polil ho pocit horka a zimy zároveň. Jímala jím spousta pocitů. Zlost, lítost, rozčarování nad tím vším. Bezmocnost a pocit totálního duševního kolapsu. Doktor zřejmě zpozoroval, co se děje, a proto mu pomohl se posadit. ,,Vaše dítě však žije, bude sice nějakou dobu v inkubátoru, ale jeho šance na přežití jsou vysoké. Ztráta vaší ženy je sice těžká věc, ale teď se můžete těšit ze své dcery." Frank zběsile chytil doktora pod krkem. Posléze si však uvědomil, že tím skutečně nic nevyřeší a pustil ho.

          Na svojí dceru se Frank nešel podívat ještě celý týden. Zařizoval pohřeb, opíjel se, snažil se plakat, avšak slzy nepřicházeli. Stále nevěřil tomu co se stalo. Když poprvé spatřil svojí dceru, tak se poprvé rozbrečel. Viděl její malé tělíčko, které se tam choulilo snažíc se přežít. Přežilo. Frank si ji za dva měsíce odnesl domů. Jeho pocit žalu to však nerozptýlilo, spíš naopak, cítil se ještě hůř. Každý den pil a přemýšlel komu by se pomstil za smrt svojí ženy. Zabít doktora? Možná. Avšak čím více se touto otázkou zaobíral tím více mu docházelo, že za smrt jeho sladké Amy nemůže nikdo jiný, než to dítě. Ta malá, jenž leží v kolébce v dětském pokoji. V tom pokoji, který pro ni připravila jeho žena. Jeho žena, Amy... jakoby přichystala pelech pro svého vraha. Frank vzal pistoli a vešel do dětského pokoje.

          Jsem zdrcen a plný nenávisti. Možná by se mi ulevilo, kdybych tě zabil... tak jako všechny ostatní, ale co by se tím vyřešilo? Možná bych to měl udělat, abych zjistil, jestli se mi uleví nebo budu trpět ještě více...

          Frank namířil pistoli na svojí dceru, odhodlaný udělat to nejhorší. ,,Zaplatíš za to, vrahu!" pomyslel si Frank. Při tom se jí díval do očí. Do jejich roztomilých kukadel, které tak dobře znal. Byli to její oči. Oči Amy.

          ,,Ach co to dělám?! Proč to došlo až sem? Touha mstít se mě dostala až na samotné dno. Pomsta maří sny a v tomto městě je to zvláště příhodné. Znovu stejnou chybu neudělám. Už znovu ne, moje malá, sladká Amy.

úterý 13. března 2018

COSD II (City of Shattered Dreams 2 - Město zmařených snů 2) - Kattey

          Dnes je ta noc, kdy je potřeba udělat opět něco co mě dostane do průšvihu. Bohužel je to nezbytné. Mohla by být i jiná cesta... avšak už jsem došla až sem. Je čas...

          Výloha se roztříštila díky nárazu dlažební kostky. Sklo zaplavilo vnitřní prostor obchodu s lihovinami. Vzápětí dovnitř vklouzla dívka. Mladá dívka, sotva šestnáctiletá. Na pohled nevinná, ale uvnitř zoufalá. Namířila si to ihned k oddělení s nejdražším sortimentem. Cestou popadla láhev levnějšího patoku, s nímž rozbila velkou vitrínu. Za ní se skrývaly ty pravé skvosty. Ušlechtilé whiskey, kvalitní rumy a výběrová vína. Neotálela a začala brát co jí přišlo pod ruku. To vše cpala do cestovní tašky a také do nevelkého baťůžku. Jakmile je naplnila tak těžce proskočila zpět na ulici a dala se na útěk. Běžela jako o život než se dostala do bezpečné vzdálenosti, kde se zastavila a zhluboka dýchala. Odložila tašku a zapálila si cigaretu.

          ,,Tak jsem to skutečně udělala," pomyslela si trpce dívka, přičemž se opřená o sloup sesunula na zem do sedu a začala plakat. Seděla tam tak dlouho než jí od breku úplně vyschla ústa. Sáhla do tašky a načala jednu z lahví toho kvalitního rumu. Zhluboka se napila, avšak vzápětí začala kašlat a pozvracela se. Malém to všechno letělo přímo mezi její ukradenou kořist. Nastal čas jít domů. Nebylo to daleko, i tak však začal dívkou otřásat strach. Ani tak ne z toho co dnes provedla, ale z toho co na ní čeká doma.

          Potichu otevřela dveře a obezřetným krokem se proplížila ke svému pokoji. Tašku položila za dveře a zamířila do obývacího pokoje, kde se svítilo. Nahlédla dovnitř. Na gauči spala s flaškou v ruce žena na půl přikrytá opelichanou starou dekou. Dívka k ní po špičkách přišla a pořádně jí přikryla. Skoro prázdnou láhev ji vyjmula z ruky a položila na zem. Náhle se žena probudila a vykřikla: ,,Kattey, co tu děláš... jak to, že ještě nespíš ty spratku!" Neodpověděla. Místo toho vzala do ruky ovladač a vypnula televizi. ,,Sakra... chrl, chrl, smrk..." začala žena sýpat, ,,do hajzlu, Kattey kde mám svojí flašku, kde je?!" ,,Tady mami," odpověděla tiše Kattey. Její matka vzala láhev a na ex vypila to co v ní zbylo. Náhle pohlédla na Kattey. ,,Co tak čumíš, co mám dělat. Co mám asi tak dělat, když nemáme prachy, když tu není Alan a když jsi tu jen ty. Jak myslíš, že se bez něho uživíme co?! Jak splatíme ty obří dluhy, jak?! Proč jsi to musela tak posrat, proč?! Já od něho taky snesla pár ran, tak proč ses nemohla podvolit?! Byl by tu s námi. Kdo se o nás teď postará? Ty snad?!" Kattey stekla po tváři sotva viditelná slza. Beze slova se otočila a odešla. Lehla si do postele a přemýšlela. Přemítala si tu noc v hlavě. Tu noc kdy Alan odešel. Tu noc, kdy se na ni vrhl, ale ona odolala... nenechala si udělat tu věc po níž by již nikdy nebyla stejná, již nikdy... Rozplakala se. Stále více a více barvitěji viděla Alanův výraz, když s ní neměl v úmyslu, mít slitování. V záplavě slz se ponořila do snů.

          Druhý den vstala velmi brzy. Bylo potřeba vyřešit problémy. Svůj lup z předchozí noci vyfotila a následně vyrazila ven. Chladné lednové ráno jí osvěžilo. Přidala do kroku. Došla do jedné čtvrti, kde bydlel člověk, který jí měl pomoct. Zastavila u jeho domu a začala bouřlivě mačkat zvonek. ,,Ksakru Kaii, neříkej mi, že ještě spíš." Po několika minutách se ozval bzučák u vchodových dveří. Kattey vyběhla do třetího patra, kde stál mezi dveřmi rozespalý mladík. ,,Co tu tak brzo chceš," mžoural Kai. ,,Mám pro tebe kšeft, dobrej kšeft!" řekla Kattey. Kai ještě chvíli stál mezi futry jako tělo bez duše než ji pozval dál.

          ,,Tak o co jde?"
          ,,O tohle," řekla Kattey a ukázala mu fotky.
          ,,Zajímavé," odvětil po chvíli Kai, ,,je to horké?"
          ,,Hodně, potřebuju to rychle prodat."
          ,,Večer o tom promluvím s Freem a pak ti dám vědět."
          ,,Díky."
          ,,Ještě jsem pro tebe nic neudělal a teď padej, chci se ještě vyspat."

          V tu samou chvíli, kdy Kattey domlouvala svůj kšeft, vyšetřoval policista Steve Miller případ vykradení obchodu s lihovinami. ,,Vypadá to na poměrně amatérskou práci, ale hlavně na chabé zabezpečení obchodu, vždyť se ani nespustil alarm," konstatoval Miller. Majitel obchodu seděl zkroušeně na chodníku a pil kávu. ,,Mohl by jste mi ukázat záznam z vašich kamer pane Johnsone?" Johnson se postavil a řekl: ,,Bohužel, žádná nebyla v provozu, vlastně pouze ta jediná, kterou tady mám, je tu víceméně jenom na okrasu." ,,V tom případě tu jsem i já víceméně zbytečně pane Johnsone," odpověděl Miller. ,,Počkejte!" vykřikl majitel obchodu, ,,Clark kameru má. Vlastní tamhle o několik metrů dál obchod s domácími potřebami. Kamera snímá celý chodník před jeho obchodem, možná tam ten zloděj proběhl, v tom případě byste se měl od čeho odpíchnout." ,,No dobře tak jdeme za ním," odvětil Miller. ,,To nejde pane, já a on jsme již roky na válečné noze, myslím, že o tom, aby mi pomohl nebude chtít ani slyšet," vysvětlil Johnson. ,,Bude," řekl s klidem policista, ,,až mu ukážu odznak tak chtít bude."

          Kattey zatím dorazila zpět domů. Její matka tam nebyla. ,,Že by si snad konečně šla hledat práci," pomyslela si. Vešla do svého pokoje a málem se jí podlomili kolena. Taška se zásobami chlastu byla pryč.

