Dark and Bloody Christmas (Temné a Krvavé Vánoce)

          Vánoce. Slovo, které pro mnoho lidí znamená soudržnost, lásku a pohodu... Je tu, ale i skupina lidí, pro které toto slovo značí samotu, smutek a strach. Vánoce. Křesťanský svátek, oslavující údajné narození Ježíše Krista. První záznamy oslav Vánoc pocházejí ze 4. století z Říma. Nehledě na to jak dlouho je slavíme a na počest koho, je to vždy svým způsobem magický čas. Když padá sníh, tak si připadáme šťastní a běháme osvětlenou nocí, jako malí a bezstarostní caparti... Na druhou stranu to může být noc, kdy mě právě tento vánoční sníh zavane, když ležím v bezvědomí opilý na lavičce v parku. Ano i tímhle je tato noc magická. Náš příběh se odehrává v městečku zvaném Veal City. Žijí zde lidé patřící jak do první skupiny, tedy šťastní a spokojení, tak i ti druzí smutní a zklamaní. Jestli máte rádi pohádky o tom, kdy se lidé z lepších podmínek semknou a v nouzi pomohou těm nešťastným, tak to si pak přečtěte docela jiný příběh...

          Bylo ráno 24. prosince. Občané ve Veal City se pomalu začínali budit do nového dne. Jedním z nich byl i Matt Ross. Matt žil na konci města v malém oprýskaném domě. Vánoce, jako již tradičně, trávil pouze se svým psem. Byl to malý huňatý chlupáč, ale věrný a Matt jej považoval né za nejlepšího, ale za jediného přítele. Matt si přivstal z jediného důvodu, aby došel zakoupit do města kapra na osamělou štědrovečerní večeři. I přes to, že Vánoce pro něho nebyly svátkem radosti, tak se každý rok snažil držet tradicí, do kterých konzumace kapra k večeři dozajista patří. I přes to, že to byl člověk uzavřený a věčně zachmuřelý, tak se při chůzi městem snažil tvářit poněkud šťastněji. Lidé ve městě jej povětšinou znali, ale považovali ho za vyvrhel. Jakmile spatřili jeho zasmušilý obličej, obstarožní děravý klobouk, ošoupaný šedý kabát (na několika místech záplatovaný) a staré vojenské kanady, ihned přepli na opovržlivý výraz. Už to ani nevnímal, byl za ty roky již zvyklý, i když ho to uvnitř pořádně žralo. Dnes myslel pouze na to, jak si koupí kapra a odnese si jej domů. Nic jiného mu na mysl nepřišlo, a tak pohrdavé výrazy spoluobčanů přehlížel suverénněji než obvykle. U rybárny byl frmol. Vypadalo to, že si i spousta dalších lidí nechala koupi kapra až na poslední den. Matt přistoupil ke kádi a řekl: ,,Zdravím... Elliote, vzal bych jednoho menšího kapra." Prodavač ryb ho přehlédl a dál se vybavoval s dalším zákazníkem. ,,Elliote prosil bych jednoho kapra", řekl Matt, tentokrát o poznání hlasitěji. Elliot k němu přistoupil a nabubřele odpověděl: ,,Dobré ráno Matte... né, že bys mě překvapil, ale vážně jsem si myslel, že se aspoň na Vánoce oblékneš trochu svátečně a né jako trhan." Matt tuto urážku ještě přešel a již po třetí zopakoval: ,,Prosil bych jednoho kapra Elliote." Prodavač se usmál a hrábl do kádě. ,,A sakra... víš Matte... asi tě zklamu... bohužel tu pro tebe už žádného kapra nemám", řekl Elliot. ,,Co to pláčáš!? Vždyť se jich tu ve vedlejší kádi ještě několik mrská", odvětil Matt. ,,Jenže tyhle kapry tu mám uschované pro lidi, kteří si je již včera po telefonu zamluvili, měl jsi to udělat taky... promiň já zapomněl, ty pořád nemáš telefon, že ne", odpověděl Elliot a otočil se k jinému zákazníkovi. Matt ho silně chytl za rameno a zařval: ,,Neříkej mi, že tu nemáš jednoho navíc, vždyť víš, že si zde kapra kupuji každé Vánoce." Elliot se zatvářil poněkud vážněji a odpověděl: ,,Bohužel letos ne a teď mi tu už nezacláněj!" Matt pouze stál a upřeně sledoval Elliota. Tohle byla poslední kapka. Jakoby se teď všechny křivdy, které kdy utrpěl uvolnily. ,,Toho budeš litovat! Vy všichni budete litovat! Celý tohle prašivý město!" Zařval Matt a prodral se davem pryč.

          Při odchodu strčil i do milého bezdomovce Hanka. ,,Co to děláte člověče", řekl Hank a oprášil se od sněhu. Hank byl místní bezdomovec. Každé Vánoce si přivydělával rozdáváním letáku v převleku za Santa Clause. Ve městě jej měli rádi. Nebyl to ten typ houmlesáka, který se přes den opíjí a svým vzezřením děsí děti obyvatel města. Lidé mu často hodili nějakou tu minci a on jim za to vždy srdečně poděkoval. Velmi rád se s nimi dával do řeči. Měl vytříbený humor a uměl pobavit jak důchodce, který právě prodělal dialýzu, tak i malého kloučka, který si cucá palec. ,,Ho, ho, ho Veselé Vánoce všem", křičel radostně Hank a při tom zvonil na rezavý zvon, který při sobě neustále nosil. Lidé kolem něho procházeli a házeli mu drobné. Hank se stále více usmíval a při tom sledoval ruch, před rybárnou. Najednou zahlédl neupraveného a třaslavého chlápka. Ochomýtal se kolem davu lidí, ale než ryby ho spíše zajímalo něco jiného. Ve vhodnou chvíli přiskočil k ženě, která čekala ve frontě a sáhl jí do kapsy, ze které vytáhl peněženku. Žena si toho nevšimla, a tak se chlapík chystal nenápadně odporoučet pryč, ale Hank to nehodlal nechat jen tak. ,,Haló lidi zloděj, hej ten chlap vám ukradl peněženku!" Křičel Hank z plných plic. Člověk se dal ihned na útěk. Hank mu byl okamžitě v patách. Nikdo jiný se za nimi nehnal, jelikož nechtěli přijít o své místo ve frontě, a tak radši utěšovali ženu, která křičela na celé kolo. Hank sice nebyl žádný mladík, ale rychlost stále měl. Hnal se za chlapíkem seč mu síly stačily. Člověk zatočil do uličky za jednu nechvalně známou nalévárnu. Zde ho Hank dostihl. Srazil ho k zemi a řekl: ,,Naval zpátky tu peněženku a nechám tě odejít." Chlapík roztěkaně přikývl. Hank povolil a chlapík ho odstrčil, jenže byl v pasti, za ním stála zeď, a přes Hanka by se nedostal. ,,No tak chlape, vrať to vždyť jsou Vánoce, čas dobrých skutků a ty místo toho okrádáš lidi. Dej mi tu peněženku a opravdu tě nechám odejít", řekl šlechetně Hank. Chlapík sáhl do kapsy a pohlédl Hankovi do očí při čemž řekl: ,,To zní dobře člověče... ale já si za to radši koupím další dávku!" Pohotově z kapsy vytáhl revolver a střelil Hanka do břicha. Hank zaskučel a padl na kolena. Feťák se dal pohotově na útěk. ,,Proč, proč já Bože", vyhrkl z posledních sil Hank a skácel se do kaluže své vlastní krve. Výstřel musel dozajista někdo slyšet, jenže jak se ukázalo tak jej nikdo neslyšel a nebo slyšet nechtěl. Hanka našel až po hodině barman z místního lokálu, který šel vyhodit odpadky.

          Na místo byl zavolán místní šerif Bob Lafleur. ,,Tak co se tady kurva stalo", řekl bez ostychu Lafleur. ,,Když jsem vynášel odpadky, tak už jsem ho tu takhle našel", odpověděl barman. ,,No do prdele, další mršina bezdomovce a zrovna na Štedrý den", odpověděl s nezájmem Lafleur. ,,Víc toho nevím pane", řekl barman. ,,To mi chceš říct, že jsi neslyšel výstřel? Tenhle chlap tu leží minimálně hodinu, už hodinu mohla bejt ta mrtvola ve spalovně a já mohl už hodinu popíjet pivko, takže mě přestaň unavovat zřejmými věcmi a ser kurva smysluplný věty!" Zařval Lefleur. ,,Nooo víte pane, popravdě mám za sebou šesnáctihodinovou šichtu, a tak jsem si na chvíli zdříml ve sklepě na lehátku. Vzbudilo mě něco, to ano, ale nevěnoval jsem tomu moc velkou pozornost", odpověděl barman. Lafleur si zapálil cigaretu a klekl si k mrtvole bezdomovce. V klidu šlukoval a pozoroval jeho posmrtný výraz v obličeji. ,,No tak dobře balíme to, tu mrvolu odvezte do spalovny a byl bych velice rád, kdybyste mě dnes již z takovými prkotinami neobtěžovali, jsou Vánoce, chci mít trochu svýho zasranýho klidu", řekl Lefleur a nastoupil do auta. Ještě před odjezdem stáhl okénko a dodal: ,,Jooo a ten santovskej kostým vraťte charitě, oni do toho příští rok oblíknou jinýho vaguse."

          Mezitím se o několik bloků dál snažila nakoupit poslední dárky slečna Marley Stephensová. Marley byla redaktorkou místních novin Veal Time. I přes to, že to není moc vyhlášený plátek, její práce se pomalu, ale jistě začínala dostávat do povědomí šiřší veřejnosti. Práci obětovala mnoho času, a proto nákup dárků nechala na poslední chvíli. I přes to se jí nakonec podařilo ukořistit mixér pro matku, krabičku kvalitních doutníků pro otce či skleněného páva pro mladší sestru. Vykračovala si spokojeně ulicí a těšila se domů, kde měla konečně pobýt trochu času s rodinou. ,,Slečno...", zaslechla zničeho nic Marley. Otočila se, ale za ní nikdo nebyl, a tak pokračovala dál. ,,Slečno, prosím..." ozval se opět hlas. Tentorkát si osoby všimla. V jedné špinavé postranní uličce se krčil nějaký chlapík. Nemohla vědět, že to byl právě ten samý narkoman, který zastřelil toho dne Hanka. ,,Je vám dobře pane?" řekla vlídně Marley. ,,Není, je mi příšerně", vzlykl feťák. ,,No dobře uklidněte se... jak se jmenujete", řekla Marley a přistoupila blíž. Feťák se na moment odmlčel, a pak s brekem řekl: ,,Jsem Dave." ,,Dobře Dave, teď mi v klidu řekněte co se vám děje", řekla Marley. ,,Jsem tak sám... bojím se, mám strach... nevím co se mnou bude večer, na Vánoce jsem sám ještě nikdy nebyl", pokračoval  Dave v breku. ,,Nebojte se pane sám nebudete, jestli chcete navedu vás na místní charitu, tam se o vás postarají", řekla Marley s úsměvem na tváři. Dave na ní pohlédl a usmál se. ,,Děkuji vám jste milá... takhle hezky se ke mě už dlouho nikdo nezachoval", řekl s ubrečeným úsměvem Dave. Marley byla již od mala vlídná k lidem, i přes to, že v poslední době na to zrovna neměla moc čas. Byla proto ráda, že tímto svým přístupem někomu na Vánoce pomohla. ,,Mohl bych vás poprosit ještě o jednu věc", řekl Dave. ,,Ale jistě", odpověděla Marley. ,,Už dlouho mě nikdo neobjal... mohla byste... mohla byste mě obejmout", řekl Dave nejistě. Člověk sice měl špinavé šaty a vypadal, že již několik dní nespal a jeho zápach cítila na tři metry, ale byla tak unešená svým předchozím jednáním, že svolila. Přiblížila se k němu do uličky. ,,Alespoň vstaňte a neseďte u té popelnice Dave", řekla Marley. Dave vstal a pevně ji objal. I přes ten zápach se cítila povznesená. Najednou jí, ale stiskl opravdu pevně a zatáhl ji za kontejner. ,,Co to děláte", vykřikla Marley. ,,Drž hubu, jestli budeš vřískat tak tě podříznu", řekl Dave a vytáhl z kapsy nůž. ,,Neee, nech mě", pištěla Marley, ale nebylo jí to nic platné. Feťák jí nožem rozřízl kalhoty, přímo v místech rozkroku. Poté jí shodil na břicho a přimáčkl jí k zemi. ,,Teď si to užiješ děvko", řekl se zlověstným výrazem. Marley vykřikla, když do ní pronikl. Vlastně začala nelidsky vřískat. Feťak proto sáhl do jedné z jejích tašek a našel santovskou čepici. Pohotově ji zmačkal do kuličky a napěchoval jí Marley do pusy jako roubík. Poté se na ní vyřádil co mu síly stačili. Marley již dělily sekundy od toho, aby omdlela na nedostatek vzduchu, když najednou učítila jak se její genitálie plní tekutinou. ,,Udělal se", pomyslela si a omdlela.

          Kolem poledne se domů vrátil Matt. Byl stále nepříčetný. ,,Toho budou litovat", mumlal pořád dokola. Vběhl do kůlny a začal něco horlivě hledat. ,,Kde to je, sakra tak kde to je", křičel Matt. Po chvíli vytáhl zaprášený santovský oblek. ,,No konečně", usmál se. Poté sáhl pod stůl a vytáhl mačetu. Byla náramně dobře udržovaná. Nejen, že byla nabroušená, nepostrádala ani lesk. Matt se následně oblékl do santovského kostýmu. Mačetu si strčil za opasek. ,,A teď hlavní chod", zamumlal s psychopatickým úsměvem na tváři. Otevřel starou dubovou skříň. V ní se nacházela pouze jedna velká krabice. Otevřel ji a spatřil to co měl celou tu dobu na mysli. V krabici se nacházela stará MG 34, ještě z doby druhé světové války. Matt ji vzal a odnesl do domu. Zde zbraň začal kontrolovat a čistit. ,,Vy za to zaplatíte, za to všechno...", mumlal si neustále pod vousy a při tom se věnoval svému kulometu.

          Po poledni se Bob Lafleur doma připravoval na svůj vánoční program. ,,Haló Steve", telefonoval Lafleur. ,,Doufám, že to máš pro mě nachystaný kamaráde... ha ha ha." ,,Jistě Bobe", odpověděl Steve. ,,Dobře přijdu tam kolem páté hodiny", řekl Lafleur a zavěsil. Bob opravdu nebyl dobrý šerif. Jeho vánoční program zahrnoval vyzvednutí peněz z černých kšeftů, poté účast na ilegálním pokerovém turnaji, po čemž následovala návštěva místního strip clubu. Lafleur se nikdy neoženil, jelikož mu to jeho životní styl nedovoloval, a tak se místo milého a starostlivého šerifa stal postrachem všech děvěk ve městě.