          Policista Miller nakráčel ke Clarkovi do jeho skromného obchůdku s domácími potřebami. Johnson zůstal raději stát venku. ,,Dobrý den chtěl bych..." nedořekl Miller, jelikož na něho Clark pohotově vykřikl: ,,Ani zkurvenou náhodou!" Miller v klidu došel až k pultu a vytáhl svůj služební odznak. ,,Co má být," odfrkl Clark.
          ,,Jak už jsem se podle vaší reakce dovtípil, tak zřejmě víte o co mi jde a nezapomínejte na to, že je vaší povinností být policii nápomocen. Pokud tak učiníte, nenastane pro vás žádný problém, akorát ztratíte několik minut z vašeho jistě drahocenného času. Jestliže však nápomocen nebudete, budu muset přejít na odlišné metody a ty by se vám nemuseli zrovna líbit."
          Clark si odkašlal. ,,Tomu hajzlovi od vedle nepomůžu, to on by si měl jít sednout a ne ta holka."
          ,,Holka? Nemyslím si, že bych se o nějaké zmínil."
          ,,Ani jste nemusel, já už jsem si záznam z kamer prohlédl a viděl to co potřebujete vědět. Proto vím to co vím, to co jste vy nemusel už při svém příchodu, se sráčem od vedle v patách, říct."
          ,,Takže na kameře je dívka, to je dost nezvyklé. Probudil jste mojí zvědavost, teď po té nahrávce opravdu toužím."
          ,,A já vám jí i přesto nedám! Nikdy mu nepomůžu, pro něho je tohle malý trest za to co v životě spáchal. Měl ho spíš někdo střelit do hlavy, pak by měl čistý štít!"
          ,,Vážně? A co spáchal tak zavrženíhodného, že by hned musel schytat do hlavy kulku."
          ,,Svedl a zavraždil mojí ženu," řekl chladně Clark.
          ,,To není pravda, takhle to nebylo," vykřikl Johnson, který již nějakou chvíli poslouchal za pootevřenými vchodovými dveřmi.
          Clark zrudl jako krocan. ,,Jak se opovažuješ překročit práh, co mi chceš vzít teď?! Zboží, kasu a nebo zabít mě?!
          ,,Já jí přece nezabil Clarku, byla to nehoda!"
          ,,Nehoda bylo tvé zplození," zavrčel Clark, přeskočil pult a rozběhl se proti Clarkovi. Oba se do sebe nelítostně pustili. Miller však místo zažehnání potyčky prahl po záznamu z kamer. Proto využil nastalého zmatku a vložil svůj flash disk do počítače, který ležel za pultem. Clark měl na ploše otevřeny nějaké záznamy, zřejmě se přes den bavil sledováním svých bezpečnostních nahrávek. Incident z noci byl otevřen, jako by si jej Clark právě přehrál. ,,Skutečně dívka. Zřejmě hodně mladá a trochu povědomá," pomyslel si Miller. Neotálel a soubor si přetáhl na disk. Poté vykráčel z obchodu, při čemž musel silně odkopnout Clarka, jenž ležel na Johnsonovi a měl v tomto "malicherném sporu" značnou převahu. Johnsona chytil za košili a vyhodil jej ven na chodník. ,,Už sem radši nelez," řekl s klidem Miller krvácejícímu Johnsonovi a odešel.

          Kattey obrátila svůj pokoj vzhůru nohama, ale tašku nikde nenašla. Prohledala i zbytek bytu, avšak po tašce s alkoholem nebyla ani stopa. Náhle uslyšela odemykání dveří. Byla přesvědčená o tom, že ji někam ukryla její matka, možná do sklepa, a proto se rozběhla ke dveřím s touhou se jí zeptat, co je s jejím lupem. Jakmile však spatřila kdo vešel dovnitř tak jí zamrazilo. ,,Ahoj kočičko," řekl Alan držíc klíče od jejich bytu. Kattey ztuhla, i přes to však řekla: ,,Co tady děláš?! A proč, proč..." najednou spatřila, že drží v ruce dvě láhve kvalitního rumu, ,,ty! ty si mi to ukradl!" změnil se její zaskočený hlas na zlověstný výkřik. Alan se pouze egocentricky pousmál. ,,Vypadni odsud my tě s mámou nepotřebujeme, tak co tady zase děláš," pokračovala Kattey. ,,Já ho pozvala," řekla matka, která se náhle vynořila za Alanem. ,,Co to děláš mami?" ,,Alan nám pomůže splatit dluhy, takže se k nám zase stěhuje!" Kattey nevěděla co na to říct, a tak hrubě odstrčila matku a vyšla ven.

          Miller zatím zkoumal nahrávku, na níž byla zachycena mladá neznámá dívka. Stále se nemohl zbavit dojmu, že už jí někde viděl, ale kde? Začal procházet složky se starými případy, které kdysi, řešil. ,,Mrtvej gangster, co si zlomil vaz po pádu z okna... hmmm to nebude mít souvislost," bručel si po vousy. Náhle narazil na případ týkající se Alana Torleifa. ,,No ano, odtud jí znám," pomyslel si, ,, Na ten případ si vzpomínám dobře, stalo se to asi před pěti lety..."

          Bylo zvláštní, že skoro v ten samý okamžik si na tuto událost vzpomněla i Kattey. Tenkrát byl přítel její matky Alan zadržen za domácí násilí. Její matka však stála při něm, i přes to, že jí zlomil ruku a vyrazil zub. Policista Miller si šel promluvit s jedenáctiletou Kattey.

          ,,Ahoj Kattey, potřeboval bych si s tebou promluvit."
          ,,Ahoj," špitla Kattey.
          ,,Chtěl bych vědět, jestli tatínek někdy na maminku křičí."
          ,,Ne, nikdy."
          ,,Vážně Kattey."
          ,,Ano, tatínek už totiž nežije."
          ,,No dobře Kattey, tak tvůj nevlastní tatínek Alan, křičí někdy na maminku?"
Kattey po chvíli souhlasně přikývla.
          ,,A Kattey, bije také maminku?"
          ,,Ano, někdy."
          ,,Děkuji ti Kattey, moc jsi nám pomohla," řekl Miller a pohladil jí po rameni.
          ,,Auu," sykla Kattey.
Miller jí vyhrnul rukáv a spatřil na její ruce velkou podlitinu. Stáhlo se mu hrdlo, avšak i tak se klidně dotázal: ,,To ti udělal on?"

          Ach ano je to ta dívka, je to ona. Musí to být ona, ale nejdřív se potřebuji přesvědčit. Miller ve spisech našel její adresu a vydal se k ní.

          Kattey stála před domem a kouřila cigaretu. Kousek od vchodu spatřila Alanovo auto. Jímal jí vztek, a proto popadla šutr, a vysklila mu zadní okénko. Při tom si všimla něčeho, co jí udělalo velkou radost. Zpoza zadní sedačky vykukovala její taška s alkoholem. Natáhla se dovnitř a vytáhla ji. Pravda, byla o něco lehčí, ale většina lupu tam stále byla. Rozhodla se alkohol schovat někde jinde, než doma, jelikož tam už nebyl v bezpečí. Znala jedno místo u nedaleké louky, kde byl v zemi poklop. Vešlo se do něho sotva pár beden, ale již dlouho se nevyužíval a hlavně o něm moc lidí nevědělo. ,,Ano to bude skvělá skrýš, alespoň do večera, než za to vyinkasuju pořádnej balík."

          Miller dorazil na adresu, která stála ve spisu. Bylo to ve špinavé čtvrti plné paneláků. Nejdřív sice bloudil, ale po chvíli našel co hledal. ,,Sakra to je díra, nedivím se, že ta holka krade," pomyslel si při pohledu na čtvrť, ve které se právě nacházel. Vystoupal po schodišti do čtvrtého patra a zazvonil. Otevřela mu opilá žena. Hned ji poznal i přes to, že byla o několik let starší než jak si ji pamatoval. ,,Co tu chcete," řekla podrážděně žena. ,,Dobrý den, jsem Steve Miller a hledám vaší dceru," odpověděl policista. Žena se ještě více zasmušila. ,,Ten spratek není doma," odpověděla. ,,A můžete mi říct, kde bych jí mohl najít?" pokračoval Miller. ,,To nevím," odpověděla žena a zabouchla dveře. Miller se neobtěžoval dostávat z ženy další informace, a tak se vrátil ke svému autu.

          Kattey mezi tím schovala alkohol pod poklop. Když se vracela zpět do své čtvrti, tak jí přišla zpráva. Byla od Kaie. Napsal jednoduše a stručně: JÁ TO BERU. ,,Skvělé, konečně se vyřeší naše problémy," zaradovala se Kattey. Náhle však před ní zastavilo neznámé auto.

          Policista Miller se ještě chvíli projížděl po té nechvalné obytné čtvrti. Náhle ji spatřil, jak přechází silnici. Byla to ta dívka, určitě to byla ona. Šlápl na plyn a zabrzdil přímo před ní.

          Kattey dostala strach. ,,Kdo to asi je?" pomyslela si. Nedala však na sobě nic znát.

          ,,Zdravím, jsi Kattey Penner?" Dívka neodpovídal. ,,Tak jsi Kattey Penner?!" dotázal se rázně Miller.

          ,,Ano," odpověděla Kattey.

          ,,Půjdeš se mnou, zatýkám tě za loupež v Johnsonově prodejně alkoholu."

          Kattey se chtěla dát na útěk, ale to Miller moc dobře tušil, proto k ní pohotově přiskočil a znemožnil jí únik. Posadil jí do auta a zamkl dveře. Nedal jí však na ruce želízka, pouze jí připoutal pásem k sedadlu. Poté odjeli za roh na odlehlé místo. Kattey ani nemukla, avšak tušila, že to nebude jen tak. Ten člověk nevypadal jako policista. Nejezdil v policejním autě a neměl uniformu, vždyť ji ani nedal pouta. Přestávalo se jí to líbit čím dál více. Auto zastavilo a člověk na ni pohlédl. Z jeho drsného pohledu šel strach, ale zdaleka ne takový jako z Alanova úchylného pohledu, který Kattey z dřívějška velmi dobře znala.