          Je čas pozdního odpoledne a Matt byl připraven na svojí odplatu tomuto městu. Začínalo se stmívat, což znamenalo, že je čas odejít. Ještě jednu věc musel udělat než opustí dům. ,,Blacku!" Vykřikl Matt. ,,Blacku, pojď ke mě pejsku", opakoval Matt do doby než jeho pes přiběhl. Matt jej vzal do náruče a chvíli ho hladil. ,,Budeš mi chybět pejsku, budeš mi chybět", opakoval Matt. Black mu olízl nos. ,,Bohužel to nejde... nejde to jinak pejsku... oni mi už moc ublížili... nejde to jinak... sbohem", řekl Matt a rychle škubnul rukama. Zlomil svému psovi vaz. ,,Nešlo to jinak Blacku... nešlo", řekl smutně Matt. ,,A teď jste na řadě vy!" Zařval s pokřiveným úsměvem Matt a vydal se z domu vstříc k městu...

          Tou dobou vyšel Bob Lafleur z herny. Jelikož v turnaji prohrál dost peněz, tak se rozhodl, že je čas se přesunout do strip clubu. Když nasedal do svého auta tak na konci parkoviště zahléhl člověka, který se snažil drátem dostat do auta. Chvíli jej pozoroval, kouřil cigaretu a zvláštně se usmíval. ,,Dneska má někdo kurva pech", řekl si Lafleur. ,,A já naneštěstí pro něj už dnes nejsem ve službě", dodal Lafleur a odjel.

          Mezitím byly na pozdní procházce městem Lilly a Carl. Chodili spolu již tři roky a bylo jim spolu opravdu dobře. Usedli v parku na lavičku a pozorovali zamrzlý rybník na němž se leskly odrazy světel pouličních lamp a vánočních světýlek. ,,Je to nádhera", usmála se Lilly. ,,To ano lásko, miluji tě", řekl Carl. ,,Já tebe taky", odpověděla Lilly a dlouze se políbili. Poté opět v tichosti sledovali zamrzlý rybník. ,,Víš Lilly, když jsme tu teď na tomto pohádkovém místě, chtěl bych ti dát vánoční dárek", řekl Carl. ,,Ale Carle, to si necháme na doma, navíc já pro tobe mám taky něco speciálního", vyhrkla nadrženě Lilly. ,,Né lásko, tohle teď nemyslím", odpověděl Carl. ,,A co tedy", řekla Lilly v očekávání. Carl si klekl na koleno a z kapsy vytáhl malou krabičku. Otevřel jí. Ležel v ní nádherný briliantový prsten. ,,Vezmeš si mě", řekl Carl. Lilly udiveně stála a usmívala se, po tváři jí dokonce stekla slzička štěstí. ,,Ach ano lásko, ano vezmu si tě!" Vykřikla Lilly a skočila Carlovi kolem krku. Líbali se a objímali. Když jejich eufórie trochu polevila, tak Carl pohlédl své dívce zpříma do očí. ,,Děkuji ti...", skoro ani nedořekl Carl, protože... Za ním stál santa Matt, který se k oběma milencům připlížil v okamžiku, kdy si vychutnávali vzájemné polibky. Carl stuhnul v křeči. On i Lilly pohlédli na jeho břicho a spatřili vyčnívající čepel. Lilly nemohla strachem vydat ani hlásku. Carl se snažil křečovitě otočit, aby spatřil útočníka, ale santa Matt mu pohotově trhnul hlavou, čímž mu zlomil vaz. Čepel mačety vytáhl a Carlovo tělo se bezvládně zhroutilo k zemi. Až v tomto okamžiku začala Lilly vřískat. Matt jí bez váhání chytit a hodil ji na zamrzlý rybník. Led pod ní, ale nepraskl, a tak se dala na útěk po ledové ploše. ,,Tak to néé ty čubko!" Zařval Matt a do rukou vzal svojí MG 34. Položil ji na zem a zamířil. Ozvalo se několik výstřelů. Ani jedním Lilly nezasáhl, ale to, v tomto případě ani nechtěl. Led kolem ní byl prasklý a malá ledová kra, na které momentálně stála, se rychle potopila. Lilly se topila ve studené vodě. Našla, ale v sobě trochu síly a vyškrábala se do půl těla z vody. Jakmile to udělala zaslechla další výstřely a led, o který se opírala, se pod její váhou opět potopil. Již nemohla vzdorovat. Rukama kmitala ve vodě dobrých deset sekund, než jí křeč ochromila natolik, že klesla do hlubin. Matt to všechno sledoval se záhadným a velice úchylným úsměvem. Když měl jistotu, že je Lilly mrtvá, tak vzal svojí mačemu a usmrcenému Carlovi ztěžka uřízl hlavu. Tu položil na kraj břehu a kopl jí směrem k díře. Jeho hlava se potopila stejně jako Lilly do hlubin ledové vody. Mattův úsměv se změnil v hlasité chechtání...

          Byla již tma a na druhém konci města ukládal Richard Polanski své děti do postele. Byly to první Vánoce, které slavil pouze se svým synem a dcerou, jelikož jeho manželka Sharon zemřela před rokem. ,,Ale já ještě nechci jít spát tati", řekl chlapec. ,,Už je pozdě Jimmy s hračkama si pohraješ až zítra", odpověděl Richard. ,,Dobrou noc tati", řekl Jimmy. ,,Dobrou noc synku", odpověděl Martin a odešel. Ve vedlejším pokoji spala jeho dcera Samantha. Přišel k její posteli a pohladil jí po vlasech. ,,Dobrou noc miláčku", řekl Richard a odcházel z pokoje. ,,Tati?" ozvalo se od postele. ,,Ano", odpověděl Richard. ,,Nebudeš na mě dnes ošklívý?" řekla Samatha. ,,Copak já na tebe byl někdy ošklivý?!" Začal soptit Richard. ,,Ano tati byl. Dával jsi mi šampaňské a neznámé tabletky, a pak to hodně bolelo", řekla Samatha. ,,Ty si to pamatuješ?" vyděsil se Richard. ,,Ano tati... pamatuju", špitla Samantha. Richard k ní přistoupil a řekl: ,,Takže Samatho... ty by jsi chtěla, aby jste s bratříčkem museli opustit domov a žít někde úplně jinde, kde jste se nenarodili?" ,,To bych nechtěla", špitnula Samantha. ,,To je dobře, protože jestli tyhle "lži" někdy někomu řekneš, tak se může táta dostat do vězení rozumíš?! A když budu ve vězení nebude se o vás mít kdo postarat! Skončíte v dětském domově! Mysliš, že by to tak matka chtěla?! Myslíš, že v okamžiku kdy byla před rokem v osmém měsíci těhotenství ubodána, chtěla abyste takhle skončili?!" Řval Richard na dceru. ,,Promiň tati..." řekla tiše Samantha. Richard se na chvíli odmlčel a nervózně chodil po pokoji. ,,Víš, omluva v tomhle případě nestačí", řekl Richard. ,,Prosím tati, odpusť mi to", řekla Samantha. ,,Nejde to dcerko, budu tě muset potrestat", řekl Richard se zlým výrazem v tváři. ,,Neee, tati vždyť je mi teprve třináct let", vzlykala Samantha. ,,Musím to udělat dcerko", řekl Richard a přistoupil k ní...

          Bob Lafleur se zatím skvěle bavil v místním strip clubu. Jedna striptérka mu zrovna tancovala na klíně. Přisedl si vedle něho majitel klubu Steve. ,,Všechno v pořádku Bobe?" Zeptal se s úsměvem Steve. ,,Jooo Steve, jeden problém by tu byl!" Řekl rázně Lafleur. ,,A co je za probl...", nedořekl Steve, jelikož Lafleur pokračoval: ,,Jaktože mi ho támhleta nová a mladá kozatka ještě nekouří", při čemž ukázal na jednu z tanečnic, která seděla opodál u baru. ,,To nejde Bobe, přece víš, že tohle je strip klub, nemůžeš tu klátit zaměstnankyně. To, že jsem ti to tady s Crystal domluvil je druhá věc, jelikož my dva jsme staří známí, ale tahle nová by s tím nesouhlasila", řekl Steve. ,,Jak se jmenuje?" zeptal se s klidem Lafleur. ,,Gia", řekl Steve. Lafleur se ihned zvedl a zamířil k ní. ,,Zdravím tě Gio, co bys řekla na jednu rychlovku támhle za plentou", řekl Lafleur. ,,No jasně, ale bude to pouze rychlý taneček", odpověděla Gia. ,,Ale jistě, já pravidla dodržuju", řekl důvěryhodně Lafleur. ,,No dobře tak jdeme", řekla Gia a vzala ho za ruku. Najednou k nim přiběhl Steve. ,,Sakra Bobe, to nejde, nemůžeš jí vojet, je tady nová a fakt dobrá, mohla by tu kvůli tomu skončit", panikařil Steve. ,,Žádný strach Steve, tady Gia mi pouze ukáže svoje taneční umění na klíně, nic víc, nemusíš se ničeho bát", řekl Lafleur a pokračoval s Giou dál. Steve ho moc dobře znal, a tak věděl čeho je Bob schopný. ,,Tak pojď, zatancuj mi", řekl Lafleur. Gia se dala do práce. ,,Takže Gio, odkuď jsi?" řekl Lafleur. ,,Z daleka", odpověděla Gia. ,,Jsi asi z nějaké exotické země, že ano", pokračoval Lafleur a strčil jí mezi ňadra další bankovku. ,,Ano to jsem", řekla Gia. ,,Opravdu... a máš povolení k pobytu?!" řekl Lafleur. Dívka znervozněla a ukončila svůj tanec. ,,Ale, ale, ale, copak to děláš, mám zaplaceno tak tancuj dál", pobídl jí Lafleur. Dívka tedy pokračovala. ,,Takže ty nemáš povolení k pobytu v této zemi... to není dobrý a já jsem místní šerif, měl bych tě ihned odvézt na imigrační", řekl důležitě Lafleur. ,,Nee prosím", řekla dívka. ,,Takže ty víš co dělají na imigračním... he he... a víš to správně, vrátí tě do té zasrané díry odkud pocházíš, tam kde nemáte jídlo ani zdravotní péči", řekl s úsměvem Lafleur. ,,Prosím nedělejte to pane", prosila Gia. Lafleur se na ní s úsměvem podíval. ,,No přeci jenom, já nejsem takový nelida, takže mi teď poskytneš něco nadstandartního a já nezařídím tvoje vyhoštění. Proto si teď klekneš a vysaješ co ti dám vysát, jasný", zdělil jí požadavky Lafleur. Dívce nezbývalo nic jiného než souhlasit...

          Na druhém konci města byl právě Peter s manželkou Ruth a jejich tříletým synem Jackem venku. Jack neustále běhal po zasněžené zahradě a snažil se vyhnou sněhovým koulím. Dělal ve sněhu andělíčky, prostě si užíval dětské zimní radovánky, i přesto, že byla již tma. Na Vánoce to nevadí. Teměř všechny domy v ulici byly vyzdobeny spoustou blikajících světýlek. Celý blok byl kompletně osvětlen. Najednou Jack zahlédl na druhé straně silnice opuštěného psa. Bylo mu jej líto a navíc si už dávno psa přál. Rozběhl se přes silnici na druhou stranu. Psa pohladil a chtěl ho odvést domů. Peter si najednou všiml, že jejich Jack zmizel. ,,Jacku kde jsi", vykřikl. ,,Tady jsem tati, našel jsem pejska", křičel Jack z druhé strany. ,,Pojď ihned zpátky", křičela Ruth. ,,Tak pojď semnou pejsku... vlastně ty ještě nemáš jméno. Budu ti říkat třeba... Dave", řekl Jack a vběhl do silnice. V tu chvíli se ze zatáčky vyřítilo auto. ,,Jacku", stačil pouze vykřiknout Peter... Už bylo pozdě. Řidič až zabrzdil o dvacet metrů dál. Byl to narkoman Dave. Seděl v autě, které ukradl před hernou a zrovna si dával při řízení dávku. ,,Co jsem to udělááál", zařval Dave, což byl asi jediný projev jeho lítosti. Hned poté nastartoval a ujel pryč. Nad mrtvým tělem Jacka stáli jeho rodiče. Matka Ruth zhluboka plakala a objímala jeho mrtvé tělo. Peterovi se podlomili kolena. Nebrečel, pouze upřeně pozoroval jeho nehybné tělíčko... jakoby při tom pohledu, přišel o rozum.

           O několik ulic dál právě seděl Richard Polanski v křesle se skleničkou whiskey. Při tom sledoval televizy. Byl již dost opilý. Najednou někdo zabušil na dveře. ,,Kdo sakra otravuje na Štědrý den!" vykřikl Richard a šel otevřit. Za dveřmi nikdo nestál, pouze na zemi ležel kus papíru. ,,Co to sakr...", nedořekl Richard, jelikož spatřil to, co bylo na papíře. Fotka mrtvoli jeho jeho ženy, vystřižená z novin. Zabouchl dveře a vrátil se do obyváku. Opět usedl do křesla a dopil skleničku s whiskey. V tu chvíli oknem někdo proskočil. Richard zařval strachy a i s křeslem se skácel dozadu. Vstal a spatřil santu Matta. ,,Co tady děláš?!" řval Richard. Matt se pouze usmál. ,,To ty jsi tam dal tu fotku, žeee?!", pokračoval Richard. ,,Už zavři hubu", řekl tiše Matt. vytasil mačetu a sekl Richarda do nohy. Richard zaúpěl a svalil se k zemi. Matt k němu přiskočil a sekl ho znovu, tentokrát do ruky. Hned na to do druhé ruky a do druhé nohy. ,,Proč to sakra děláš?!" Vřískal Richard. Matt mu přimáčkl hlavu na zem, pohlédl mu do očí a řekl: ,,Když jsme byly na škole, to ty jsi mě šikanoval. Mlátil jsi mě a také si do mě kopal, jakmile jsem padl k zemi. Teď už zbývá pouze jedna část těla, kterou ti musím poznamenat a to je hlava. Měl jsem od ní zlomený nos hodně často, proto jí teď propíchnu..." Matt se usmál a rozmáchl se. Najednou zaslechl tenké zakašlání. Matt se otočil a spatřil Samanthu. Koukal se jí do očí a spatřil v nich stejnou bolest, jakou míval ve svých a pořád ještě má... Nemohl to udělat před ní, měla by to celý život před očima. Vstal a vyběhl dveřmi pryč z domu.

          Mezitím stál feťák Dave na mostě na kraji města. ,,Toho auta se musím zbavit a nejen jeho...", pomyslel si. Nastartoval motor. Několikrát jej protůroval a pak vjel s autem do řeky. Potopilo se. Dave pocítil chlad. Vnitřek se začal plnit vodou, při čemž auto neustále klesalo do hlubin řeky. Po chvíli bylo plné mrazivé vody. ,,Je konec", pomyslel si Dave a zemřel...