          ,,Proč jsi to udělala," řekl Miller, stále s přísným výrazem, avšak klidným hlasem.
          ,,Potřebuju prachy," odpověděla bez okolků Kattey.
          ,,Vážně? To ti ale nedává právo vloupat se do kšeftu s chlastem a celý jej vybílit."
          Kattey mlčela.
          ,,Proč potřebuješ ty peníze?" pokračoval Miller.
          ,,Protože... já potřebuji... ale sakra! Co bych ti to vlastně říkala?! Už jsi mě dostal a pravděpodobně máš i důkazy, že jsem to byla já, jinak by sis mě takhle s jistotou neodchytl, pokud teda nejsi další prase z ulice, co se na mě chce ukojit výměnou za to, že o mém incidentu nikomu neřekne," vyštěkla Kattey.
          Miller vyndal z kapsy odznak a policejní doklady: ,,Dobře si to prohlídni holčičko, jelikož se tě teď zeptám ještě jednou a tentokrát mi odpovíš nebo pomažeš rovnou do pasťáku a věř mi, že z něj jen tak nevylezeš. Takže, proč potřebuješ ty peníze?"
          ,,Protože... máme dluhy, hodně dluhů, máma nemá práci, a tak žijeme z podpory, peníze nám vystačí sotva na jídlo. Navíc se máma tahá s chlapem, kterej místo toho, aby nám ty dluhy pomohl splácet, tak je spíš navyšuje, i když máma si myslí opak. Proto jsem to chtěla vyřešit," vysvětlila s leskem v očích Kattey.
          Steve mlčel. Dlouho mlčel. Poté jí pohlédl do očí s již méně přísným výrazem a řekl: ,,Kolik potřebuješ?"
          ,,Cože?" podivila se Kattey.
          ,,Kolik peněz potřebuješ na splacení těch vašich dluhů?"
          ,,4000 dolarů."
          ,,Hmmm, dám ti ty peníze, ale pod jednou podmínkou."
          ,,Jakou?"
          ,,Předáš mi ten alkohol co jsi ukradla a já jej vrátím zpět majiteli."
          ,,Nevěřím ti! Chceš mi dát jen tak 4000, pouze za to, že vrátím co jsem ukradla? Vždyť před chvíli jsi mě chtěl zatknout."
          Miller nastartoval auto.
          ,,Kam to jedem?" řekla Kattey.
          ,,Ke mě domů, dát ti ty prachy, časem mi to ty a tvoje rodina splatí, avšak nebudu tak striktní jako banka, takže klidně počkám dokud nebudeš vydělávat. Jakmile ti dám ty peníze, tak mi okamžitě vrátíš ten ukradený chlast, rozumíme si?"
          Kattey přikývla.

          Jak řekl, tak se také stalo. Skutečně Miller dodržel slovo a přinesl potřebné peníze. Kattey držela v ruce balík stodolarovek a instruovala policistu na místo, kde schovávala alkohol.
          ,,Tak tady to je," řekla a otevřela poklop, ,,mělo by tam být všechno, tedy... pár flašek možná chybí, můj otčím ji totiž našel a něco z toho ukradl, ale většina tam je."
          Miller se nezištně pousmál. ,,Tak otčím jo? A nezapíjela jsi náhodou svůj včerejší úspěšný lup?"
          ,,Nee, opravdu, já to chtěla jenom... a sakra, ten člověk, který to ode mě má koupit už s tím počítá."
          ,,To si bohužel budeš musel vyřešit sama, ten alkohol musím vrátit, i když tam nějaká ta flaška chybí. Myslím, že si toho Johnson ani nevšimne a bude posranej štěstím, když většinu jeho výběrového sortimentu donesu v pořádku nazpět."
          ,,Ano jistě, máš pravdu, nějak to vyřeším," ujistila jej Kattey a zmizela pryč.

          Musela zavolat Kaiovi, že se obchod ruší a věděla, že čím dřív to udělá tím lépe. Bohužel však nezvedal telefon, proto se stavila přímo k němu domů. Zazvonila a čekala.
          ,,Kdo je to," ozval se bručivý hlas.
          ,,Hálo Kaii, tady Kattey."
V mžiku se rozezněl bzučák
          ,,Tak kde to máš?" otázal se již ve dveřích Kai.
          ,,V tom bude problém, já už to nemám," odpověděla Kattey.
          ,,Cože?! Ty už si to střelila jinde?! Tak to si posrala, Free na mě bude děsně nasranej a na tebe taky."
          ,,Seru na něj, já nejsem jeho poskok jako ty, ten vylízanec je mi totálně volnej!"
          ,,Kroť slova, Free by se nerad dozvěděl o tom, že ztrácí v ulicích respekt."
          ,,To nemá cenu, měj se Kaii," ukončila a Kattey a otočila se k odchodu, ale Kai jí hrubě chytil za rameno.
          ,,Tak to néé ty děvko, řekl jsem, že ten chlast dodám a když jsem to řekl, tak to také udělám, jinak ve Freeových očích klesnu," procedil mezi zuby Kai.
          ,,Pusť mě, já už ho nemám."
          ,,Tak ho koukej co nejrychleji sehnat, moje úcta neklesne kvůli nějaký blbý fuchtli!"
          To byla poslední kapka, Kattey se napřáhla a trefila Kaie pěstí do nosu.
          ,,Auuu! Co si to udělala ty pitomá... smrk.., krávo."
          ,,Jestli nechceš, aby ti před Freem klesla úcta ještě víc, tak se o tomto raději nezmiňuj," ukončila Kattey a odešla.

          Domů však ještě nezamířila, uvědomila si totiž, že Stevovi zapomněla projevit sebemenší dík, za půjčené peníze, a tak, i když to bylo přes celé město, vydala se k jeho bytu.

          Už se stmívalo, když tam dorazila. Zazvonila a netrpělivě očekávala až otevře dveře.
          ,,Ahoj Kattey, co tady děláš?"
          ,,Ahoj. Víš, vlastně jsem ti zapomněla poděkovat, tohle pro mě ještě nikdo neudělal a já do dneška nečekala, že by to někdo mohl udělat, zvlášť někdo jako ty."
          ,,Někdo jako já, co se ti na mně nelíbí?"
          ,,No však víš, jsi polda."
          ,,Ano jsem a na tom je snad něco špatného?"
          ,,Po pravdě, každý jiný polda by mě zatkl a ten alkohol ze mě dostal jiným způsobem."
          ,,Alespoň vidíš, že všichni nejsou stejní."
          ,,Asi ne, ale prozraď mi jednu věc, jak jsi mě našel?"
          Steve mlčel a přehrával si v hlavě tu událost, jenž se stala před pěti lety. Konkrétně ten okamžik, kdy spatřil hlubokou podlitinu na její ruce. Byl do toho tak zamyšlen, že si ani neuvědomil jak při tom zírá na Kattey.
          ,,Tak jak jsi mě našel?" vytrhla jej z transu Kattey.
          ,,Úplnou náhodou," zalhal Miller.
          ,,To ti nevěřím, už jsme se museli někdy vidět, jsi mi povědomý."
          ,,Dobře řeknu ti to, ale ne tady mezi dveřmi," řekl Miller a pozval Kattey dále. Ta se bez okolků usadila na gauči jako by byla doma.
          ,,Vzpomínáš si, když zadrželi tvého otčíma a umístili jej k nám na vazbu, byla jsi sice malá holka, ale tohle se nezapomíná. Byl to případ domácího násilí, ale tvoje matka odmítla vypovídat, proto jsme se zeptali tebe. Potvrdila jsi nám co se u vás doma děje, avšak v jeden okamžik jsi ztratila řeč."
          Kattey stekla po tváři slza a za ní následovali další. ,,Bála jsem se, strašně jsem se bála, tenkrát mě totiž chtěl poprvé..." nedořekla Kattey, protože začala hlasitě vzlykat. Steve si přisedl vedle ní a objal ji. ,,Věděl jsem to, od první chvíle jsem to věděl, jen mě mrzí, že jsem to nemohl zastavit hned."
          ,,Neudělal to! Ale mnohokrát k tomu byl zatraceně blízko. Jednou to chtěl udělat před mojí opilou matkou, ale já mu o hlavu rozbila vázu. Ten den odešel, jenže moje matka mi to zazlívala i přes to, že věděla co se mnou chtěl spáchat... a i tak je teď zpátky. Jenže díky tobě už ne na dlouho, jakmile zaplatím ten dluh, tak ho máma vykopne, tím jsem si jistá."
          Steve nic neřekl, jenom stále držel brečící Kattey v náručí. Náhle k němu zvedla zrak. Měla rozmazanou řasenku až na tváře. Steve vzal kapesníček a šetrně jí je utřel. Oba se dívali z očí do očí. Kattey se odhodlala první a políbila ho. Steve se nebránil. Věděl, že dělá obrovskou chybu. Věděl, že se jeho žena společně s jeho dětmi vrací za několik dní domů, věděl, že líbá šestnáctiletou zlodějku, které ten den půjčil peníze, jelikož mu jí bylo líto a nebo v tom bylo něco víc? Přestal nad tím přemýšlet a raději se tomu poddal. Začal dívku svlékat a ona jeho. Laskal její krásná mladá ňadra a dráždil její růžovoučký poštěváček. Položil jí na gauč a několik vteřin pozoroval její nahé roztoužené tělo, až z toho málem vyvrcholil. Ona jej horlivě přitáhla k sobě a nasměrovala jeho penis do svého sladkého místečka. Následovalo několik minut vzdychání, po čemž byla pohovka promočená, že by se dala ždímat. Kattey několikrát vyvrcholila než to udělal i Steve. Poté oba dlouho leželi beze slova na pohovce. Oba s úsměvem a nazí.
          ,,Měla bych už jít," řekla Kattey.
          ,,Odvezu tě," nabídl se Steve.
          Kattey se pouze usmála a oblékla si červené krajkované kalhotky.

          Steve odvezl Kattey až před vchod. Poté s ní vystoupil a dlouze ji políbil. ,,Zítra zase přijdu," řekla Kattey. ,,Dobře," odpověděl Steve a ještě ji naposledy políbil než odjel.