          Bob Lafleur seděl na baru a vychutnával si jeden ze speciálních vánočních drinků. ,,Bob Lafleur", řekla barmanka do telefonu ,,Ano je tady předám vám ho", pokračovala barmanka. ,,Pane Lafleure, někdo s vámi chce mluvit", řekla a předala telefon šerifovi. ,,Tak co je", řekl Lafleur. ,,No joo, věděl jsem, že budeš zase jako největší hovado sedět ve strip baru, místo toho aby ses staral o svoje město", řekl hlas v telefonu. ,,Kdo je tam?!" Vykřikl Lafleur. ,,Někdo kdo touží po pomstě, za všechno co jsi udělal, nebo spíš neudělal...", pokračoval člověk. ,,Kdo si sakra myslíš, že seš, netuším s kým mluvím a je mi to jedno, já dnes nemakám!" Zařval Lafleur a chtěl zavěsit. ,,Dnes jsem ve tvém městě zabil tři lidi, jeden z nich byl tvůj blízký přitel, schytala to i tvoje mladší sestra a její přítel", řekl člověk. ,,Cože?! Lilly je mrtvá...", koktal Lafleur. ,,Ano a také tvůj dlouholetý nejlepší přítel Richard", dodal člověk. ,,Ty hajzle! Já tě zabiju! Zabiju tě! Jen co tě najdu tak se postarám, abys chcípl!", řval Lafleur. ,,No dobře, čekám v místní prodejně s rybami, tam kde prodává tvůj další kamarád Elliot... he he vlastně... už doprodával, než se sem dostaneš, tak bude mrtvý", řekl člověk a zavěsil. Lafleur vyběhl z baru a nastoupil do auta. Vzal vysílačku a řekl: ,,Všem jednotkám, přesuňte se k Elliotově rybárně plně ozbrojení, opakuji k Elliotově rybárně plně ozbrojení." Lafleur se na místo zatím vydal sám. Zastavil dál od prodejny a pokračoval pěšky. Myslel si, že když do obchodu vleze zadním vchodem, tak to nebude vrah čekat. Připlížil se ke dveřím a vyrazil je. Vběhl dovnitř, kde nikdo nebyl. ,,Sakra, oblafnul mě", řekl Lafleur. Najednou si všiml krvavé stopy, která vedla ke kádi. Pomalým krokem a s prstem na spoušti kráčel ke kádi. Koukl se do ní a spatřil vykuchaně tělo prodavače Elliota. ,,Fuj",  řekl znechuceně Lafleur a pozvracel se. ,,Udělalo se ti špatně?" vykřikl někdo. ,,Kdo to byl", řekl Lafleur. V tu chvíli mu kdosi skočil na záda a omráčil ho.

          Lafleur se probudil na střeše Elliotovi rybárny. Nebyl, ale svázaný nebo nijak indisponovaný. ,,To ti nevyšlo hajzle, teď tě můžu klidně zabít!" zařval Lafleur. ,,Nejsem nečestná svině jako ty, s tebou si chci souboj vychutnat", řekl někdo. Lafleur se otočil a spatřil Matta. ,,Matt Ross tak to ty... ty, ty za to teď zaplatíš", řekl Lafleur. Matt se proti němu rozběhl s mačetou. Rozmáchl se, ale minul. Přestože byl Lafleur opilý, dokázal stále uplatnit to k čemu byl kdysi vycvičen. ,,Chcípni zkurvysyne", řekl Lafleur, vytáhl záložní zbraň a zmáčkl spoušť. Nic se nestalo. ,,Myslíš, že bych ti zapomněl vyprázdnit zásobník", vykřikl Matt a opět se ohnal mačetou. Tentokrát trefil Lafleura do ruky. Rázem ho kopl do hrudi až se skácel. Přiložil mu mačetu ke krku a usmál se. ,,Prosím ne", vyřkl Lafleur. ,,Už je pozdě", odpověl Matt a podřízl mu hrdlo. Chvíli pozoroval jeho mrtvé tělo, než zaslechl policejní sirény. ,,Dnes zemře hodně lidí", řekl Matt. Za cedulí na střeše byl ukryt pod prostěradlem jeho MG 34. Matt ho vzal a postavil na výhodné místo. Jakmile dojeli policejní vozy začal střilet. Palba neutichala, několik policistů zemřelo, ti ostatní se stihli skrýt za obrněné vozy. ,,Chcípnětééé", řval Matt. Několik policistů proniklo dovnitř. Po chvíli se tak dostali ke dveřím, jimiž se dalo projít na střechu. Matt si jich všiml a otočil kulomet. Bylo pozdě... Policista jej stihl odstřelit brokovnicí. Matt to schytal do hlavy... ,,Je po všem", řekl jeden z policistů.

          Druhý den přivezla policie do místní nemocnice dvě děti Samanthu a Jimmyho s jejich babičkou. Zavedli je do pokoje, kde ležel jejich otec. V pokoji stál doktor, který ihned přistoupil k dětem: ,,Děti... váš tatínek byl velmi vážně zraněn, ale přežije a za několik týdnů se vrátí domů, do té doby ho zde můžete s babičkou každý den navštěvovat. ,,Děti", řekl zuboženě Richard. Jimmy se k němu rozběhl a objal ho. Samantha na něj pouze upřela zrak. ,,Samantho, obejmi tatínka", řekl Richard. Pořád pouze stála a pozorovala ho. ,,Notak Samantho, běž obejmout tátu", řekla babička. Samantha se pomalým krokem přiblížila k otci a objala ho. Poté je doktor vybídl, aby opustili pokoj, jelikož Richard ještě musel hodně odpočívat. Cestou z nemocnice řekla Samantha své babičce: ,,Babičko, myslíš, že jsem tento rok zlobila?" ,,Ne nezlobila, byla jsi velmi hodná", odpověděla babička. ,,A babi, santa plní hodným dětem přání?" vyzvídala Samantha. ,,Ano přesně tak", přitakávala babička. Samatha se zatvářila smutně a řekla: ,,Tak proč to moje nesplnil? Proč to nedotáhl do konce? Proč nezabil tatínka?"

KONEC

Opilej Poet

          Jako tradičně připitý bohém píšu tenhle výplod z mojí rozjařené mysli. Proč? Ani sám nevím. Jen mám opět chuť vyjádřit svoje emoce na papír... i když tohle nepíšu na papír ze stromu.... na papír ze stromů, které zkrášlují naš svět... občas nádherný svět... občas... ano... teď mi je krásně a zároveň zle... zle z toho shitu co život nabízí, ale zároveň jsem šťastný z toho co prožiju se svými... se svými blízkými i když k nim mám občas tak daleko... čím dál častěji mě začíná unavovat můj život introventního extroverta... proč? Asi proto, že jsem tím kým jsem... nebo spíš tím čím jsem... jak může člověk vědět, že je někdo? Co když je každý z nás ubohá entita v kruhu zvláštních podobností, kde věříme na karmu či náboženství a stále toužíme po vyšším významu... A nebo nevěříme v nic... Co já vím, jsem jeden z nich, ale i přes to zkoumám svět z jiných úhlů a rozebírám jeho význam... Proč? Ani nevím, ale není to z nudy jako vaše bezduché výplody holých nesmyslů... to není můj styl... možná jenom v případě když se hodím do své formy introvertního extroverta... ano to někteří z vás milují a jiní nenávidí... proč si vybírat?... stejně nejvíc cením lidi, kteří dokáží najít střed mezi tím...

Paul Scribbler

Mimozemský deník - 2. část

          Večer 14. listopadu 2016 - Mimozemská instruktážní místnost

Seděl jsem na levitujícím křesle a jeden z mimozemšťanů na něm začal cosi nastavovat. Najednou mě nějaká síla přitlačila hlavou k opěradlu. Zatmělo se mi před očima. Rázem se, ale vše opět rozjasnilo a předemnou běželo nějaké video... vlastně předemnou to nebylo, měl jsem ho promítnuté přímo do mozku. Na videu byl chlapík, který vypadal jako jeden z těch bílých mimozemšťanů. Podával mi informace, Vypadalo to asi nějak takhle:

Zdravím vás na naší vesmírné lodi. Naše rasa se nazývá Indugutk, ale po vašem se nám přezdívá ,,Vysocí Bílí". Naše rasa je mírumilovná a spravedlivá. Nemáme v plánu vás zabít ani zkoumat o lidské anatomii už víme víc než přední pozemští vědci. Na naší loď jste se dostali proto, že se inteligenčně a genově hodíte do našeho schéma. Budete převezeni na jeden z našich měsíců, kde budete vykonávat práci, která vám bude přidělena. Na každém měsíci, kde je naše základna, těžíme měsíční kámen a další cenné kovy, ukryté hluboko pod povrchem. I přes to, že se může zdát, že práce v našich oddělení znamenají téměř jistou smrt, není to pravda. Naše technologie je neuvěřitelně vyspělá, a proto naši otroci pracují v opravdu skvostných podmínkách. Jakmile na určené základně odpracujete určité roky práce, budete převezeni na naší planetu, kde v úctě a klidu dožijete svůj život.

A je to tady, teď už vím co se mnou mají v úmyslu. ,,Takže jste mě unesli, abych byl váš otrok?" ,,V podstatě ano", odpověděl mimozemšťan. ,,To snad ne", povzdechl jsem si a nadšení, kterým jsem ještě před chvíli hýřil se změnilo v hlubokou depresi. ,,Sice budeš náš otrok, ale zřejmě to nebude ten druh práce který čekáš. Jak už jsi slyšel v instruktáži, jsme velice vyspělá rasa, potřebujeme otroky pouze na to, aby udržovali v chodu přístroje. O všechny otroky je nadstandartně postaráno a navíc můžeš využívat naše vyspělé počítačové systémy k poznávání světa. Máš možnost zjístit všechno co tě kdy o tvé zemi i vesmíru zajímalo a jídlo budeš dostávat podle vlastního přání", doplnil informace mimozemšťan. Když jsem nad tím teď přemýšlel, tak se mi to nezdálo tak špatné. Na druhou stranu jsem měl být něco jako jejich domácí mazlíček. ,,Jaké je tvé jméno", řekl jsem bez ostychu. ,,My nemáme žádná jména, mezi sebou komunikujeme pomocí myšlenek, váš druh k tomuto stylu komunikace ještě nevyspěl, jakmile se to stane, tak pro vás důležitá věc jako je jméno, bude bráno za naprostou zbytečnost", odpověděl mimozemšťan. ,,Aha, to já jenom tak, abych věděl jak říkat svým novým pánum, když jsem teď v podstatě váš pes", odfrknul jsem si. ,,Víme, že jsi zřejmě čekal něco jiného, ale lepší bude když se s tím smíříš, jestli se teď chceš podívat jak vypadají naše pracoviště můžeš zde přes počítač.

          18. listopadu 2016 - Ubytovací místnost

Po několika dnech na této mimozemské lodi si uvědomuji, že to asi skutečně nebude tak zlé. Mám zde téměř vše nač si vzpomenu. Navíc už jsem stihl zjistit spoustu věcí, na které většina světa nezná odpověd. Co skutečně přistálo v Roswellu, kdo stál za 11. září, jak byly zmanipulovány volby a plno dalších důležitých informací. Denně si dopřávám oblíbená jídla, dokonce i ty, které vidím úplně poprvé. I přes to se mi stýská po domově. Už asi musejí mít starost. Netuší, že mě již nikdy nespatří.

          Ráno 19. listopadu 2016 - Vyšetřovna

Dnes ráno jsem měl drsný budíček. Vzbudil mě nějaký poplach. Všude blikaly červené kontrolky a panely. Navíc mě hned potom nahnali ti emzáci do vyšetřovny. Několikrát mě celého skenovali a pak mě zde nechali, moc se mi to nelíbí. Asi po půl hodině do místnosti vtrhnul jeden z nich a rázně řekl: ,,Pojď se mnou!" Neváhal jsem a vydal se za ním. ,,Co se to tu dnes děje?" řekl jsem. ,,Do toho ti nic není, nesmím prozradit...", nedořekl mimozemšťan, jelikož ho přerušil jiný vyšší a zdánlivě starší člen jeho druhu: ,,Měl by vědět co se s ním teď stane, vždyť tu jde o něj." ,,Cože o mě? co se děje?" panikařil jsem. ,,Mám pro tebe špatnou zprávu, dnes se s naší lodí spojila rasa Maitre. Normálně bychom s nimi nejednali, jelikož jsou to naši napřátelé, jenže tohle je vyjímečná situace. Zajali důležitého člena naší rasy. Dohodli jsme se na výměně, přenecháme jim celý náklad měsíčního kamene z měsíce tvé domovské planety a také jim dáme všechny otroky co na lodi právě máme. Nechtěli jsme jim tě vydal, ale vypadá to, že nás sledovali, a proto vědí, že tu jsi. Je mi to líto musíme se rozloučit", řekl mimozemšťan a uspal mě sonickým paprskem.

pokračování příště

Mimozemský deník - 1. část

          Večer 14. listopadu 2016 - Domov

Dnes je krásný chladný večer. Právě stojím před domem a kouřím cigaretu. Měsíc je tak oslnivý. Aby také ne, je blíž než kdykoliv jindy. Vydržel bych ho sledovat celé hodiny. Je zvláštní, že nevidím žádné hvězdy, pouze měsíc. Dokuřuji cigaretu. Většinou bych se ihned přesunul domů, ale dnes ne. Něco mě nutí, abych zde ještě zůstal a sledoval oblohu. Miluji úplněk. Rozkročím tedy nohy a rozpažím ruce jak nejvíc to jde. Chci z něho tu energii vnímat celým tělem. V tu chvíli jsem na měsíci zahlédl malé zablesknutí. Co to bylo? To jsem ještě nikdy neviděl. Hned poté se to opakoval. Třetí záblesk byl nejpodivnější, vypadalo to jakoby ho měsíc vyflusl a on začal padat, i když padat, to není správné slovo, bylo to spíš jak kdyby vzlétl. Světlo na chvíli zmizelo. Ale co to mohlo být? Stále jsem sledoval měsíc a užíval si jeho svit. Najednou se světlo opět objevilo, jenže bylo větší. Vypadá to jakoby se neustále zvětšovalo. V tu ránu mě oslnilo a já upadl na chladnou zem. Měl jsem před očima mžitky. Světlo stále sílilo a já se nemohl ani pohnout navíc mi neustále oslňovalo tvář. Zničeho nic mě ozářilo úplně a já neviděl nic jiného než pronikavou zář. Myslím, že jsem na chvíli ztratil vědomí. Další co si pamatuji je to, že se vznáším v prostoru a v té záři začínám poznávat jakésy obrysy. Nevěřím tomu, je to skutečně to co si myslím...