          Kattey byla na vrcholu blaha a vznášela se po schodech nahoru. Vstoupila do bytu a vešla do obývacího pokoje kde seděl Alan. Náhle se vrátila do reality a vzpomněla si na to, že ho matka zase přiměla k návratu. Alan držel prázdnou flašku a koukal do země. ,,Kdepak jsi byla," řekl Alan, aniž by zvedl hlavu. ,,Do toho ti nic není, kde je máma?" odsekla Kattey. Alan se začal smát. ,,Tak mě, že do toho nic není, vždyť vás živím a starám se o vás, beze mě byste chcípli hlady, máte štěstí, že jsem vás vzal zase na milost, i když ta stará čubka dnes musela pořádně škemrat," skřehotal Alan. ,,Klidně si tu péči můžeš nechat a táhnout, už tě nepotřebujeme," řekla Kattey. Alan vstal a pohlédl na Kattey. ,,Joo aha, vy teď nemáte nouzi o prachy?! Heh, nemáte ani vindru, ale za to auto a chlast mi ty čubko pořádně zaplatíš!" zařval Alan. ,,Nedám ti ani hovno, to ty jsi mi ho ukradl, já si jen brala co mi patří," odsekla Kattey. ,,Ale zaplatíš a vyberu si to hned!" vykřikl Alan a skočil na Kattey. Ta nestihla uhnout, a tak jí povalil na zem. ,,Neee, nech mě ty hajzle!" křičela a kopala Kattey, ale Alan jí jednou rukou přitlačil za krk k zemi a druhou z ní serval kalhoty i se spodním prádlem. ,,Konečně! Konečně! Já vždycky věděl, že se tam jednou dostanu ty malá čubko," zařval Alan a vrazil jí facku. Jakmile Kattey spatřila, že si začíná to prase sundávat kalhoty, nahmátla na zemi prázdnou flašku od kořalky a rozbila mu jí o hlavu. V mžiku mu začal po čele stékat pramínek krve. To však nebylo nic platné. Alan se místo toho, aby padl, rozzuřil ještě více. Oběma rukama ji chytl za krk a začal s ní lomcovat. ,,Ty malá štětko! Chcípni! Chcípni!." Kattey se zalkla. Alan nepřestával, byl v afektu, pořád řval a škrtil jí, dokud... dokud nebylo po všem. Když jeho agresivní záchvat skončil, tak již Kattey nedýchala. Pouze se ve dveřích obývacího pokoje zjevila její matka, jenž upřeně pozorovala bezvládné tělo své mrtvé dcery a na ní ležícího jejího vraha a svého druha, který navíc měl z toho všeho stále značně viditelnou erekci.

          City of Shattered Dreams neboli Město zmařených snů si stále nebere servítky... teď možná více než kdy dřív... stále zásobí svět dalšími zmařenými životy, depresivními zážitky a nelítostnými konci. 

pátek 12. ledna 2018

Cestopisy z Amsterdamu - 3. část - Návrat

          ,,Po nějaké době člověk objeví, že ve světových dějinách se neděje nic skutečně, "nového". O něčem skutečně novém by se mohlo mluvit teprve tehdy, až by jednou nastal ten nepředstavitelný případ, že by rozum, lidskost a láska dobyly trvalého vítězství."

Carl Gustav Jung

          Nastal čas odjezdu. Sbalili jsme si věci a na kus papíru napsali nápis "Czech Republic". Mělo nám to pomoci při stopování. Daniela nám vyhledala místo, určené v Amsterdamu přímo pro tento účel. Dokonce se nabídla, že nás tam odveze. Souhlasili jsme. Vysadila nás na tzv: stop place, stoupli jsme si na místo a vytáhli náš nápis. První auto nám zastavilo téměř ihned. Byla to policie. Proto jsme se raději klidili pryč. Ptali jsme se procházejících lidí, zda je to skutečně místo určené ke stopování. Nikdo nám naši otázku nepotvrdil, ale ani nevyvrátil. Nevěděli jsme co dělat dál, avšak najednou mi volala Daniela, která si nás všimla, když jela opět okolo. Řekla, že nás zaveze na benzínovou pumpu za Amsterdam, tam se prý dá také dobře stopovat. Původně jsme chtěli stopovat přímo u dálnice, avšak neměli jsme finanční prostředky na to, abychom byli schopni zaplatit policii pokutu v řádu stovek eur, za stopování na nepovoleném místě. Daniela nás ochotně zavezla na benzínku a my ji pochopitelně překřtili na naši "fellačku". Stoupli jsme si k výjezdu a začali mávat našim transparentem na odjíždějící auta. Jak se asi po hodině ukázalo, tak nikdo z té hrstky lidí co projeli, nám nebyl ochotný zastavit. Rozhodli jsme se změnit taktiku. Naplánovali jsme si města v Holandsku, přes která musíme dozajista jet. Jako nejvhodnější první záchytný bod bylo Hengelo. Proto jsme na druhý papír napsali název tohoto města a začali s ním mávat, jako o život. Bohužel ani na to nikdo nereagoval. Bylo tedy potřeba znovu změnit naší taktiku. Začali jsme obcházel auta, jenž parkovala na benzínce. Nejdříve jsme obešli kamiony. Bylo zde několik Rumunů, Poláků, či Ukrajinců, avšak nikdo z nich nejel naším směrem. Objevili jsme však českou spz. Uvnitř seděl postarší chlapík, jenž skutečně Čech byl, ale jel trochu jinou trasou, než která by nám vyhovovala. I tak, bychom se, ale velmi přiblížili, proto byla na místě otázka, kdy odjíždí. Prý až za několik dní. To nám do karet nenahrálo, a tak jsme šli obcházet osobní auta. Zkoušeli jsme téměř všechny, dokonce zde parkoval i minivan, kolem něhož se pohybovalo alespoň deset lidí v batikovaných tričkách. Bohužel jeli opačným směrem. Zkoušeli jsme se ptát i Němců, ale většinou se s námi nechtěli bavit. Když se zdála situace nejzoufalejší, tak přímo před námi zastavilo auto. Vystoupili z něj dvě mladé, krásné dívky. Sice to vypadalo, že mají naspěch, ale i tak jsem se jich zeptal, jestli nejedou našim směrem. Dívky mě poprosili, abych chvíli počkal a urychleně běželi hledat dovnitř toaletu, na kterou, jak se ukázalo, spěchali. Nejdříve jsme si mysleli, že to řekli jenom, aby nás odbyli, ale jakmile se vrátili, tak nám doporučili, ať se zajdeme podívat o několik metrů dál, že tam parkuje někdo kdo jede naším směrem. Na místě stála tělnatější dívka a jedla křidýlka. Sám jsem si jí označil výrazem "Holandská selka". Zeptali jsme se jí kam jede. Bohužel název toho města nám nebyl znám. Ukázalo se však, že jede přes Apeldoorn, což bylo další záchytné místo v Holandsku. Navíc to bylo výhodnější místo než Hengelo. Neváhali jsme a nasedli k ní do auta. Přeci jenom Apeldoorn byl od Amsterdamu necelých 90 km, takže náš postup se zdál být pro tuto chvíli značný. 

          Dívka měla smysl pro humor, navíc nám po celou dobu jízdy nabízela bonbóny a karamelky, jimiž byla zásobená. Sama sebe popisovala jako jedinou osobu, jenž v Holandsku nekouří trávu. Také nám řekla o svém povolání. Údajně se stará o postižené děti, jako nějaká vychovatelka. Asi ví jak na ně, dá jim karamelku a dítě neprudí. Vysadila nás na benzínce v Apeldoornu. Tam to, ale začalo opět vypadat bledě. Bylo již pozdní odpoledne, a tak se zde nacházelo velmi málo aut. I tak jsme se rozhodli je obejít. Začali jsme kamiony. Samozřejmě se zde znovu vyskytovalo několik Poláků a Rumunů. Ale také jeden kamion s Českou spz. Přiblížili jsme se k jeho vozu a už z dálky zaslechli typické české nadávky. Ten řidič s někým právě telefonovat. Vyčkali jsme tedy až si svůj problém vyřeší a pak mu zaťukali na okno. Frajer byl tak unesen z toho, že zde potkal Čechy, že nás ihned zval dovnitř na pivo. My však nejprve potřebovali vyřešit věc týkající se jeho trasy. Kamioňák nám oznámil, že sedm kilometrů od Apeldoornu naloží náklad a poté jede přes celé Holandsko a Německo do Čech. To bylo skvělé slyšet, navíc, když hned dodal, že nás klidně vezme sebou, avšak měl vyjíždět až za dva dny. Byla totiž zrovna sobota a kamiony prý nesmějí jezdit po dálnicích o víkendech, takže odjezd se plánoval až v pondělí ráno. Rozhodli jsme se, že to promyslíme. Jeden z problému byl ten, že jsme sebou neměli spacák ani stan, takže nebylo možné přespat někde venku. Chlapík nám však před tím zdůraznil, že u něho v kamionu je místa dost, tudíž je možné spát tam. Nerozhodovali jsme se dlouho. Řidič Lukáš nás přivítal s otevřenou náručí a ihned každému z nás přihrál pivko. Když jsme se seznámili, tak se šlo vařit. Lukáš uměl výborně vařit i na parkovišti na benzínce. My navíc byli po celém dni neúspěšného stopování vyhládlí. Bohužel došlo pivo, ale podle map jsme nedaleko nalezli malý golfový klub. Rozhodli jsme se jít tam a dát si točené. Už se stmívalo, a tak byla naše cesta k ničemu, klub měl zavřeno. Vrátili jsme se zpět a pustili si v kamionu film. Se spánkem se to vyřešilo tak, že se za sedadly dal sklopit vrch, na němž bylo asi půl metru místa. Na vyspání to pro jednoho z nás stačilo. Pod tímto sklápěcím lehátkem se za sedadly nacházela matrace na níž spal řidič. Třetí z nás si "ustlal" na sedadle. 
          Druhý den vše probíhalo poklidně. Lukáš opět vytáhl vařič a začal kouzlit. Při tom nám vyprávěl o svém životě. O svých problémech s přítelkyní a o jejím problémovém bratrovi, o nevlastním synovi, o fotbalových výtržnostech. Jednalo se totiž o ultras Sparťana. Vyprávěl nám i o práci, o tom jak jezdí po celé Evropě, díky čemuž poznává nová místa. Po obědě jsme se opět vydali do toho golfového klubu. Konečně bylo možné si po cestě prohlédnout okolí za světla. Nacházela se zde nádherná usedlost, plná luxusních domů a statků. V golfovém klubu měli již otevřeno, a proto jsme si objednali 1,8 litrový korbel piva. Naše finance se však zdáli velmi omezené, a tak zůstalo pouze u jednoho. Ten golfový klub se nazýval Pitch&Putt Bussloo. Příjemně jsme poseděli a následně se vrátili do kamionu. Tu noc na mě zrovna vyšlo spaní na sedadle, proto jsem byl rád za ráno, kdy se vyjíždělo. Ve firmě kam jsme dojeli nám však byl zamítnut přístup do skladu, proto si řidič musel náklad naložit sám. My mezitím počkali v kuřárně. Za necelou hodinku bylo naloženo, a tak jsme mohli vyjet. 