          Večer 14. Listopadu 2016 - Neznámé místo

Probudil jsem se v nějaké místnosti. Vypadá to tu velice bizarně. Místnost je plná různých elektronických panelů. Vše ostatní tu je z podivného materiálu, který nepřipomíná nic z toho co znám. Podlaha je z něčeho na pohled připomínající kov, ale na dotyk je spíš jako guma. Po chvíli jsem se rozhodl sebrat odvahu a jít tohle místo prozkoumat. Vstal jsem a chtěl se přiblížit k jednomu z panelů, jenže mě nějaká tajemná síla přitlačila zpět k zemi. Rázem se jeden z panelů aktivoval. Poznal jsem to, jelikož před tím na něm svítila kontrolka červeně a nyní se přepnula do zelené barvy. Aktivace kontrolky zapříčinila otevření dveří. V nich jsem spatřil něco neuvěřitelného. Za dveřmi stáli tři stvoření. Všichni byli bílí a vysocí. Na hlavě měli masivní žíly, taktéž bílé. Jejich ústa vypadala spíš jako ještěří tlamy. Měli pod očima vystouplé tváře čož se dá říct i o prostoru kolem obočí. Tvar jejich očí byl široký, ale typ zorniček spíš ještěří. Mezi nimi malý nos. Uši měli propadlé, jelikož postrádali ušní boltce. Měli extrémně dlouhé a hubené krky. Jejich ohryzek připomínal trilobita. Mohli měřit tak dva metry a po celém jejich těle jsem mohl vidět vystouplé tlusté žíly jako na hlavě. Začali se ke mě přibližovat. Měl jsem strach, ale při tom jsem byl fascinován. Opravdu jsem se setkal s mimozemským druhem, již od mala o tom sním. Jeden z mimozemšťanů vytáhl něco co připomínalo laserovou zbraň a zamířil na mě. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to asi není úplně dobrá situace. Zavřel jsem oči a obával se nejhoršího. Místo výstřelu jsem, ale pocítil jakousi zvláštní energii. Otevřel jsem oči a spatřil, že mě mimozemšťan tím přístrojem pouze skenuje. Možná mě nechtějí zabít. I přes to, že vypadali tolik hrůzostrašně, tak můj strach opět polevil. Po chvíli mimozemšťan odložil přístroj a řekl: ,,Vítáme tě na naší lodi Paule Scribblere." Stačila jedna věta a v hlavě se mi začala honit spousta myšlenek. Jak vůbec dokáží mluvit naším jazykem? Jak vědí moje jméno? Co se mnou chtějí udělat? A není tohle jen další bláznivý sen? Jeden z mimozemšťanů ke mě přistoupil a řekl: ,,Vše ti bude vysvětleno obyvateli planety země, a mimochodem tohle není sen." Takže oni umí číst mé myšlenky. ,,Ano umíme a nejen to, pojď s námi a my ti všechno vysvětlíme, vždyť to byl vždy tvůj sen poznat mimozemskou civilizaci." ,,To ano", odpověděl jsem nedočkavě. Vydal jsem se za nimi. Věšli jsme do úzké chodby. Na jejích zdech byly tajemné znaky, které jsem viděl poprvé v životě. nebyli podobné ani druhu písma či obrazů, které jsem do nynějška znal. Na konci chodby byly dveře, do kterých mě poslali. Za nimi bylo to o čem jsem vždy snil, že uvidím. Planeta země, na velkém monitoru, který ji snímal. ,,Můžeš se podívat na jakékoliv místo na zemi a vše uvidíš ve špičkové kvalitě", řekl mimozemšťan. ,,Já, já nevím co na to říct, je to neuvěřitelné", rozplýval jsem se nad tím vším. ,,Teď si sedni zde do tohoto levitujícího křesla, do hlavy ti bude promítnuto instruktážní video a informace o naší rase...

pokračování příště 

Creature (Stvůra)

          Můj příběh začíná jednoho podzimního večera. Na ten večer nikdy nezapomenu. Byl zrovna úplněk a já se trmácel lesem domů. Byl jsem opilý a sklamaný z odmítnutí. Prý nemám žádné city, pfff... možná má pravdu. Přemítal jsem o tom v hlavě a při tom se navátým krokem prodíral houštinami. I přes to, že les působil děsivě, tak já strach necítil. Bylo mi všechno jedno. V tu chvili jsem uslyšel zaskučení. Mé smysly se zbystřily. Co to mohlo být. V tu ránu zamnou něco proběhlo. Nemohl jsem se ani pohnout. Po chvíli mě, ale strach popohnal dál a já se rozběhl houštím pryč. Dostal jsem se do místa kde byly pouze stromy. Už je to dobré. I přes to mi srdce pořád buší. Zvolnil jsem krok. Snad už mi nic nehrozí. Domů to je ještě dálka. Pokračoval jsem dál. Po několika minutách jsem se zastavil. Potřeboval jsem močit, a tak mi nezbývalo než si stoupnout ke stromu a vykonat potřebu. Když jsem stál u stromu, tak jsem opodál v lese něco zahlédl. Tvor si mne všiml a rozběhl se mým směrem, a tak jsem se dal na útěk. Předemnou byla další houština, a proto mi nezbývalo nic jiného než do ni vběhnout. Ten tvor se stále přibližoval a já utíkal seč mi síly stačily. Při běhu jsem se neustále otáčel. Najednou na mě z boku něco skočilo a zaťalo mi to tesáky do ruky. Začal jsem úpět. Ten tvor byl menšího vzrůstu, v jeho tlamě jsem rozpoznal tesáky a na zádech měl trny. Vypadal jako velký pes, ale jako by přišel z pekla. Ten druhý tvor se na něho vrhnul. Byl to vlk, jenže ne jen tak obyčejný, dokázal se totiž postavit na zadní nohy. Stvůry se do sebe pustili a já tomu pouze přihlížel. Nakonec ten děsivý pes vlka zahnal. Poté se otočil ke mě a vycenil tesáky. Mé srdce bušilo stále víc a víc, bylo nemožné abych tohle přežil. Když už jsem myslel, že se mi rrozskočí, tak mě rázem polilo horko. Převalil jsem se na břicho a začal jsem skučet. Mé tělo se mění. Ze zad mi vyrostly ostny, z rukou se staly ohromné pařáty s dlouhými drápy a z úst mi vyhřezli tesáky. Stal jsem se jím, tím nelidským zhmotnením pekla. Má agresivita vzrostla až do nekontrolovatelné míry. Z tlamy jsem vypustil hlasitý skřek a rozběhl se hluboko do lesa.
          Ráno mě probudilo vycházející slunce. Ležel jsem v lese úplně nahý. Co se to jen včera stalo?! Možná to byla pouze halucinace. Pohlédl jsem na svojí pravou ruku a spatřil otisky tesáků. Takže je to pravda, stal jsem se jedním z nich...

Moon

Krutý Byznys

          Do prdele Leone co tady děláš? A proč máš v ruce tu... BANG!

Proč? No ano, jistě vás také zajímá proč Leon, tedy já, držím v ruce svůj zbrusu nový Revolver Taurus Model 44 - 4" hl. No dobře, povím vám to...

          Píše se rok 2006 a já se svým přítelem Kurtem Lampkinem procházel naší čtvrť. Nebyli jsme ten typ chlápků, kteří obírají kluky o kapesné. My měli vyšší ambice... no abych řekl pravdu, už v této době máme skvěle nakročeno. Naše práce se skládala z vymáhání dluhů a často bylo třeba skřípnout i pořádného parchanta. Prachy, kurvy, chlast a násilí. To je náš denní chléb. To ráno, kdy se všechno začalo srát, mi zrovna servírka donesla jedno silný kafe. Často po probuzení vysedávám v kavárně u mého bytu a pokouším se zahnat kocovinu prvním ranním šálkem. V tu chvíli vtrhl dovnitř Terry Daniels a namířil si to ke mě. V očích měl hrůzu. ,,Leone neuvěříš co se stalo", vykřikl Terry. ,,No tak Terry sedni si, vypij kafe a v klidu mi to pověz.". ,,To nejde Leone, šéf totiž... Trenton je mrtvý!" řekl Terry. ,,Marcus Trenton je v márnici? do hajzlu." ,,Jo je to drsný", zasmušil se Terry. Chvíli jsem si to přebíral v hlavě. Na jednu stranu mi bylo do smíchu, jelikož Trenton je sadistický kripl bez špetky důstojnosti, ale na druhou stranu nám dával práci a byl to nejmocnější muž v celém městě. Kdo by mohl oddělat někoho takového. ,,Musím zavolat Kurtovi, ty obvolej další chlapy, půjdeme se na to podívat." ,,Dobře jdu na to" odpověděl Terry.
          Kurt mi nezvedal mobil, a tak jsem ho šel navštívit do jeho bytu. Bydlel v o něco horší čtvrti než já, ale chlápek v mém postavení se může vydat kamkoliv. ,,No tak Kurte otevři, máme práci." Na mé bušení, Kurt nereagoval. ,,Asi tu není." Nasedl jsem proto do auta a jel směrem k Trentonovu sídlu. Na místě již stála spousta aut. Před vchodem byli Barry, Jeff a Cory. ,,Nazdar chlapi koukám, že o tom už většina ví." ,,Jo jsou tu všichni, jen ty se pořád někde couráš", řekl Barry. ,,No to víš, jel jsem ještě za Kurtem ale nebyl doma, neviděli jste ho?" ,,Jo jasně, je uvnitř", odpověděl Jeff. ,,Jdu se tam také podívat." Vyšel jsem po schodech do Trentonovi pracovny. První čeho si nešlo nevšimnout byl zakrvácený koberec. Tak tady ten parchant skapal. Další patrná změna v interiéru kanceláře bylo rozbité akvárium a mrtvé rybičky, válející se na podlaze. No a nakonec mi padl do oka otevřený sejf, zabudovaný ve zdi. Nikdy jsem ho neviděl otevřený. Ten kdo tohle spáchal, k tomu měl určitě více než jeden důvod. V místnosti byl i Kurt a několik dalších lidí. Kurt neustále telefonoval a ostatní byli také zaneprázdněni. Jdu si dát ven cigáro.
          Asi po patnácti minutách vyšel i Kurt. ,,Nazdar Leone, kde si byl takovou dobu", řekl Kurt. ,,Noo, to víš, když člověk se u tebe nikdy nedoklepe." ,,Nojo, já už byl tady", odpověděl Kurt. ,,Dokonce ani nedovolá." ,,Hele Leone na to teď není čas, musíme jednat", podotkl nevrle Kurt. ,,No dobře, o co jde." ,,Zjistil jsem kdo zabil Trentona", řekl Kurt. ,,A a co s tím, půjdeme ho požádat o práci? jelikož to vypadá, že tahle organizace skončila." ,,Co to meleš, půjdeme ho zabít ty kreténe", vykřikl Kurt. ,,A co z toho, hmmm? Trenton byl sadistický bastard, nebudu se za něho mstít, jsme bez práce, zřejmě teď budu dělat ochranku v bordelu nebo tak něco." ,,Já se taky nechci mstít, ale ten sráč vykradl sejf, ve kterém se nacházeli lejstra se všemi obchodními transakcemi, kdybychom je získali můžeme to rozjet na novo.", řekl Kurt. To co Kurt řekl mě zaujalo, a tak jsem se začal ptát dál: ,,To zní zajímavě ale kde ho hledat?." ,,O to už jsem se postaral. Mám vytypovaných několik míst, kde se ten zmetek může ukrývat", dodal Kurt. ,,Skvělý, můžeš mi o něm něco říct?" ,,Jasně bez problému. Ten chlap není odsud z města, pouze se tu dočasně skrývá, jelikož si zde potřebuje zařídit nějaké věci. Je to mladý ucho, ale jedná jako profesionál. Přezdívá se mu Steel. Nic víc o něm nevím", vyložil Kurt. ,,Zřejmě to nebude až takový ucho, když oddělal Trentona, dobře kam půjdeme?" ,,Já si vezmu severní část města a objedu tam pár míst, ty jeď k jihu a koukni se na místa, která ti vyznačím na mapě, je toho celkem dost, proto se rozdělíme, aby nám nepláchl", vysvětlil Kurt a předal mi mapku.
          Mým směrem byl tedy jih. Špinavá část města, kde to měli pod palcem černý huby. Začal jsem projíždět vyznačená místa, ale jako bych střílel na prázdno. Nikdo ho neviděl, nikdo o něm nic neví. Tahle práce mi zabrala celý den a já byl už pořádně utahaný. Zbývala poslední dvě místa ve čtvrti zvané Lincoln Boulevard. Zde se bílý kluk jen tak neschová, jistě vám nemusím říkat proč. Motel King, jedno z posledních míst. Zaplivaný motel, do kterého se vydala pouze spodina místní společnosti. Na recepci seděl chlápek a četl noviny. ,,Řeknu to stručně a jasně, hledám chlápka jménem Steel!" Člověk v absolutním klidu a bez jakéhokoliv spěchu odložil noviny a řekl: ,,Tohle je soukromý motel, podávat informace o ubytovaných máme přísně zakázáno." ,,Zeptám se jinak." Natáhl jsem se pro prázdnou flašku od piva a rozbil ji o stůl. Poté už stačilo ji jen přitisknout ke krku toho tupce. ,,Takže je tady pan Steel?" ,,Chlape... to... to... já nevím...," koktal recepční. Mírně jsem mu přitlačil střep k hrdlu. ,,Nee... nedělej to! já... jenom ho potřebuji trochu popsat... tady se každý představuje pod jiným jménem," řekl recepční. ,,Je bílý a má dost na spěch, toho by sis nespletl." ,,No dobře, ale nikde o tom nemluvte... někdo takový se tu ubytoval, přišel sem teprve předevčírem a večer odcházel z motelu až pozdě v noci kdy mi končila směna... zpět přišel prý k ránu a řekl kolegovi abychom ho nerušili", vyložil recepční. ,,Chci číslo pokoje, a jestli nechcete volat truhláře na opravu dveří, tak bych prosil i klíče." ,,Je to pokoj 123, a klíč... joo tady je rezervní", řekl recepční a podal mi jej. ,,Vidíš, že to nebolelo, ale mohlo, tak si to pro příště pamatuj hajzle."
          Teď stačilo vyjít schody a přesvědčit se, že je to opravdu on. Ten sráč vzdorovat nebude. Zbývá ho jen trochu zmáčknout a vysype mi všechno i to kdy přišla jeho matka o panenství. 123 to je ten pokoj. Rád bych ty dveře vykopl, ale ten chlap zabil Trentona, což byl člověk, který svojí moc střežil více než dvacet let. Upřímně k tomu chlapíkovi jménem Steel cítím respekt. Potichu jsem odemkl dveře a nahlédl dovnitř. Svítilo se zde, ale pokoj byl prázdný. Tak kdepak jsi. V tu ránu někdo spláchl na záchodě. Vytáhl jsem z kapsy svůj Revolver KNV 34 a namířil jej proti dveřím. Vyšel z něj chlapík. Běloch, poměrně vkusně oblečen. Ty hadry vypadaly jako nové. ,,A ty jsi jako kdo?!", vykřikl chlapík. ,,Drž hubu! tady se teď budu ptát já." Chlapík se pousmál. ,,Takže přezdívá se ti Steel?" ,,Proč tě to zajímá?" odpověděl s klidem chlapík. ,,Děláš si ze mě prdel?! mířím ti na ksicht bouchačkou, tak mluv nebo ti ustřelím hlavu!" Ten grázl měl stále ten úsměv jako předtím. Po několika vteřinách mlčení řekl: ,,No dobře... říká se mi Steel." ,,Fajn, a teď mi dej..." ,,Víš, jen mě překvapuje, že se to rozšířilo tak rychle, ale je to skvělé... líbí se mi tohle nové jméno, jednou ho bude znát celé mé rodné město", přerušil mě Steel. ,,To už se asi nestane, protože posledním koho kdy uvidíš budu já, ale ještě před tím mi řekni, kde jsou ty dokumenty a nechám tě zemřít rychle." ,,Víš ty to vlastně udělat nechceš," pokračoval klidně Steel. ,,Cože... proč bych to nechtěl... v životě jsem zabil a zmrzačil spoustu lidí." ,,Neřekl jsem, že bys to nedokázal, ale ty nechceš zabít mě... mám pocit, že víš čeho jsem schopen a že kdyby jsi se mě držel, přineslo by ti to víc než kdy jindy... v podstatě mě respektuješ i přes tu bouchačku, která mi míří do obličeje," řekl Steel. Neuvěřitelné. Můj respekt k němu ještě více vzrostl. Tento člověk má již teď v tak mladém věku víc, než kdy měl můj bývalý šéf Trenton. Mírně jsem sklopil zbraň. ,,Ty budeš určitě Leon Clay, že ano", řekl Steel. ,,Jo to jsem." Můj údiv vzrostl. ,,Víš, četl jsem si pár spisů a zdáš se velice schopný." ,,Joo říká se to o mě." ,,Rád bych tě měl ve své organizaci, změnil bys město, přátele i své výdělky, to co jsi dostával pod Marcusem Trentonem, je u mě jen pakatel," přesvědčoval mě Steel a já mu to žral. ,,Říkáš, že mi dáš práci?" ,,Přesně tak, odjedeš se mnou do mého města, kterému se mimo jiné přezdívá Město zmařených snů". ,,To nezní zrovna vábně." ,,Přezdívá se mu tak po právu, nuly zde jen přežívají, ale lidé jako my jim dáváme řád, abychom z těch jejich zmařených životů něco vyrazili... do všeho tě zasvětím", vyjádřil se Steel. Je to skvělá příležitost. Stejně už je na čase abych změnil místo a pokračoval někde jinde... co by na to řekl Kurt... do hajzlu Kurt, on po něm stále pátrá, měl bych mu zavolat. ,,Víš tvoje nabídka je opravdu lákavá, ale chci do toho jít se svým parťákem, Kurtem Lampkinem." Steelovi se ztratil úsměv z tváře. ,,A vážně si myslíš, že by to tak bylo nejlepší?" řekl Steel. ,,Ano určitě, hned mu zavolám, aby tě přestal hledat." ,,Než to uděláš, pověz mi jednu věc, kdo všechno mě z té vaší organizace hledá?" řekl Steel. ,,Jenom já a Kurt." ,,A ještě mi řekni, koho z vás napadlo mě najít a zabít, tebe nebo Kurta", řekl Steel. ,,Nooo... Kurta, já jsem v té chvíli ironicky vtipkoval o tom, že tě půjdeme žádat o práci." Steel se zatvářil velice vážně a řekl: ,,Leone, v tomto byznysu je důležité, uvědomit si jednu zásadní věc. Nehleď na přátelství, do první řady postav vždy byznys, jinak tě to jednou sejme." ,,Ale já a Kurt spolu děláme tak dlouho." ,,A co byste pak udělali? získáte dokumenty a budete na to dva, myslíš, že se jeden z vás smíří s rolí toho níže postaveného, když jste tolik let pracovali jako rovnocenní parťáci?" řekl Steel. Na dlouhou dobu jsem zmlknul a nechal si to všechno proběhnout hlavou. ,,Co mám dělat." Steel se opět pousmál a řekl: ,,Zavolej Kurtovi, že jsi mě nenašel a on ať se jde domů prospat... v noci jdi k němu do bytu a "postarej" se o něho." Moje přesvědčení a loajalita nyní stála na Steelově straně, a proto mi nezbývalo nic jiného než tiše přikývnout hlavou. ,,Já to věděl... budeš schopný společník, než odejdeš vezmi si tento Revolver Taurus, všichni chlapy z mojí organizace ho používají a tímto typem zbraně byl zabit Trenton," chlubil se Steel. Sáhl jsem po zbrani a dal se na odchod.
          Bylo na čase zavolat Kurtovi: ,,Čau Kurte, nemůžu ho najít, jak jsi na tom ty?" ,,Né moc dobře, zajdu ještě na jedno místo a končím", odpověděl Kurt. ,,Dobře, pak se jdi prospat, já už toho mám taky plný brejle." ,,Joo asi to tak bude lepší, zítra ti zavolám a probereme další postup," řekl Kurt. ,,Dobře, měj se." Udělám to kolem druhé ráno. Nešlo mi ani usnout. Nalil jsem si skleničku whiskey a přemýšlel. Čas mi utekl rychle. Je čas zabít přítele. K bytu Kurta to bylo necelých dvacet minut. Zastavil jsem před domem a v jeho okně bylo zhasnuto. Už spí, jde se na to. Stačilo jen použít drátek a potichu odemknout. Nezištně jsem se vplížil do Kurtova bytu. Na kanapi neležel. Že by to dnes zalomil v posteli. Vešel jsem do ložnice, kde svítila stolní lampička, ale Kurt nikde. Sakra kde jsi. ,,Do prdele Leone co tady děláš?" řekl Kurt, který se vynořil za mnou ze tmy. Otočil jsem se a namířil na něho zbraň. ,,A proč máš v ruce tu... BANG!

          Proč? Protože mi dnes někdo připomenul zásadní věc. V první řadě jde vždy o byznys, na přátelství tu není místo. Kdysi mě jeden přítel řekl větu: ,,Přátelství je sračka." V té době mi to moc nedávalo smysl, až do teď a Kurt se o tom přesvědčil.
          

Vnitřní Poet - Scribbler v depresi?

          Minule jsem psal báseň. Možná jsem byl omámený jakýmsi pocitem. Pocitem který jsem po tak dlouhé době zase rád cítil... a je to tu zas... Scribbler se opět zmýlil. Mám to v píči... nebo si to jen myslím a užírá mě to čím dál víc. Nic pro mě teď nemá smysl... nic ani hledat nový smysl žití... žití nebo přežívání. Kdo jsme aby jsme mohli vědět co je náš životní smysl. Každý z nás se občas cítí jako bůh. Zrovna teď mám pocity úplně opačný... jako kdybych ležel v té nejspodnější sféře všeho bytí. Kdybych měl sílu tak brečím jako malej kluk... joo kéž by... pláč by mi pročistil duši. Proto píšu... opět a zase vnitřní poet... jo kdybych tak věděl jak ji dostat ze své mysli... nejde to. Zakořenila ve mě... nejde přestat myslet na její křivky a na její... na její úsměv... joo na její úsměv ten chybí mi nejvíce. Zní to divně a tak nějak jako klišé, ale přesně to je to co bych chtěl v tuto chvíli nejvíce vidět a žít v tom, že vidím její rozzářené oči a tu její pihu........... Už je to pryč a já se musím zvednout a jít dál. Je to těžké... je to jako kdybych se chtěl zapřít dlaněmi o zem, ale na ní leželo tisíc hřebíků, které mi probodávají ruce a brání mi se vzchopit. Kdybych věděl jak tu bolest překonat... bohužel mě to ranilo moc silně... a jakoby všechny ty zklamání z dřívějška, zase vypluli na povrch. Ano vím, život není spravedlivý a nikdy nebude... nikdy. Jenom s tebou jsem to cítil... s tebou jsem cítil ten pocit jako nikdy... ten pocit který jsem v životě nepoznal. Byl jsem si tvojí láskou jistý jako ničím jiným v životě... nikdy jsem nepoznal nic tak emotivního, jako tvoje dotyky a... však ty víš. Ranilo mě to víc než ztráta první lásky... asi proto, že jsem jí nemiloval ani z daleka tolik jako tebe. Nebo je to něčím jiným? Kdybych tak věděl. Nejde ani o to, že jsem se kvůli tobě změnil... změnil a byl schopný měnit se dál... že jsem zase po dlouhém čase pochopil co je milovat... že jsem všechno co pro mě mělo smysl přesunul na druhou kolej abych tě udělal šťastnou. Nestačilo to a já se teď cítím jako podvedený. Jak kdyby mi něco ukradlo všechny šťastné pocity. Veř, že já toužil po tom vyměnit ty noci plné náhodných úletů a ty rána probouzení s kocovinou... všechny ty náhodný čubky, který jsem nemiloval a nikdy milovat nemůžu... všechny bych je vyměnil za jedinou noc s tebou... za jediné probuzení vedle tebe... i kdyby jsme spolu neměli prohodit jediné slovo, stačil by mi ten pohled... ten pohled na to jak ležíš vedle mě... bohužel tahle vize mi každým dnes víc a víc uniká...

Škola v East Side - 2. část

          Stan seděl v parku ještě další hodinu. Pořád nemohl uvěřit tomu co viděl. On není člověk, který by se sesypal, když vidí něco odporného, ale tohle je extrém. Do toho všeho mu běželi hlavou strastiplné myšlenky o tom, jestli ho náhodou někdo neviděl, když utíkal pryč. ,,Už mě určitě hledají", panikařil Stan a neklidnou chůzí mířil směrem k domovu. Jakmile vyšel z parku, zbývalo mu už pouze přejít hlavní třídu, aby byl ve své čtvrti. V tu chvíli zahlédl policejní vůz. Začal se potit. ,,Co když si jedou pro mě", vzrůstala ve Stanovi nejistota. Policejní auta potkával několikrát denně a nebral na to příliš zřetel, ale teď byl podělaný strachy. Navíc začali zpomalovat. ,,Ach neee, jedou si pro mě", umíral strachem Stan. Policejní auto zastavilo. Stan pohlédl do čelního okna a policista na něj cosi gestikuloval. ,,Co to dělá?", zamyslel se Stan. Najednou policista stáhl okénko a řekl: ,,Tak půjdeš už nebo tu budeš stát celej den." Stan zprvu nepochopil, ale když se pohled policisty zastavil na přechodu, tak si uvědomil o čem mluví. ,,Joo... joo... půjdu", koktal Stan a vkročil na přechod. Byl z toho všeho tak vynervovaný. Ani si neuvědomil, že stojí na přechodu, přes který chodí každý den. ,,Sakra ty poldové si museli myslet, že jsem sjetej", odfrkl si Stan. Doma se mu neudělalo o nic lépe. Celý den seděl ve strachu ve svém pokoji a jakoby čekal kdy si pro něj přijdou. Nepřišli. 

          Ráno vstal jako obvykle a vydal se do školy, poněkud klidnější, ovšem velmi ostražitý. Jeho klid se rozplynul ve chvíli, kdy před školou spatřil několik policejních aut. ,,Musím zmizet", pomyslel si Stan. V tu chvíli si ho všimli jeho tři přátelé. ,,Hej Stane, tak kde si", volal Curtis. Stan se vydal směrem k nim. ,,Co se to tu děje", řekl Stan. ,,Leslie je mrtvá", řekl Joel. ,,Vážně? a kdo to... vlastně... co se jí stalo?", ptal se rozpačitě Stan. ,,To nevíme, ale školník říkal, že ji našli mrtvou na záchodech", odpověděla Sandy. ,,Tak to je drsný", řekl Stan. ,,Jo to je Stane... víš nic mi do toho sice není, ale nebyl jsi za ní včera?" řekl podezíravě Joel. Stana polil pot. Má jim to říct nebo ne. Rozhodl se, že ostatním zalže: ,,Jooo já k ní šel, ale nějak nebyla můj typ... totiž ani na jednorázovku, a tak jsem to nechal plavat", odpověděl Stan. ,,Nechal plavat? to je zajímavý slovní obrat", usmál se Joel. Stan nabil pocitu, že o tom Joel ví, jakoby ho viděl utíkat z místa činu. ,,Víš Stane, Leslie byla moc šikovná a milá dívka, ten kdo tohle udělal je skutečná zrůda", řekl Joel. ,,Ano... to máš pravdu Joely", odpověděl Stan. ,,Myslím, že ten kdo v tom má prsty si nezaslouží chodit po stejné zemi jako my, měl by se smažit v pekle", dodal Joel. ,,Naprosto s tebou souhlasím", přitakával Stan. ,,Vlastně bych ho nejradši zapálil za živa a..." nedořekl Joel, jelikož mu do toho skočil Curtis: ,,Když jsme u toho zapalování, měli by jsme zapálit tohohle krasavce." Stan vytřeštil oči. ,,Oni to ví a tohle je jen hra abych se přiznal", problesklo mu hlavou. Rázem Curtis vytáhl z kapsy zapalovač a velký joint. ,,To je fešák, povedl se mi žeee?", chlubil se Curtis. Stan si oddychl. ,,Do hajzlu Curtisi tady to pálit nebudeme, nevidíš kolik tu je fízlů" okřikla ho Sandy. ,,Tak jdeme za roh", řekl Curtis. Za roh se nešlo, zastavil je totiž ředitel. ,,Poslouchejte, dnes je škola uzavřena, stal se tu určitý čin a je třeba jej pořádně prošetřit", řekl ředitel Wood. ,,Chtěl jste říct, že policie musí odklidit tu mrtvolu", řekl Joel. ,,Už zase... já toho školníka vážně vyrazím... je to horší drbna než báby v kantýně... no zkrátka s vámi nesmím o nastalé situaci mluvit, užijte si volný den", brblal ředitel Wood. 