          Na dálnici se však tradičně objevila dlouhá kolona, a tak jsme se rozhodli to objet po okrskách. Nebyl to nejlepší nápad, jelikož nás navigace zradila a my bloudili několik hodin po neznámé oblasti. Nakonec jsme se dokázali vyhnout všem uzavírkám a dostat se zpět na dálnici. Jakmile jsme dojeli do Německa, tak se vše začalo odvíjet lépe, i když občas nás menší kolona zdržela. Na několika místech v Německu byla v dálce vidět obrovská kupa štěrku, tedy alespoň to vypadalo jako štěrk. Avšak nejde mi na rozum jak někdo mohl tuto kupu narovnat do takové výšky, jelikož některé se tyčili přes sto metrů vysoko. Když jsme se blížili k českým hranicím, tak nám Lukáš oznámil, že už máme pouze půl hodiny jízdy, pak bude muset zaparkovat a dát si dvanáct hodin pauzu. Naštěstí se před námi neobjevila již žádná kolona, takže jsme se stihli dostat za Německé hranice a dojet do Chlumce. Zde náš řidič zaparkoval kamion na obřím parkovišti určeném přímo pro kamiony. Následně jsme se přesunuli do jednoho penzionu, kde jsme si objednali pivo a vyjádřili díky našemu novému "fellákovi" Lukášovi. Bohužel jsme ho ani nestihli dopít, jel nám totiž autobus do Ústí nad Labem. V Ústí jsme měli asi jen půl hodiny čas, proto jsme si koupili pivko a poté nasedli na vlak do Prahy. V Praze nás potkalo další štěstí. Ukázalo se, že zde zastavuje mezinárodní vlak, který jede přes město z něhož jsme to měli domů již kousek. Tato poslední vyčerpávající cesta přeplněným vlakem byla tečkou za naším nezapomenutelným výletem do Amsterdamu.

          A co říct nakonec, jak zakončit tento cestopis? Chci říct jenom jediné: Nikdy se nebojte podniknout něco šíleného, něco o čem nevíte jak to dopadne. I kdyby to skvěle nedopadlo, tak toho stejně budete litovat méně, než kdyby jste to vůbec nezkusili.

Paul Scribbler

Konec

čtvrtek 11. ledna 2018

Cestopisy z Amsterdamu - 2. část - Krásy Amsterdamu

          Komfortní zóna je prostor, ve kterém se cítíme bezpečně. Je to místo nám dobře známé a nemůže nás tam nic nepříjemně překvapit. Na druhou stranu tam však nečeká ani žádné příjemné překvapení. Jedině překonáním sama sebe a svého pohodlí může naše osobnost růst.


Životní pravda

          Vstoupili jsme do vchodu číslo 7 a vyšli po příkrých rozvrzaných schodech do druhého patra. Naše hostitelka měla být Češka, proto mi přišlo na mysl, že se bude pravděpodobně jednat o nějakou nafoukanou bývalou Pražačku. Opak byl pravdou. Otevřela nám veselá blond dívka s jiskrou v oku. Ihned nás srdečně vítala a začala nás provádět svým bytem. Nabídla nocleh i Emilovi, ale on odmítl s tím, že si objede celý Benelux bez přestávky. Bylo nám jasné, že dívka, jenž se jmenovala Daniela, bude dozajista naší "fellačkou". Zavedla nás do své ložnice v níž jsme měli spát. Byla opravdu luxusní, jak ta ložnice tak i Daniela. Navíc nám ihned začala doporučovat místa kam určitě zajít. Při tom nám poradila i některé záchytné body v případě, že bychom se ve městě ztratili (ani nevěděla jak moc nám to v budoucnu pomůže). Když bylo po seznámení, rozhodli jsme se, že se osprchujeme a vyrazíme do města. Nebyl to problém, v Amsterdamu se stmívalo až kolem půl jedenácté, což byl ideální čas na to vyjít do ulic. 

          Po vyjití z domu jsme si všimli TOI TOI záchodu. V té chvíli jsme to ještě nevěděli, ale měl se z něho později stát jeden z našich nejdůležitějších záchytných bodů. V tu chvíli to však nebylo důležité. Kráčeli jsme směrem do centra obdivujíc všechno kolem nás. Fascinoval nás dokonce i holubí trus. Často se však stalo, že nás málem zmasakroval člověk na kole jedoucí po chodníku. Ano kola mají v Amsterdamu přednost přede všemi ať jsou kde jsou. Po chvíli jsme došli do Park Museumplein, což byla obrovská travnatá plocha. Navíc byl u ní i výběžek, jenž se tyčil několik metrů šikmo do výšky a dalo se na něj vlézt. Přešli jsme park a došli asi k nejslavnější turistické atrakci (když nepočítám Red Light District a marihuanu). Byl to nápis I AM AMSTERDAM. Zde se zdržovalo opravdu hodně lidí i přes to, že byl čas na přesun do některého městského baru. My neváhali a vydali jsme se hledat Coffee shop. U Van Gogh Museum nás však zdržela překrásná svítící fontána, proto jsme se na chvíli rozhodli nepátrat po Coffee shopu, ale kochat se tou nádherou. Avšak po chvíli nás touha přemohla, a tak bylo nutné jít. 

         
          První Coffee shop, který nás zaujal, byl Rookies. Příjemná atmosféra, přijatelné ceny avšak malý výběr. Rozhodli jsme se jít tedy dál a prozkoumat i další místa. Bylo však těžké se orientovat, jelikož všude se nacházelo plno turistů. Další Coffee shop se jmenoval Super Skunk. Zde jsme si koupili rovnou ubalený joint a šli jej odpálit do již známého parku u Van Gogh Museum. Model byl chuťově velice dobrý. Když jsme dobafali, tak jsme se rozhodli, že vyrazíme znovu do města. Po chvilce jsme si však uvědomili, že absolutně nevíme kde jsme. Rozhodl jsem se, že nás dostanu k nějakému záchytnému bodu, ale jakmile jsme míjeli ten samý Coffee shop již po páté, začalo to vypadat, že se mi to možná nepodaří. Naštěstí nás po čase někdo navedl správným směrem. Dostali jsme se až za park u muzea. Bylo jisté, že musíme jít stále rovně a pak někde zabočit doprava a najít vchod s číslem 7. Neměl to být problém, avšak místo toho, abychom došli na konec bloku a zatočili k TOI TOI WC, jsme raději zatočili všude jinde jen né tam. Po půl hodině někdo z nás spatřil TOI TOI a v tu ránu se nám vybavilo kam jít.

          Ráno jsme opět pokecali s Danielou, která nám vyprávěla o tom jak přišla k tomu skvělému bytu. Podle jejich slov jej dostala od rodiny pro kterou pracuje. Od velmi bohaté rodiny, jenž má hodně dětí a ona se o ně stará. Za celých deset let co žije v Amsterdamu, prý nepracovala u nikoho jiného ani nebydlela v jiném bytě. Poté byl čas vyjít opět do ulic. Znovu jsme šli před Van Gogh Museum, abychom obhlédli nápis i ve dne. Všimli jsme si i jiných zajímavostí, kupříkladu sochy, jenž vypadala jako čtyři obří květináče na sobě a ten nejvýše položený se roztékal. Když jsme značně ocenili tento umělecký skvost, tak bylo na čase vyrazit do města. Byla spousta míst kam bylo možné se jít podívat, naše cesta se však ubírala do Red Light District.

