          Parta se odebrala do parku. ,,To je skvělý, den volna, už se těším až to odpálíme lidi", jásal Curtis. ,,Curtisi, ve škole kam chodíme zemřel člověk a navíc žena, co když tam řádí nějaký masový vrah, můžeme být na řadě", obávala se Sandy. ,,No tak Sandy, až se budeš vznášet, tak ti to bude jedno a víš co? zajdeme i pro pivo, když je ten den volna", odpověděl Curtis. Stan s partou přišli k malému obchodu s lihovinami. Nakoupili mimo piva i chipsy, aby po zeleném opojení ukojili svůj hlad. V parku se Curtis dočkal a zapálil svůj výtvor. Všichni kecali, pili pivko a na nějaký školní incident nemysleli. Možná až na Stana. Toho si všimla Sandy. ,,Stane co se děje? vypadáš strašně a vůbec se nebavíš", zajímala se Sandy. ,,Ale to nic, já jen nejsem ve své kůži", odfrkl si Stan. ,,Sandy má pravdu Stane, koukáš jako by jsi viděl mrtvolu", řekl Josh. To už bylo po několikáté co mu Josh naznačil souvislost s vraždou Leslie. Stan vypěnil: ,,O co ti jde Joshy?! Nooo?!Co chceš kurva slyšel, že jsem ji zabil?! To, že jsi mi ji včera doporučil neznamená, že jsem ji zabil! Já jí nezabil, proč bych jí měl zabít, tak mi přestaň neustále předhazovat, ty tvoje slovní hříčky a podezřívavé argumenty!" Rázem bylo po poklidné konverzaci. ,,Sakra Stane co to do tebe vjelo?" řekl nechápavě Josh. ,,Stane, chlape si ulít nebo co?" dodal Curtis. ,,Já... já se omlouvám lidi... já jen... není mi nějak dobře", odpověděl Stan a chtěl odejít. Poté si uvědomil, že doma by byl se svými myšlenkami sám. ,,Jsi dnes přehnanej Stane, mizím", řekl Josh a odešel. Stan neměl potřebu mu to rozmlouvat. Po odchodu Joshe se konverzace vrátila do starých kolejí. I Stan se teď více bavil. Bylo již pozdě odpoledne a parta stále seděla na místě, kde odstartovala den. Všichni měli už dost upito. ,,A já ti říkám... já ti říkám Stane... že Méďa 2 byl lepší než Méďa 1", řekl Curtis. ,,Ani náhodou chlape... dvojka je sice víc zahrnutá do současnosti, ale je to jako jedna dlouhá epizoda Griffinových" odporoval Stan. ,,Právě to se mi na tom líbí", podotkl Curtis. Stan načal poslední pivo a trochu se zamyslel. ,,Víte lidi, chtěl bych vám něco říct", řekl Stan. ,,Jen mluv zlato", usmála se Sandy. Stan dlouho mlčel, čímž upoutal pozornost svých dvou přátel. ,,Já něco vím o té vraždě", řekl tajemně Stan. Curtis a Sandy rázem změnili výraz svého obličeje ze ,,šťastně opilého" na výraz ,,jak to kurva myslíš". Stan jim povyprávěl co se předchozí den stalo. ,,To je hrozné, ale proč jsi to nikomu neřekl? měl jsi jít za ředitelem nebo na policii", řekla Sandy. ,,Já... já zpanikařil, prostě mě ten pohled tak vodvařil, že jsem se dal na útěk", vysvětloval Stan. ,, A to jsi neviděl z toho hajzlu někoho vycházet?", zajímal se Curtis. ,,Ne nikoho... vlastně počkej, ta malá smažka", vyhrkl Stan. ,,Cože?" řekli téměř současně Sandy a Curtis. ,,Když jsem šel k těm záchodům, tak do mě na rohu někdo vrazil. Nějaký prvák, u nosu měl ještě zbyteček toho sviňstva. Je téměř jisté, že si na hajzlu dával dávku. Možná ji zabil právě on." vyprávěl Stan. ,,No i kdyby ne, tak se máme od čeho odpíchnout, zítra si s ním zajdeme promluvit", řekla Sandy. ,,Jo a lidi, neříkejte o tom Joshovi, vypadá to, že pro něj Leslie byla víc než jen obyčejná uklízečka", řekl Stan.

pokračování příště

Vnitřní Poet - Skromné myšlenky Paula Scribblera

          Je to ten pocit, kdy nevíš co s tím.

          Ten pocit, kdy je má mysl spoutána jednou věcí... jednou osobou. 

          Jak kdyby mě uvěznila stovka zlatých klecí... na dobu neurčitou. 

Nemohu jíst, byť ani spát, a tak mi nezbývá než o tom psát.

Před mými zraky vidím tvůj úsměv, 

jenž rozzáří můj svět,

 tvé oči zářící povznášející energií, 

která mě pohání vrátit se zpět. 

Jsem v transu, když vzpomenu si na tvoji tvář... 

a na tvé tělo je to jak zář.

 Tvé boky a pevná ňadra... ach ty ňadra... 

skočil bych kvůli nim z třetího patra.

Tvůj krásný hlas já neslyšel již mnoho dní, 

a proto je ve mě ten zoufalý splín.

 Zas bych rád zaslechl tvůj nádherný smích,

osvěžující jako první zimní sníh.

 Moje touha roste každým dnem, kdy nemůžu tě mít vedle sebe, 

že nevidím tvůj upřímný pohled to zevnitř mě žere. 

Co je to za pocit, co mě tak spoutal,

asi jej neznám, proč jinak bych zoufal,

nebo jsem zapomněl, dávno zabil ho v sobě,

oživil ho plamen, který nacházím v tobě, 

v tobě, v tvé líbezné duši,

tvá roztomilá piha ti náramně sluší,

jednou snad získám, tvojí lásku a zájem,

teď mi už zbývá jít zase dále.

Škola v East Side - 1. část

        Uplynul sotva týden od začátku školy. Stan Hopkins, žák High East Side School (Střední škola na východní straně), se pomalým krokem mžoural do školy. Bylo pondělí po víkendu, a tak je jasné, že se mu vůbec nechtělo. Stan nebyl studijní typ. Většinou procházel s odřenýma ušima a několikrát dělal reparát. Když přišel ke škole připojil se ke skupince několika svých přátel. Jmenovali se Curtis, Joel a Sandy. Curtis, poloviční míšenec, byl Stanův nejlepší kámoš. Jeho hlavní zábava byla tráva, popřípadě hašiš. O víkendech měl však zálibu v nesrovnatelně větším množství trávy a hašiše. Joel je zase člověk, který má svůj specifický názor na věci ve svém okolí. Zkrátka ve všem co se stane vidí vyšší význam. Když mu Curtis pošle jointa, tak se to ještě víc stupňuje. Sandy je z nich patrně nejrozumnější. Jenže jakmile nastane víkend, tak se to o ní s jistotou říct nedá. Stan jí má rád, teď už pouze jako kamarádku s občasnými výhodami. Navíc chodí se Stanem do třídy, takže do těchto výhod spadá i pomoc při psaní jakýchsi nesmyslných úloh. ,,Čau lidi, jak je?" Řekl mírně rozmrzele Stan. ,,Na hovno kámo, dej si prda", odpověděl Curtis a podal mu jointa. Stan jej uvítal, v pondělí se rád po ránu sfoukne. Párkrát si potáhl a poslal to dál Joelovi. ,,Wow, sakra Stane viděl jsi ten kouř co z tebe vyšel, vypadalo to přesně jako... jako lebka", řekl Joel. ,,No tak Joeli, dej nám s těmi tvými mystickými kecy na chvíli pokoj", odsekl Stan. ,,Co se děje Stane, teda kromě toho, že je pondělí", řekla starostlivě Sandy. ,,Ále, ještě mám nějakou kocovinu, v sobotu jsme jeli s bratrancema do klubu na South Side. Kdybyste viděli těch kundiček a toho chlastu, tak byste zešíleli. Z té euforie jsem trochu přepálil začátek, a tak jsem byl potom dost mimo. Bratranec mě pak napumpoval nějakým svým likérem, no a ráno jsem se probudil na hajzlu celej pochcanej", vyprávěl Stan. ,,Tak to mohla bejt brutální kalba, závidím ti tví bratránky, mě na South Side ještě nikdo nevzal", řekl Curtis. ,,Joo, ale žádnej zásun", odvětil smutně Stan. ,,To nevadí kámo snad to vyjde příště", řekl Curtis. Stan se otočil k Sandy. Ještě než stihl cokoliv říct tak ho přerušila: ,,Ani na to nemysli, každou chvíli bych to měla dostat a na hajzlech na stojáka to s tebou dělat nebudu." ,,Ale no tak, dělali jsme to tak přece mockrát", žadonil Stan. ,,Z toho už jsem vyrostla", ušklíbla se Sandy. ,,Zvláštní, ještě před týdnem se ti to líbilo", špitl si pod vousy Stan. ,,Říkal jsi něco", řekla Sandy a probodla ho očima. ,,Jenom, že se právě zvonilo... jóó zvonilo se... měli by jsme jít", odpověděl Stan. ,,No tak zatím", řekl Curtis a odebral se do své třídy. ,,Mějte se, jo a Stane, jestli je ten tvůj problém tak naléhavej vyhledej uklízečku Leslie", řekl Joel. ,,Myslíš, že si budu užívat s nějakou uklízečkou", odfrknul si Stan. ,,No jak myslíš, ale dokáže splnit jakékoliv přání... jakékoliv", odpověděl Joel a zmizel ve své třídě.
          Stanovi to začalo vrtat hlavou. Joel většinou v těchto věcech nepřehání. Hned po hodině ho Stan vyhledal. ,,Řekni mi o ní něco víc", řekl Stan. ,, No, věk tak třicet, do uklízení nedává požadovaný elán, pravděpodobně měla dříve sny, které se jí rozplynuli před očima a skončila zde jako uklízečka...", nedořekl Joel, protože ho Stan přerušil: ,,Sakra, spíš mi popiš jak vypadá a navíc si vykládal něco o tom, že udělá cokoliv." ,,Jooo to udělá, na co si vzpomeneš, nic jí nepřijde nechutný", řekl s úsměvem Joel. ,,Počkej... tys jí šukal", řekl Stan. ,,Joo... párkrát... možná několikrát... několikrát za měsíc" mluvil Joel. Stan na moment zapřemýšlel a pak řekl: ,,No tak dobře, jak jí poznám." ,,Většinou stojí o přestávkách ve druhém patře u vitríny s trofejemi a předstírá, že je čistí.Vypadá jako Španělka, prsa tak trojky, pěknej a stále celkem pevnej zadek. Na zápěstí pravé ruky má vytetovanou růži, měl by jsi ji poznat", vyložil Joel. ,,Super, jdu na to", řekl nadšeně Stan. ,,Počkej!", zarazil ho Joel. ,,Co ještě?!", odvětil netrpělivě Stan. ,,Něž k ní půjdeš, kup krabičku cigár, kterou jí strčíš do kapsy. Potom se s ní domluvíš na tom kdy má čas", odpověděl Joel. ,,To jako nepůjdeme na věc hned?" divil se Stan. ,,A co sis myslel, nemá jenom tebe a navíc to dělá za krabičku cigár, čas si na tebe dnes udělá, ale hned to nebude, jo a řekni jí, že jsem tě tam poslal já", řekl Joel. ,,Dobře", odpověděl Stan. Poté se odebral na další hodinu. Hned jak skončila, tak vystřelil ze třídy jako blesk a hnal se do druhého patra k vitríně. Opravdu tam stála. Popravdě vypadala velmi dobře. ,,Joel nekecal" pomyslel si Stan. Přistoupil k Leslie a řekl: ,,Zdravím vás paní... uklízečko, tady pro vás něco mám", řekl Stan a strčil jí do kapsy krabičku cigaret. ,,Tak dobře, stav se ve dvě hodiny k záchodkům na konci chodby ve třetím patře", odpověděla Leslie. ,,Dobře... jo a posílá mě Joel", dodal Stan. Leslie na něj pouze mrkla a dál si hleděla svých věcí. ,,Ta musí mít péro, jestli šuká za krabku, jinak si to neumím vysvětlit", pomyslel si Stan.
          Zbytek dne Stan prospal ve třídě při výuce. Ve dvě hodiny se odebral k záchodkům. Na chodbě zrovna nikdo nebyl, a tak si v klidu vykračoval. ,,Tak a teď půjdu támhle za roh a na konci chodby už to bude", pomyslel si Stan. Z ničeho nic zpoza rohu vyšel rychlou chůzí jiný mladík a vrazil do Stana. Neřekl ani slovo a pokračoval dál. Stan poznal, že je sjetej, jelikož měl ještě zbyteček u nosu. ,,Zasraná smažka", pomyslel si Stan a pokračoval dál. Leslie u záchodků ještě nebyla, a tak zatím čekal. Ve čtvrt na tři se stále nic nedělo. ,,Sakra přišel jsem o krabičku" pomyslel si Stan. Ještě než odešel tak se podíval na záchod. ,,Jsi tu někde Leslie" zařval Stan. Nikdo se neozval. Už chtěl jít pryč, když si náhle něčeho všiml. Dveře od poslední kabinky byli pootevřené a jakoby z nich čouhali boty. Pomalým krokem se přiblížil k poslední kabince a otevřel dveře. Z toho co tam viděl se mu ihned navalilo. Ležela tam obnažená Leslie s hlavou v záchodě a kolem krku měla uvázaný na pevno utažený řemínek. Ruce byli připoutané pouty kolem mísy. ,,Co... to...", panikařil Stan a vyběhl ze záchodků. Běžel pryč, co nejdál od toho místa. Vyběhl ven ze školy a utíkal směrem k parku. Tam se zastavil. Chvíli se rozdýchával. Srdce mu bušilo a on stále nemohl vstřebal to co právě viděl.

pokračování příště

Příběh Carla Ingrama - 13.část Útěk do USA - 2/2

          Opět jsme se dostali ze svízelné situace, ovšem bez Paula Heriota, který zemřel. Mark vzal mobil a podal mi ho. ,,Napiš na tohle číslo, že dnes uskutečníme náš obchod", řekl Mark. Udělal jsem co mi řekl. ,,Kdo to je"? Řekl Carl. ,,Je to člověk, který nám zajistí náš přesun do USA", odpověděl Mark. ,,Já jedu také"? Řekl Carl. ,,Jasně, tady už nemůžeš zůstat", odpověděl Mark. Chvíli jsem mlčel a přemýšlel. ,,Víš Marku, já tady chci zůstat", řekl Carl. ,,To je blbost, musíš jet Carle, pravděpodobně tě tady hledají", odpověděl Mark. ,,To asi ano, jenže já bych nezůstal v této oblasti", řekl Carl. ,,A kam bys šel"? Odpověděl Mark. ,,Jeden můj známý... víš on teď bydlí na jedné farmě na jihu, zjistil jsem, že bych se tam mohl dostat trajektem z Borowbreaku, no a zkrátka bych na té farmě zůstal, pomoc se jim tam hodí, navíc tam budu v bezpečí před Oliho lidmi a policie mě tam hledat nebude", vylíčil Carl. Marka to zřejmě překvapilo, a tak mlčel. Nechtěl jsem jet do USA na Paulovi falešné doklady, byly určeny jemu, ne mě. Tenkrát jsem opravdu chtěl sednout na trajekt a odjet ke známému, nabízel mi to už dlouho, abych se přestěhoval k nim do zapadákova. Navíc by to byl po nedávných událostech balzám na nervy.
          Už jsme byly daleko od Horn Hills. I Mark vypadal klidněji. Teď jsme už ani neprojížděli vesnicemi, kolem silnice byly jen lesy a kopce. Po chvilce bloudění jsme minuli značku, na které bylo napsáno Borowbreak 20 mil. ,,Už tam budeme", řekl radostně Mark. ,,To ano", dodal Carl a usmál se. Vjeli jsme na most, který měřil skoro jednu míli. Byl to takový předěl. Tak nějak jsme s Markem věděli, že za tím mostem už budeme v bezpečí. Byl to skvělý pocit. V tu chvíli, když jsme se cítili nejvíc v pohodě a fajn, do nás vrazilo auto. Otočil jsem se za nás, ale skoro nic nebylo vidět, jelikož ho obklopovala tma, protože měl vypnutá světla. Musel jet za námi celou tu dobu. Vzápětí do nás vrazil znovu. Mark zrychlil, ale náš pronásledovatel udělal to samé. Vjel do protisměru a vrazil do nás zboku. Tím nás natlačil na svodidla u mostu. Mark nad autem ztrácel kontrolu. Ten člověk do nás vrazil ještě jednou. Naše auto ošklivě nabořilo do svodidla a zastavilo. Mark zkoušel nastartovat. Nešlo to. ,,Kurva nestartuje"! Zařval Mark. To auto zastavilo několik desítek metrů před námi na silnici a rozsvítilo světla. Někdo vystoupil z auta. Vyšel na světlo, jako by se nám chtěl ukázat. Nebyl to nikdo jiný než James White! ,,Ten kripl zatracenej", řekl Mark. To byl ten poslední člověk, kterého bych v tu chvíli chtěl vidět. Navíc po našem minulém setkání jsem pro něho už nebyl jen ubohý civilista. White vytáhl pistoli a začal střílet. Prostřelil přední sklo, a tak jsme se museli rychle vystoupit a přesunout za auto. Oba jsme byly skrčení za autem. Mark vytáhl pistoli, naklonil se a vystřelil. Whita jen těsně minul. White si uvědomil, že by se měl také krýt, a tak zalezl za svoje auto. Zvrhlo se to v přestřelku. Mě bohužel vypadla zbraň v autě, takže jsem se nemohl zapojit. White si stoupl, a tak Mark vykoukl, aby ho střelil. Jenže White byl rychlejší a trefil Marka do ramena. Mark se skácel a chytl si ránu. Jeho zbraň mu vypadla z ruky někam pod auto.
          White vylezl ze svého úkrytu a pomalu kráčel k nám. ,,Marku vstávej jde sem", řval Carl. Mark ale nemohl vstát, ztrácel hodně krve. White už byl u nás. Chtěl jsem po něm skočit a vytrhnout mu zbraň z ruky, jenže když jsem se k tomu chystal, tak mě White pěstí usměrnit k zemi. Ležel jsem a krvácel z obličeje. White si ke mě dřepnul a řekl: ,,Jak se sebou vůbec ještě můžeš žít ty nedochůdče." Poté mi přiložil zbraň k hlavě. ,,Zabil bych tě, ale tím bych ti prokázal obrovskou službu, jelikož bych ukončil tvůj bídnej, bezcennej a ustrašenej život Carle", řekl White a odložil zbraň. ,,Místo toho se budeš koukat jak odpravím tvého přítele, aby sis to mohl na smrtelnej posteli pořád dokola přehrávat, pořád a pořád", řekl White s úsměvem na tváři. Poté se obrátil k Markovi. Mark se už trochu zmátořil, a tak se plazil pryč, až k okraji mostu. White šel pomalu k němu. ,,Ale, ale ty se nikdy nepoučíš, zákonu přece neunikneš", řekl White a střelil Marka do nohy. ,,Tohle se ti líbí, takhle to chceš, myslíš, že Peter chtěl, aby jsi mu prostřelil stehno skrz na skrz", řval White a střelil Marka do druhé nohy. Přišel až úplně k němu. Mark ležel na kraji mostu a White stál nad ním. ,,Konečně, na tuhle chvíli jsem čekal tak dlouho. A ke všemu, kdo by si pomyslel, že se to stane právě teď. Až tě zabiju, tak dostanu dost slušně zaplaceno od Oliho, tvého přítele, vlasně bych měl spíš říct bývalého přítele. Už nejste přátelé, přestali jste být hned po tom co jsi mu ukradl ty peníze", řekl White. ,,Jdi.. do hajzlu", vyřkl Mark. ,,To není hezké, když budeš mluvit sprostě, tak se dostaneš do pekla, i když ty už to teď asi nezachráníš", řekl s úsměvem White. ,,Proč... proč... jsi na Oliho straně... vždycky to byl větší gauner než já", řekl Mark. ,,To ano byl, jenže měl na rozdíl od tebe mozek. Přišel zamnou před dvěma lety když vám ukradl ty prachy. Udělali jsme dohodu. Já vás budu držet zkrátka a on mi každý měsíc pošle můj podíl, což je určité procento z jeho zisků. Souhlasil jsem, protože jsem nedělal nic špatného, pouze jsem ho chránil, za což jsem byl po právu odměněn", řekl White. ,,Chráníš vraha a dealera drog, to ti přijde jako dobrá věc... místo toho pronásleduješ dva chudý kluky, kteří si jen chtěli splnit svůj sen... to kvůli tobě Paul zemřel, kvůli tobě teď Peter leží s prostřelenou nohou ve vězení, kvůli tobě si Carl prožil ten vůbec nejhorší týden svého života, všechny tyhle sračky si způsobil ty"! Řekl z posledních sil Mark. Tenkrát se ve mě něco hnulo. Všechno jsem to sledoval, když najednou se pod autem něco zalesklo. Byla to zbraň, která Markovi upadla. Natáhl jsem se pro ni a zkontroloval náboje. Byl tam jen jeden. Věděl jsem, že se nechci dívat na smrt svého nejlepšího přítele, a tak jsem si zbraň přiložil k hlavě. Najednou mi hlavou proběhlo něco co jsem nedávno od někoho slyšel: ,,Měl jsi někdy sen Carle? Sen pro který bys udělal cokoliv, aby se ti splnil? My ten sen máme. Ale potřebujeme k tomu prostředky. Nic víc, jenom prostředky a víru v to, že se nám ten sen splní."
          Ano, skutečně mi to tenkrát zachránilo život. Mark a Paul potřebovali prostředky a víru. V této chvíli jsem to byl já a zbraň, kterou jsem držel v ruce. Vstal jsem ze země. White vložil hlaveň své zbraně Markovi do úst. ,,Sejdeme se v pekle Marku Jackete", řekl White. Namířil jsem zbraň na Whita a vystřelil jsem. Trefil jsem ho do zad. White strnul. Já se rozběhl a strčil do něho, díky čemuž přepadl přes zábradlí a jeho tělo zmizelo v chladných vodách. Poté jsem se sklonil k Markovi. ,,Carle, Carle poslouchej", řekl Mark. ,,Jistě Marku mluv", odpověděl Carl. ,,Jeď do Borowbreaku... do doků v Borowbreaku.... měl by tam čekat chlápek jménem Čedar... řekni mu, že jsi Carl Ingram, on už bude vědět... dá ti falešné doklady. Musíš nastoupit na loď do USA... už dnes", mluvil z posledních sil Mark. ,,Marku né, co to říkáš, musíme do nemocnice, dají tě do kupy", odpověděl Carl. ,,Né, néé Carle, to už nepůjde... prosím příteli... nastup... nastup... na tu loď... a... splň náš sen", Řekl z posledních sil Mark. Poté si sáhl dozadu na krk. Vypadalo to jako by si něco vytrhl a teď to držel v ruce. ,,Vem... vem si to Carle... ty víš co to je...", řekl Mark a zemřel. Bylo to jako když jsme koukali na mrtvého Paula? Ne tohle bylo mnohem horší. Možná jsem si namlouval, že když Whita zastřelím, tak Markovi zachráním život, ale zachránil jsem ho jen sobě. Koukl jsem se co to Mark drží v ruce. Byl to ten čip. Mark ho měl celou tu dobu zabudovaný pod kůží. Vzal jsem tašku s penězi, nasedl do Whitova neporušeného auta a jel vstříc Borowbreaku. Když jsem tam po půl hodině dojel, tak už svítalo. Byla to dlouhá noc, zatraceně dlouhá, ta nejdelší v mém životě. Auto jsem nechal v docích a už jsem jen čekal. Na jednom místě u nakládací rampy stál pořád nějaký člověk. Nervózně přešlapoval a neustále sledoval čas na hodinkách. Šel jsem k němu. ,,Zdravím, vy jste Čedar"? Zeptal se Carl. ,,Jo to jsem a kdo jako máš bejt ty"?! Řekl Čedar. ,,Jsem Carl Ingram, Markův a Paulův přítel", řekl Carl. ,,Jo jasně, Mark mi o tobě říkal, no a kde vůbec Mark je"? Řekl Čedar. ,,Je mrtvej, stejně jako Paul", odpověděl Carl. ,,A sakra, to mě mrzí, no nic tady máš ty pasy, jo a ještě mi Mark říkal, že pokud by si sem přijel sám, mám ti dát tento dopis", řekl Čedar. ,,Dopis"? Divil se Carl. ,,Jóóó tady je a pospěš si, trajekt do USA jede za čtvrt hodiny. Takže od teď už nejsi Carl Ingram, ale Luke Hill", dodal Čedar a odešel.
          No a to je téměř konec mého příběhu. Nasedl jsem na trajekt a odjel do USA. Nebudeme si nic nalhávat první rok byl drsnej, musel jsem zkontaktovat nějaké lidi o kterých Mark psal v tom dopise. Mark byl očividně připraven na to, že možná nepřežije a já navíc zjistil, že se mnou vlastně celou tu dobu počítal. Ti lidé z dopisu byly z rozvíjející firmy, která se zabývala alternativní léčbou. Nějak se nám čip nedařilo dostat na trh, navíc peníze co jsem si přivezl padli na propagaci firmy, a tak bylo potřeba, abych nějaký čas pracoval. Po čase jsme se z toho dostali a získali patent na náš vynález. Potom se to odvíjelo pouze k lepšímu. Čip pomohl mnoha lidem po celém světě a já jsem se usadil v malém městečku v Louisianě, kde se mi daří skvěle. Oženil jsem se a se svojí ženou, která je mimochodem o dvanáct let mladší než já, mám dva syny. Dal jsem jim jména Mark a Paul. Občas jim vyprávím o jejich jmenovcích, kteří mi před lety změnili život. Naši firmu jsem pojmenoval Belief in Dreams (Víra ve Sny), aby mi každý den připomínala, moje poslání, které plním dvěma dávným přátelům. No a co se vůbec stalo s těmi lidmi, kteří nám šli tak neúnavně po krku? Krátce po příjezdu do USA jsem se doslechl o tom, že Oli Zigler skončil ve vězení. Někdo z jeho lidí ho prásknul, asi proto, že k němu po tom všem ztratili respekt. Peter White nakonec přežil. Jeho nohu, ale doktoři tak úplně nezachránili, takže z něho byl až do smrti kripl. Mimo to, většina lidí z jeho party byla mrtvá a ti ostatní s ním už nechtěli nic mít. Časem jsem se doslechl, že se v roce 2022 předávkoval pervitinem ve svém bytě. Když si tak na to všechno vzpomenu, tak jsem smutný, ale i hrdý. Tenkrát to ze mě udělalo člověka, kterým jsem teď. Děkuji přátelé, že jste mi změnili život, já za to plním váš sen.