          Naše hledání započalo. Značně nás znevýhodňovaly mobilní mapy, jelikož jsme se často podle nich procházeli po vodě jako Ježíš. Po pečlivém pátrání nás ani špatná mapa nezastavila a my se ocitli v té slavné čtvrti červených luceren. Bylo to přesně tak jak mi to mnohdy, ti co v Amsterdamu nikdy nebyli, popisovali... ne nebylo... bylo to lepší, jelikož jsem se tam mohl procházet na živo. Naše hostitelka nás strašila výjevy, že přes den tancují za výlohami pouze stařenky, ale to naštěstí neplatilo. Povětšinou zde byli mladé, atraktivní a skoro nahé slečny. Navíc v této čtvrti nechybělo ani několik Coffee shopů. Bylo zde dosti "veselých domků", sex shopů, dokonce i Peep show jen za 10 € na pět minut. Před ní stál černoch v kloboučku a s hustými vousy, při čemž rozdával letáky s pozvánkami na show. Jakmile jsme prošli hlavní tepnu této ulice, spatřili jsme Oude Kerk. V tu chvíli na mě kdosi z výlohy vedle mě zaklepal. Podíval jsem se a tam stála plnotučná stařenka, přesně taková, jakou nám naše hostitelka popisovala. Měl jsem tedy na výběr, buď zde setrvat a sledovat sexuálně podbízivý tanec dámy v důchodu, a nebo jít hledat očistu ke kostelu. Zvolil jsem druhou možnost... každý by jí zvolil, ta stařena měla faldy na faldech a těm vráskám by se dalo říkat "pravrásky". Navíc jsem ještě nezmínil vyhřezlý pupík a jizvu po císaři. Ne děkuji.

          Oude Kerk byla naše další zastávka, avšak dovnitř, jsme nešli. Zdržovalo se zde mnoho turistů, a tak se nám dostala do držení papírová mapa, na níž jsme si naplánovali další trasu. Ta směřovala na Amsterdamské hlavní nádraží, kde jezdila zdarma loď na druhou stranu řeky. Na nádraží nebylo složité dojít, avšak uvnitř jsme trochu bloudili. Nakonec jsme však spatřili to místo, kde se dá na loď zdarma nastoupil. Zajímavé bylo zjištění, že loď jezdila každé tři minuty. Navíc se dvě stejné lodě vždy míjeli, takže téměř pořád stála na každém břehu loď. Mimo to na ní lidé najížděli i na kolech či skútrech. Na druhé straně jsme chtěli vidět barevné větrné mlýny, avšak nevěděli jsme na jaký autobus nastoupit, proto jsme se prošli a zkoumali jiná místa. Bylo zde několik zajímavých domů, jeden dokonce vypadal jako nějaké placaté véčko. Poté na nás mírně dolehla únava, a tak jsme našli menší park, kde jsme si načali pivo a dali jointa. Kolem chodili lidi a i když nás vůbec neznali, tak nás každý s úsměvem zdravil. Celý Amsterdam mě přesvědčil o tom, že může existovat velkoměsto, kde se dá žít harmonicky a bez konfliktů. Naše hostitelka ani nezamykala svůj byt, jelikož se v Holandsku údajně nekrade. Lidé klidně nechávají svá kola na ulici nepřipoutaná a i za několik hodin je zde najdou. Je zde možné potkat lidi všech barev i vyznání, jenž spolu nekonfliktně vycházejí. Zkrátka to byl pro mě jiný svět, taková trošku utopie, ale skutečná.

          Když jsme dopili a dokouřili, bylo načase vrátit se zpět. Přejeli jsme lodí zpět a vyšli z hlavního nádraží. Po výstupu jsme směřovali jenom kamsi kupředu, unášeni pohodovým Holandským stavem. Až po nějaké době jsme si uvědomili, že absolutně nevíme, kde jsme. Naše mobilní mapy nás opět začali zrazovat, a tak jsme se vydali podle intuice. Jak se ukázalo, naše intuice nepatří k nejlepším. Po dvou hodinách jsme stále netušili kde se nacházíme. Sice jsme občas našli nějaké místo, které nám bylo povědomé, avšak ani z něho se nám nedařilo nabrat správný směr. Nakonec jsem se uchýlil k poslednímu zoufalému kroku a to ptát se lidí na ulici. Lidé nás sice naváděli, ale dost často každý z nich jiným směrem. Když se zdála situace nejzoufalejší, potkali jsme dvě dívky. ,,Where is the Van Gogh Museum?" řekl jsem monotónně. Jedna z dívek vytřeštila oči a táhle něco holandsky vyprskla. Zřejmě to znamenalo ,,coooo?" Vypadala, že je zmaštěná jako my. Druhá dívka se však zdála v pořádku, a proto nám také poradila. Díky ní jsme zjistili, že se nacházíme jenom několik desítek metrů od muzea. Prošli jsme muzeem a lehli si v přilehlém parku na zem. Konečně jsme věděli kde jsme, takže byl na místě odpočinek. Z místa, kde jsme leželi byl nádherný výhled na ten vyčnívající pahorek. Ležela na něm spousta lidí a užívala dne, stejně jako my.


          Poté jsme zamířili na byt, kde bylo v plánu nabrat síly a také načít flašku rumu. Daniela měla naštěstí balkón, takže jsme popíjeli v klidu na něm. Hned jak byla flaška skoro prázdná jsme vyrazili opět do ulic. V Coffee shopu jsme udělali menší nákup a usadili se před Rookies. Zde jsem se dal po chvilce do řeči s pohodovým chlapíkem. Mohl jsem si tak ověřit do jaké míry se domluvím anglicky. Chlapík byl z Německa, prý někde od hranic. Jeho jméno je Rick a má rád travku, proto je prý v Holandsku pečenej vařenej. Poté jsem začal učit Denisu konverzovat anglicky. Bylo to zajímavé zpestření. Následně jsme ještě několik hodin putovali po městě, znovu kecali s Němcem Rickem a jeho Německou partou. Dokonce jsme mu nabídli i náš rum a ten skopčák jej ocenil. A zase jsem si uvědomil výhody Amsterdamu. V celém Německu jsem nepotkal žádného Němce, jenž by chtěl konverzovat anglicky. Musel jsem se vydat až do Holandska abych něco takového viděl a slyšel. Před cestou na byt jsme se ještě stavili na ten již několikrát zmíněný výběžek. Až na samotný vrchol. Z druhé strany pod ním byla vidět silnice, po níž se i v pozdních nočních hodinách proháněli auta a skútry. Mimo to se nám naskýtal i fascinující pohled na osvětlené město. Amsterdam a jeho krásy nám nebyli utajeny, sami jsme je naplno poznali.




          ,,Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu."


Karel Čapek

Pokračování příště

Cestopisy z Amsterdamu - 1. část - Cesta do Holandska

          Je chladný lednový večer. Půl roku poté co jsem podnikl cestu do Amsterdamu. Žhavím jeden z mixů od NEOTICA, což mě hází přesně do té nálady, abych vám konečně mohl vyprávět náš příběh o té spontánní cestě. O té cestě, jenž byla jedním z nejemotivnějších zážitků mého života.
Paul Scribbler

          Naše cesta začíná v jednom nejmenovaném baru našeho malebného maloměsta. Zde jsem se setkal s mojí "fellačkou" Denisou, s níž jsem měl v plánu, cestu do nejoblíbenějšího evropského města podniknout. Každý z nás měl pouze malý batoh, ve kterém byli uložené pouze ty nejnutnější věci a také 110 €. Před odjezdem se bylo potřeba rozloučit něčím co nám mělo na cestě chybět. Bylo to naše místní pivo. Vypili jsme jich pět a vyrazili na vlak. Cesta začínala poklidně a v dobré náladě. Naše první zastávka byla pouze o dvacet kilometrů dál v okresním městě, kde jsme měli opět dost času, a proto nebylo od věci navštívit i místní nádražní nalévárnu. Naše nálada se po této návštěvě ještě více zlepšila. 


          Při čekání na další vlak do Prahy, jsme potkali zábavného postaršího chlapíka. Jmenoval se Mirek a vypadal, že už si také lehce přihnul. Pospíchal do města, ze kterého jsme přijeli my. Měl sice kolo, ale to využít nechtěl, jelikož mu po několika pivech ztěžkly nohy a tak se rozhodl, že raději vyčká na pohodlnější způsob dopravy. Míra nás obveseloval historkami, mimo jiné i tou jak jej na nedávné zábavě jedna dívka knockoutovala. To byl důvod toho, že i přes značné večerní přítmí, stále neodložil z očí sluneční brýle. Původně jsem si myslel, že chce vypadat tajemně. Jakmile je ale odložil, aby nám ukázal modřinu pod okem, tak všechna jeho tajemnost vzápětí vyprchala a před námi seděl jenom chlapík co prostě kdysi sáhl tam kam neměl. Náš vlak mezitím přijel, a tak jsme Míru opustili. Získal však od nás označení "fellák" čehož si i do jisté míry vážil.

          Naše cesta pokračovala. Další cíl byla Praha. Ve vlaku jsme pojedli a již trochu znaveni se nechali poklidně unášet cestou. Na místo jsme dojeli chvíli před dvanáctou s vědomím toho, že až v pět ráno odjíždíme. Měl nás vézt jeden kurýr, jenž vozil po Evropě balíčky. Rozhodli jsme se tedy, že noc přečkáme v pražských ulicích. Ve vlaku nám vyprahlo, a proto bylo důležité najít obchod, abychom doplnili zásoby. Naštěstí byl kousek od "hlaváku" malý turecký krámek. Mimo piva na osvěžení jsme neopomenuli koupit i rum, abychom v Amsterdamu nestrádali. Poté se nenabízelo nic jiného než usednout na lavičku před hlavní nádraží a osvěžit se. Bohužel nám do toho vstoupila osoba patřící do místní "smetánky". Mladá, všetečná dívka, jenž žila poněkud v jiném světě. Její historky o zhýralém životě se střelou v žíle a na vrcholku alp se stali po chvíli otravné až monotonní, a proto jsme místo opustili a dívku nechali odejít hledat nové dobrodružství. Uvnitř jsme si vypili kávu a poté nás vyhodil policista s tím, že se hlavní nádraží na několik hodin uzavírá. Zamířili jsme proto do nonstop fastfoodu, kde jsme si mírně odpočinuli. Dále naše cesta mířila opět na hlavák, kde byl smluvený sraz s naším řidičem. Hlavní nádraží ve čtyři ráno připomíná film Mandragora. Unavený bezdomovec ležící na kusu roztrhané krabice, tu a tam hrající na piano song, jenž podezřele připomínal soundtrack z již zmíněného filmu. Občas se u nás někdo zastavil a zažebral o nějaký drobák. Jedním z nich byl i nepříznivě vypadající chlapík, který nás poctil svojí srdceryvnou historkou o tom, že už se dva dny nemůže dostat na Slovensko, a proto obchází celou Prahu a žebrá. Nakonec proč ne, alespoň si dal práci a vymyslel si na čem vydělat pár drobnejch. 

          Po páté hodině ranní jsme se přesunuli ven, kam přijel náš řidič. Jmenoval se Emil. Vyzvedl nás v autě, jenž sice vypadalo poměrně v pořádku ale znělo jako něco co bylo sestaveno z více než jednoho vozidla. Hlavně, že jsme konečně jeli. Spát se tam bohužel nedalo, jakmile jsme překročili rychlost osmdesáti kilometrů za hodinu, tak se auto začalo celé klepat. "Naštěstí" jsme hned za německými hranicemi narazili na kolonu. Naskytla se možnost v klidu se prospat. Horší bylo zjištění, že když jsem se po třech hodinách vzbudil, naše auto stálo na téměř totožném místě. Kolona se však brzy pohnula, a tak začalo vše vypadat lépe. Když se nás Emil zeptal, jaké máme v Amsterdamu ubytování, sdělili jsme mu, že žádné, jelikož tam jedeme na "blind" a že se určitě něco vyskytne, když budeme hledat. Vyskytlo. Emil nám oznámil, že nám může v jedné internetové skupině vyvěsit inzerát. Za necelé dvě hodiny jsme nalezli místo, které mělo být naším přechodným domovem. Navíc přímo u centra Amsterdamu a za přijatelnou cenu. K tomu začala cesta rychle ubíhat. Každou chvíli bylo Holandsko blíž. Emil však vezl balíček do Düsseldorfu, takže se naskytla šance poznat i trochu Německo. U domu, kde Emil doručoval balíček, byla malá hospůdka, kterou vedli dvě velice staré Němky. Všechny pokusy o navázání rozhovoru v angličtině byli marné, takže pivo nám musel objednat náš řidič, který uměl německy. ,,Tady s angličtinou neuspěješ, tyhle babky ještě za mlada hajlovali, ty uměj jenom německy," poznamenal trefně Emil. Zřejmě měl pravdu. I jejich bar vypadal na to, že má za sebou dlouhou historii. Zeď za barem byla ověšena nejméně dvě stě fotkami. Pivo podávali pouze černé, hodně sladké a velmi drahé.

          Z Düsseldorfu šlo všechno již ráz na ráz. Holandských hranic jsme dosáhli během chvíle a za pár hodin už byl nedaleko i samotný Amsterdam. Emil sice ještě musel rozvést jeden balíček a trochu si zajet, ale to bylo jen nepatrné zdržení. Kolem osmé hodiny večer nás dovezl na místo. Byla to nádherná oblast klasických, holandských řadových domků, v oblasti maximálně pět minut od centra Amsterdamu. Konečně jsme dojeli do cíle a to hlavně díky Emilovi, jenž se stal našim dalším "fellákem". Vchod číslo 7 čekal jenom na nás až vstoupíme.

       
          Slovo "fellák" znamená kamarád či kamarádka, jenž je něco více než jen normální kamarád. Jakmile tě člověk označí slovem "fellák", znamená to, že si pro něho speciální osoba. Dost lidí bere toto slovo jako urážku, avšak opak je pravdou. Je to výraz znázorňující nejhlubší úctu nebo pevný vztah k určité osobě.

Paul Scribbler

Pokračování příště

neděle 7. ledna 2018

Perry Bittman - Prověřené metody

          ,,Opět to začalo stejně jako vždy, procházel jsem se v noci po ulicích města. Vylidněného města. Nevěděl jsem kam jdu, ale něco mě táhlo ke klubu Brisk In. Zvláštní, ve skutečnosti jsem uvnitř nikdy nebyl, ale táhlo mě to tam jako magnet. Podlehnu tedy touze a zamířím ke vchodu, ale vyhazovač mě nechce pustit dovnitř..." Rozhostilo se ticho.
          Perry Bittman si narovnal brýle a řekl: ,,Co se stalo dál Salomone?" Pacient si ještě chvíli okusoval nehty a prohraboval nervozitou vlasy, ale nakonec se odhodlal: ,,Ten chlap mě nechtěl pustit dovnitř, nechtěl mě tam, mě jediného tam nechtěl! Kolem chodili lidi, spousta lidí, alespoň stovky. Nikoho z nich nezastavil, všechny pouštěl dovnitř. Muže a ženy všech barev, pouštěl tam staré i mladé, pouštěl tlusté a hubené, dokonce i chlapíka na vozíku... jenom já nebyl vítán!"
          Perry se napil vody a pečlivě si vše zapsal do svého bloku. ,,Jak jste se v té chvíli cítil Salomone?"
          ,,Bylo... bylo to ponižující. Měl jsem vztek, zmítala mnou zuřivost, chtěl jsem, chtěl jsem..."
          ,,Ano?" 
          ,,Chtěl jsem někoho zabít."
          Perry zdvihl obočí a dále bez okolků zapisoval své poznámky do bloku na křídový papír. 
          ,,Chtěl jste někoho zabít, někomu ublížit. Sám jste se necítil dobře, proto jste chtěl, aby se někdo cítil ještě hůř než vy. Říkám to správně?"
          ,,Ano," zamumlal pacient, ,,ale nebylo to jenom proto."
          ,,Vážně? Jaký byl tedy váš další důvod?"
          Pacient se zašklebil a začal si hrát se svým zipem na mikině. Perry byl zvyklý, že některým pacientům musel dát čas. Nechat je si dostatečně uspořádat myšlenky a vést je také k tomu, aby sami pochopili svůj problém. Se Salomonem to trvalo dlouho. Scházeli se již půl roku. To je dostatečná doba k tomu, aby si člověk uvědomil své stigma. V tomto případě to stále vázlo.
          ,,Pomsta," řekl zničeho nic pacient.
          Perry zvedl hlavu a pohlédl na Salomona. ,,Komu jste se chtěl pomstít a za co?"
          ,,Těm lidem, všem těm lidem, kteří vcházeli a vycházeli bez povšimnutí, nevěnovali mi ani jediný zkurvený, letmý pohled, jako bych tam vůbec nebyl. Nevšimli si mě do té doby, než mě ta gorila vzala za límec a mrštila se mnou do popelnice. V tu chvíli mě viděli všichni a navíc se mi hlasitě smáli. Všechny jsem chtěl zabít, všechny!"
          ,,Zachovali se k vám krutě, to je pravda. A nejen oni, už od malička jste byl šikanován, ve škole, v práci, zkrátka vás společnost zavrhla. Dělo se něco dál a nebo váš sen tím okamžikem skončil?"
          ,,Ne, někdo ke mě přistoupil."
          ,,Kdo?" podivil se Perry, ,,kdo k vám přistoupil?"
          ,,Dívka."
          ,,Jak ta dívka vypadala Salomone?"
          Po této otázce pacient tiše zaskučel. Následně se skrčil v křesle do klubíčka a začal vzlykat.
          ,,Salomone ta dívka, jak vypadala, je to velice důležité," naléhal Perry.
          Zdálo se, že to není nic platné, ale Perry věděl, že nesmí polevit.
          ,,No tak řekněte mi to, to jste takový slaboch?! To nemáte koule mi to říct?! To jste opravdu tak bezvýznamný jak si o vás lidé myslí?! Zřejmě mají pravdu jste slabý, už od mala to víte a oni to vědí také, proto žijete na okraji společnosti, proto nikam nezapadáte, proto jste to co jste, proto si o vás nikdo neopře ani..."
          ,,TAK DOST!!!" Vykřikl Salomon a zvedl tvář z dlaní. Po tváři mu stékaly slzy. ,, Celá od krve, měla rozříznuté hrdlo a byla to moje sestra. Já jí to udělal, já jí ten večer zabil. Nechtěl jsem to udělat, přesto je to tak..." vyhrkl Salomon a jeho tvář zaplavili slzy.
          Perry odložil poznámkový blok a přistoupil k Salomonovi. ,,Je to tak, konečně jsme u cíle, uvědomil jste si čin, jenž vaše paměť vytěsnila a navracela se k němu ve formě snů. Vaše jméno je Salomon Jay Harris, jste pacient číslo 712081 v Campfordské psychiatrické léčebně. Jste tu za vraždu čtyř dívek, z nichž poslední byla vaše sestra Molly Harrisová. Na své oběti jste čekal vždy v uličce poblíž zábavního klubu. Následně jste si vyhlédl opilou dívku, které jste přetáhl plastový pytel přes hlavu a podřízl ji hrdlo. Při vašem posledním útoku poblíž klubu Brisk In, jste nepoznal, že oběť je vaše sestra a zabil jste ji. Jakmile jste si tento hrůzný čin uvědomil, zhroutil jste se a byl jste následně převezen sem. Zde jsem se vás ujal já Perry Bittman, poloviční žid z otcovi strany a také jeden z nejlepších psychiatrů na západním pobřeží."
          Tímto Perry skončil. Přesně takto bylo napsané i hlášení o pacientově stavu. Rád je sám přednášel svým pacientům, je to jedna z jeho výstředností a někomu se to zdá poněkud necitlivé či dokonce morbidní. Avšak kvality jeho léčby jsou i přes to nedocenitelné.



          Jestli budeš velkej grázl skončíš v base. Pokud budeš šílenej grázl skončíš v blázinci. Když se z tebe stane stvůra tak skončíš u mě a já tu zrůdu v tobě zničím.
Ph.D. Perry Bittman

středa 16. srpna 2017

Pivo a Čaj


,,Vstávej, Hej vstávej!" 
,,Co je?"
,,Jdeme na drink."
,,Neee už další nezvládnu!"
,,Vždyť jsou teprve tři hodiny ráno."
,,Teprve?! Ale i tak, dnes už to nedávám."
,,Ale no tak, snad neodmítneš drink."
,,Už chci klid a ticho."
,,Klidu a ticha si užiješ v hrobě víc než dost."
 ,,... tak jo jdeme."

Jooo někdy se mi stalo, že jsem musel tímto způsobem lámat lidi. Takto je psychicky "deptat". Jenom proto, aby párty jela dál a my si užili další minuty či hodiny našich mladých životů. Jen málo z nich podlehlo a zachovali se podobně. Jeden z nich byl i Pax. S ním nikdy neuvázla párty na mrtvém bodě. Navíc to byl člověk, který věděl jak žít. Každý by se od něho měl co přiučit. A přesně o něm je tento příběh...

Mě se říkalo Pinta. Jako pinta piva, jestli znáte tuto měrnou jednotku. Paxe jsem znal už nějaký ten pátek, a tak bylo potřeba opět prolít hrdlo něčím chladivým, co nám zajistí patřičné opojení. Proč také ne, vždyť byla teprve středa a víkend daleko. Proto jsme zamířili s menší skupinkou lidí do jednoho nechvalně známého místního baru. Ano chodili jsme sem často. Jakmile byla prvotní pachuť ze dne plného přemýšlení a pocení se nad "složitými" testy smyta, tak se naše konverzace odebrala směrem k tématu, ke kterému jsme ji prvoplánově směřovali. 
,,Kámo ta barmanka je dnes nějaká chcíplá, vůbec nekroutí bokama."
,,Nikdo nekroutí bokama, když při tom nese šest piv."
,,Ale tahle jo."
,,Možná občas, nemám čas jí tolik sledovat."
,,To bys musel na chvíli odložil ten IPhone, a pak bys poznal ten rozdíl."
 ,,Ále, neser mě s tím a navíc mám pro tebe jeden úkol."
,,Jakej úkol ty vole, hrajeme snad vadí nevadí?"
,,Nee, ale potřebuju, aby ses omluvil té holce jak jsi s ním před týdnem pil a pak jste mi opilí volali." 
,,A za co bych se jí měl omlouvat?"
,,Prej jsi byl ožralej jako prase a nablil jsi jí do kabelky."
,,Jooo za tohle, ale proč bych se jí vlastně měl omlouvat?" 
,,Protože bych jí chtěl časem navštívit a ty jí znáš, proto by tento incident na mě vrhal špatné světlo, jelikož jsem tvůj fellák." 
,,Ále, to nesmíš tak hrotit, stejně bych ani nevěděl jak začít.
,,Něco vymysli." 
,,Dobře, takže to jí mám napsat: "promiň, že jsem se ti vyblil do kabelky a doufám, že ty tampóny co tam leželi byly i po tomto mém drobném excesu použitelné"? 
,,Nee, napiš to nějak citlivě, vytříbeně a hlavně ať to nevypadá, že jsem tě k té omluvě navedl já."
,,... Dobře tak já to zkusím."

Věděl jsem, že Pax má na tu slečnu opravdu zálusk, a tak jsem se rozhodl, že mu vyhovím. Proto bylo nezbytné vymyslet nějakou kulantní a nenápadnou omluvu, která všechno špatné smyje. To pro mě nebyl problém, jelikož procento alkoholu v krvi stoupalo, a proto se mé výřečné a neotřelé já projevovalo čím dál tím více. Napsal jsem jí to tedy tak, jak by to dokázali vyjádřit pouze přední světoví básníci:
,,Zdravím tě má rozmilá, nádherná a spanilá krásko. Právě jsem si uvědomil, že moje chování a činy tě možná zaskočili, pohoršili či zneuctili, a tak zde přicházím s omluvou. Mrzí mě má netaktnost i slabost mého trávícího traktu, jenž polevil v tu nejméně vhodnou dobu. Doufám, že mi kdy dokážeš odpustit, protože si to budu až do nejhlubší smrti vyčítat. Tvůj velice zahanbený přítel Pintoslav"
Pax zprávu zhlédl a každé mé slovo odsouhlasil. Vše bylo vyřešeno a naše veselí panovalo dále. Až do rána, než jsem si přečetl skutečnou verzi mé omluvy:
,,Čau kotě. Zrovna jsem zjistil, že jsem se fakt choval jak kokot, a tak bych se ti asi měl omluvit, takže sorry jako. Fakt mě sere, že jsem ti zeblil kabelku a doufám, že bude ještě použitelná. Snad budeme v pohodě a někdy zase zachlastáme. Tvůj fellák Pinta."
Od té doby jsme tu slečnu ani jeden už nikdy neviděli.
O nějaký čas později se Pax rozhodl, že dá víkendovému chlastání jiný rozměr, a proto jsme měli za úkol obejít co nejvíce hospod a v každé z nich si dát pouze jedinou pintu piva. Neváhal jsem, jelikož Pinta se mi neříkalo jen tak bezdůvodně. V prvním baru bylo pivo velmi osvěžující a lahodné. Hned vedle byla menší "nalejvárna", do níž jsme bez váhání vstoupili a i když zde byl požitek z napití, kvůli menší údržbě pípy horší, tak i přes to do nás pivo vklouzlo jako nic. Naše třetí štace byla za rohem. Zde jsme ihned po dopití poprvé ždímali obsahy svých močových měchýřů, jelikož točili desítku po níž, jak známo, to teče daleko dříve a daleko rychleji. Ve čtvrtém lokále byla krásná barmanka, pro jsme to zde protáhli o tři pinty déle. V pátém baru jsme potkali několik přátel, proto nebylo těžké zde setrvat o dvě až tři další pinty na víc, než někdo navrhl, aby se uskutečnil přesun zase dál. Z naší šesté štace si již moc nepamatuji. Vzpomínám si až na naší, údajně devátou hospůdku, jenž byla krásná a malebná, na městské poměry až nezvykle klidná. Hodně nás proto mrzelo, že naše zvratky znesvětili její sněhově bílou fasádu. 
Ale přesuňme se k tomu hlavnímu. Jednoho dne v pátek byl čas na schlazení nervů v jednom z našich oblíbených lokálů. Bohužel ten den měl Pax velmi napilno, a proto se rozhodl, že si dá pouze čaj.
,,Jak to můžeš pít vždyť tohle pijou důchodci."
,,Není to špatný, měl bys to taky občas zkusit."
,,To bych do toho musel nalejt něco říznějšího, stejně tak jako bys to teď měl udělat ty."
,,To až zítra jakmile se vrátím z velkoměsta a když už jsme u toho, pojedeš s námi?" 
,,A co tam jedete dělat?"
,,Jenom menší nákup, nějaký věci do bytu a možná tam někde najdeme v akci flašku Jagermeistera."
,,Zní to lákavě, možná bych jel."
,,Dobře, vyjíždíme v deset."
,,Jestli do té doby vstanu a zavolám ti, tak pojedu."
,,Tak se dnes moc neožer."
,,Zkusím to."
,,Dobře zítra do deseti čekám hovor a my se pro tebe zastavíme, jestli nezavoláš tak vyjíždíme bez tebe."
,,Beru na vědomí."
,,Dobře tak se měj."
,,Ty taky."
,,A nechlastej dnes tolik ať vstaneš."
,,Zkusím to, čus."
,,Čus."

Den plynul a já se už chystal odjet domů, když najednou mě odchytla parta lidí, kterou jsem tak velmi důvěrně znal. Zapadli jsme do baru a užívali páteční odpoledne a následně i večera. Když bylo ráno a všichni již odešli, tak na mě začala také doléhat únava, a proto jsem usedl k baru. Zde jsem potkal dalšího kamaráda s nímž pochopitelně padlo dalších několik drinků. Poté mi nabídl, že má odvoz domů a že mě mohou hodit také. Neváhal jsem. Náš řidič byl sice amatér, ale v opilosti mi je jedno kdo mě odveze. Při jízdě našel kamarád pod palubní deskou zbraň a láhev whiskey. Řidič naštěstí nebyl proti, aby jsme si tyto věci vypůjčili. V pistoli byli sice jenom slepé náboje, ale i tak s ní bylo možné zažít spoustu legrace. I přes to, že jsem se ráno probudil ve své posteli, tak mi rozhodně nebylo do zpěvu. Celý den jsem se z ní totiž nebyl schopen vyhrabat. Lepší to bylo až večer, ale i přes nově nalezenou sílu mi nebylo po chuti jít opět někam pít.

Ten den kdy se vše změnilo, byl právě den po tom... v neděli ráno. To ráno kdy mě probudilo vyzvánění telefonu:

,,Haló."
,,Čau tady Mick, jsi střízlivej?"
,,Joo jsem!"
,,Víš... nevím jak to říct, ale... Pax je mrtvej."
,,Cože, hele nemám po ránu chuť na fóry, ať Pax zvedne prdel a napíše mi, od včera se neozval."
,,... Ale tohle není vtip... je to tak, včera, když jeli večer z nákupů, tak se vybourali v autě a..."
,,A co?!"
,,A nezvládli to."
,,................."
,,................."
,,................."
,,Jsi tam?"
,,Jo, jo jsem tady, já... já jen tomu nemůžu uvěřit."
,,Já taky ne."
,,Tak díky za zprávu."
,,V pohodě."

Možná se teď ptáte co z tohoto příběhu plyne a nebo co si z něj máte odnést. Pravda je taková, že s blízkým člověkem můžete zažít spoustu skvělých věcí, co se vám vryjí do paměti a už na ně nezapomenete. Stejně tak jako některé úplně běžné, všední věci, jako třeba když jdete na pivo a váš kamarád na čaj...