Konec

Příběh Carla Ingrama - 12.část Útěk do USA - 1/2

          Běželi jsme pryč. Směrem k východu, vstříc svobodě. Já a Mark jsme byli vpředu a Paul nás kryl. Museli jsme se rychle dostat pryč, jelikož se k věznici blížili další policejní jednotky. Do vchodu vběhli dva policisté. Paul jednoho z nich zastřelil. Ten druhý začal střílet, ale byl rozrušený, a tak se netrefil, proto si Paul stihl přebít a zastřelit i jeho. Vyběhli jsme ven z policejní stanice. ,,Carle kde je auto, neříkej, že jste sem přišli pěšky", zařval Mark. ,,Pojďte za mnou", řekl Carl. Doběhli jsme k autu a nastartovali. ,,Carle doufám, že máš ty prachy", řekl Paul. ,,Jo jsou v kufru", odpověděl Carl. Paul vystoupil a peníze přenesl z kufru na zadní sedadlo. ,,Jedem", zařval Paul. Vydali jsme se na západ k Borowbreaku. V autě všichni mlčeli. Asi jsme každý měli o čem přemýšlet. Ticho prolomil až Mark: ,,Ty Carle". ,,Jo", odpověděl Carl. ,,Díky". řekl Mark. Tenkrát jsem pocítil takový zvláštní pocit. Bylo to asi z toho, že jsem konečně jednou udělal dobré rozhodnutí. Zřejmě poprvé v životě. Jeli jsme mlčky dál, jenže se vyskytla další komplikace. Na silnici před námi zastavovala řidiče silniční hlídka. ,,Kurva, do prdele, už zase, co teď"? Řval Paul. ,,Ještě je čas, Carle támhle odboč", řekl Mark. Sjel jsem tedy z hlavního tahu směrem k okrskám. ,,Víš jistě, že se tam tudy dostaneme", řekl Carl. ,,Jo dostaneme, ale budeme muset projet přes pozemek zrušeného masokombinátu", řekl Mark. ,,Je v tom nějakej problém", řekl Paul. ,,No mohl by bejt, ty zasraný masňáci se odtamtud nechtěj hnout, možná budeme mít problém", odpověděl Mark. ,,Tak to abychom jeli jinudy ne"? Řekl Paul. ,,Jo ještě znám jednu cestu, můžeme jet po hlavním tahu, skrz policejní hlídky debile"! Odpověděl Mark. ,,Vyhul mi", řekl Paul. ,,V klidu chlapi, nechte toho, musíme se teď soustředit na něco jiného. Jak to vlastně Marku víš, že to tady je"? Řekl Carl. ,,V poslední době jsem sem jezdil, dalo se tušit, že budeme potřebovat plán B", odpověděl Mark.
          Po půl hodině jsme dojeli k masokombinátu. Brána byla zavřená. ,,Co teď", řekl Carl. Mark vystoupil a zaťukal na bránu. Otevřel nasranej chlápek a řekl: ,,Co tady chceš"? ,,Chtěli bychom projet vašim sídlem, zaplatíme", řekl Mark. ,,No dobře", odpověděl masňák. Mark vešel do auta a z tašky vytáhl 100 €. Předal je masňákovi a ten otevřel bránu. Vjeli jsme dovnitř. Vypadalo to tam jako sídlo gangu, což asi i bylo. Ti chlápci se teď živili kriminální činností a vybíráním mýtného. Najednou nám před auto vstoupil další masňák. ,,Budete muset zastavit", řekl Masňák. ,,Ale proč"? Odpověděl Paul. ,,Je malý problém se zadní bránou... nejde otevřít... víte", řekl masňák. ,,Dobře, tak mi zajedeme k bráně a počkáme tam, dokud to neopravíte", řekl Mark. ,,Ne! Prostě počkáte tady"! Zařval masňák. Zůstali jsme v autě. ,,Sakra Marku, nějak se mi to nelíbí", řekl Paul. ,,Má pravdu, ten chlápek byl hodně nabroušenej, něco na nás chystá", dodal Carl. ,,Nebojte se, v klidu, tihle chlapi jsou jen trochu víc nervózní a navíc jsou to idioti", odpověděl Mark. ,,Co když nás napráskají poldům", řekl Paul. ,,Neee, to není jejich styl, s policií nevyjednávají, dokonce ani s jinými gangy, mají tady uzavřenou společnost a starají se jenom o svoje zájmy", řekl Mark.
          Čekali jsme už deset minut. ,,Sakra to je doba", řekl Paul a zapálil si cigaretu. Já sledoval okolí. Ten chlápek co nás zastavil, furt kecal do telefonu. Řval tolik, že ho bylo slyšet. Kecal furt něco o mase. Zasranej vidlák. Po chvíli zavěsil. Do minuty mu, ale někdo opět volat. Zvedl to, jenže tentokrát volal asi jen deset vteřin a strašně potichu. Přestávalo se mi to líbit. Kdybychom prostě ujeli, bylo by to nejlepší. ,,Hej mladej dej mi cigáro", zařval masňák na Paula. Paul chvíli mlčky seděl a pak řekl: ,,Ále, aspoň se protáhnu". Vystoupil z auta a přišel ke skupince masňáků. ,,Tady máš tu cigaretu. No a teď když jsme přátelé, mohli byste nás už odsud pustit", řekl Paul. Masňáci se začali nahlas chechtat. Paul se ironicky pousmál a řekl: ,,To by stačilo sráči, my odjíždíme." Masňáci se zklidnili. ,,Tak hele ty malá kůpo hoven, odjedete až si to my budeme přát", zařval masňák. ,,Vážně a co řekneš na tohle", řekl Paul a vytáhl zbraň. Masňáci byly překvapený, ale jeden se usmál a řekl: ,,Haha, jo je vostrej, nevypadá tak, ale je vostrej, no tak jeďte." Paul se otočil a šel k autu. ,,Jeďte támhle doprava, ta brána vzadu je fakt rozbitá, čekali byste celou noc. Projedete tou budovou a dostanete se ven boční bránou", řekl masňák. Paul nastoupil a řekl: ,,No vidíte, už jsem to vyřešil." ,,No tak jedeme", řekl Mark. Jeli jsme tedy doprava a projeli polorozpadlou budovou. ,,Kde je ta brána", řekl Paul. ,,Něco v dáli vidím, není to brána, ale díra ve zdi zatlučená několika prkny", řekl Mark. ,,Sakra", zařval Paul. ,,Ty prkna vylomíme", odpověděl Mark. ,,Já vím, jen se mi už dnes nechce pracovat", řekl Paul. V tu ránu, nám někdo prostřelil pneumatiku a já ztratil kontrolu nad řízením. Zastavili jsme a vystoupili. ,,Co se to stalo", řval Mark. Poté se otočil a spatřil několik aut, která zastavila kousek od nás. Vystoupili z nich Peterovi a Oliho lidi. Několik masňáků s páčidly je následovalo. ,,Tohle už nebude prdel", řekl Paul. ,,Jedem pryč", řekl Carl. Mark se podíval na kolo u auta a řekl: ,,Nepůjde to, prostřelil to šikovně, tohle už jen tak nepojede." Peterovi lidi běželi směrem k nám. Schovali jsme se za auto a začali střílet. Mark a Paul několik lidí trefili, ale já opět ztratil odvahu, a tak jsem se jen skrčil za auto. ,,Pojďte zablokujeme jim cestu", zařval Peter a rozběhl se s ostatními k autu. Mark zamířit a trefil Petera do stehna. Peter začal strašně řvát a skácel se k zemi. Jeho parťáci ho zatáhli za auto do bezpečného místa. ,,Kurva zasáhl stehenní tepnu, musí rychle do nemocnice, jinak chcípne", řekl jeden z Oliho lidí. ,,Serem na něj, teď musíme dostat je", řekl druhý z Oliho party. ,,Ten debil starej White nám řekl, že jestli jeho synovec zařve, tak s námi zruší všechny transakce, vezmeme ho do nemocnice", řekl Oliho člověk. ,,Tak dělejte, čůráci, do píči... už mě odvezte... kurva", řval z posledních sil Peter a poté omdlel.
          Oliho lidi naložili Petera a jeli s ním do nemocnice. Na místě zůstal zbytek Peterovi party a několik masňáků. Paul a Mark jich většinu postříleli, a tak se masňáci stáhli. ,,Serem na to, nenechám se zabít pro několik stovek", řval jeden z masňáků. Mark to slyšel a řekl: ,,Oli jim určitě zaplatil, aby nás tu zdrželi a pomohli nás dostat, navíc si myslím, že v tom má prsty i James White." Na místě zbyli už jenom čtyři členi Peterovi party, kteří neohroženě stříleli do našeho auta. Jeden z nich měl dokonce brokovnici. ,,Musíme je sejmout a zmizet", řekl Paul. ,,Dobře se kryjou a navíc už skoro nemám náboje", odpověděl Mark. ,,Víš, během cesty jsem pod zadním sedadlem něco objevil", řekl Paul a vytáhl z kapsy granát. Mark se usmál a řekl: ,,Miř dobře." Paul se rozhlédl a všiml si, že kousek od od Peterových lidí, někdo odložil několik kanystrů. Paul se napřáhl a hodil granát, Mark zatím začal opět střílet, aby nemohli ustoupit do bezpečí. Granát dopadl asi dva metry od kanystrů. Jenže nevybouchl. ,,Tohle byla poslední možnost, jinej už nem...", nedořekl Paul, jelikož ho přehlušil výbuch. Kanystry tomu dodali grády. Všichni Peterovi muži byly mrtví a na místě kde stáli kanystry se zvedl obří plamen. ,,Super, zvládli jsme to" zvolal Mark. ,,Jo, jsem vážně dobrej", dodal Paul. ,,Tak jo, musíme jít, já a Carl zatím vylámeme ty prkna, Paule běž pro auto, jedno z nich ten výbuch přežilo", řekl Mark. Šli jsme tedy s Markem ke zdi a Paul k autu. Paul chtěl ještě obrat mrtvé o jejich zbraně či peníze, když najednou ho někdo vyrušil. ,,Nazdar hajzle", řekl někdo a praštil Paula teleskopickým obuškem do nohy. Paul se otočil a spatřil Davea. ,,Ty zasraná vyholená hlavo, ty jsi ještě na živu", řekl Paul. ,,To si piš a teď konečně zaplatíš za svoje činy", odpověděl Dave. Paul měl zlomenou nohu, ale i tak vstal ze země a řekl: ,,No tak se předveď ty srabe." Dave se úlisně usmál, zahodil teleskop a prokřupl si klouby na rukách. ,,Udělám z tebe dva malý", řekl Dave a dal Paulovi kopačku do břicha. Paul spadl k zemi, ale začal se smát. Dave ho tedy začal ručně zpracovávat. Po chvíli si klekl na Paula. ,,Tak co, jak se ti to líbí zmrde" zařval Dave a dal Paulovi další ránu. Jenže Paul se nepřestával smát. ,,Co je sráči, proč se tlemíš", řval Dave. ,,Víš Dave... mohl bych se smát tomu jak jsi tupej... nebo tomu, že vypadáš jako když tě máma porodila prdelí... to ne Dave. Jenom mě vždycky rozesměje ta představa toho, jak jsi tenkrát vtrhl do pokoje, kde jsem byl s tvojí ségrou. Víš, zrovna, když ses tam vlámal, tak jsem se udělal a ty jsi byl tak nasranej, celej jsi zrudl, kdyby ti v tu chvíli někdo nakreslil na hlavu čárku, vypadal bys přesně jako můj čurák", čekl Paul s úsměvem na tváři. Dave zrudl jako tenkrát a začal Paulovi bezhlavě mlátit do hlavy a u toho řval: ,,Zasranej... zasranej hajzle... zkurvysynu... mojí sestru a mě... si nikdy neber do sví zkrvavený, rozbitý huby"! Každou další ránou přidával Dave na síle a na rychlosti. U toho pořád něco řval. To už, ale Paul nevěděl... Já a Mark jsme doběhli k Daveovi. Mark ho nemohl od Paula odtrhnout. Dave byl jako buldok, když se zakousne tak nepustí. Proto ho Mark střelil do hlavy. Až tím jeho běsnění zastavil. Poté jsme pohlédli na Paula. Bezvládně ležel na zemi s rozmláceným obličejem. Byl mrtví. Je téměř jisté, že Dave dost dlouhou dobu mlátil do mrtvoly, jelikož Paulův obličej byl k nepoznání.
          Chvíli jsme tam s Markem jenom tak stáli a mlčeli. ,,Sbohem", řekl Mark. Hned na to jsme vzali peníze a nasedli do auta. Ještě než Mark nastartoval, tak jenom seděl a koukal před sebe. ,,Musíme jet Marku", řekl Carl. ,,Máš pravdu", odpověděl Mark a rozjel se směrem k výjezdu. Vím, že si teď říkáte, proč jsme se s Paulem nerozloučili nějak důstojněji, či jeho tělo nepohřbili. Víte, když jste na útěku před policií nebo před gangstery, tak se nemůžete zdržovat takovými věcmi. Ani věcmi co z nás dělají lidi. Spíš musíte dělat přesný opak. Tu noc jsme tam Paulovo mrtvé tělo nechat museli, to vím i teď a věděl to tenkrát i Mark.

pokračování příště

Příběh Carla Ingrama - 11.část Carlova volba

          Konečně jsem tedy věděl jak to se vším je. Mark měl Shellharshův čip a chtěl ho zneužít. Měl jsem plnou hlavu toho co se stalo, ale hlavně toho co na mě ještě čeká. Kdo by si pomyslel, že řadový pracovník z továrny toho za týden prožije víc, než za celý svůj život. Rád bych řekl, že jsem na tyhle sračky už moc starý, ale já si nikdy ničím podobným neprošel. Zatím jsem odpočíval. Brzy mě, ale vyrušil Shellharsh. ,,Carle je čas", řekl Shellharsh. ,,Dobře", odpověděl Carl. ,,Seznámím tě s plánem", odpověděl Shellharsh a podal Carlovi zbraň. ,,Myslíš, že ji budu potřebovat"? Řekl Carl. ,,Možné je všechno", odpověděl Shellharsh. Poté si sedl a vyložil mi svůj plán: ,,Takže Carle teď mě pozorně poslouchej. Je to strašně důležité, máme pouze jednu šanci je osvobodit. Zjistil jsem, že je zítra ráno chtějí převážet do Greenbadu, kde je White předá Olimu. Bohužel budou převáženi jako velmi nebezpeční vězni, určitě to tak zařídili na rozkaz Whita. Proto je bude doprovázet zabezpečená ostraha přes kterou se nemáme šanci dostat. Musíme je tedy zachránit ještě před převozem. Vyhledal jsem si momentální zabezpečení basy v Horn Hills a přišel na to, že se tam nachází jenom hrstka dozorců." Chvíli jsem nad tím vším přemýšlel. ,,Ale já myslel, že si Marka a Paula Oli už odvezl ze skládky", řekl Carl. ,,Ne, Oli měl nějaký problém s jiným kšeftem, a tak je zatím uklidili do Horn Hills a předávku dojednal v Greenbadu", odpověděl Shellharsh. ,,No dobře, ale jak se tedy dostaneme do toho vězení"? Ptal se Carl. ,,Na to tady mám další svůj vynález. Je to ovladač, který se za pouhé tři vteřiny nabourá do každého systému. Když budeme potřebovat otevřít dveře, stačí nám k tomu pouze tato věcička", vyložil Shellharsh. ,,Co když tam budou dveře na klíč"? Zeptal se Carl. ,,Těch tam je jen velmi málo, celé vězení je automatizované, kdo by to řekl u takového malého města. V celém vězení je pouze deset trestanců, z toho Mark a Paul jsou ve vazbě", řekl Shellharsh. Nevěřil jsem svým uším, Shellharsh se opravdu vyznal.
          ,,Co mám dělat já"? Řekl Carl. ,,Ty budeš řidič, ale i tak půjdeš se mnou dovnitř, krýt mi záda, a tak podobně. Já se o ostrahu postarám, ty budeš mým ovladačem otevírat dveře. Je to jednoduché, jenom zmáčkneš jedno tlačítko a je hotovo. Až osvobodíme Marka s Paulem a dostaneme se do auta, musíme jet co nejrychleji do Borowbreaku", řekl Shellharsh. ,,Dobře, rozumím", řekl Carl. ,,Tak jdeme", odpověděl Shellharsh. Nasedli jsme do auta a jeli k Horn Hillské věznici. Byla už skoro půlnoc, když jsme dorazili na místo. Shellharsh vystoupil a šel prozkoumat terén. Jakmile se vrátil řekl: ,,Jdeme na to, auto nech tady a pojď za mnou." To vězení v podstatě ani vězení nebylo. Byla to taková policejní stanice se zvýšenou ostrahou. Tu noc nám, ale vše hrálo do karet. Všichni policisté zřejmě pátrali po Hurlym Reidovi, uprchlému vězni z nedaleké věznice, na nějž nás upozornil policista před příjezdem do Horn Hills. Přišli jsme ke vchodu a já poprvé uplatnil Shellharshův vynález. Dveře se skoro ihned dali bez problémů otevřít. ,,To je kvalitka a ani se nespustil alarm", zasmál se Shellharsh. Postupovali jsme dál. Zpoza rohu vyšel policista. Shellharsh neváhal a střelil ho do hlavy. Měl pistoli s velice účinným tlumičem, proto to nenadělalo tolik hluku. Neohroženě jsme postupovali dál. Já otvíral další a další dveře, Shellharsh čistil cestu. Popravdě nebylo co čistit. Troje dveře, kterými jsme prošli byly absolutně bez jakékoli ostrahy. ,,Kde sakra všichni jsou", řekl Shellharsh. ,,Aspoň to sfoukneme dřív", odpověděl Carl. Najednou se Shellharsh zasekl. ,,Co se děje"? Zeptal se Carl. ,,Ále, jenom si musím vzpomenout kudy jít teď", odpověděl Shellharsh. Začal se hrabat v mobilu a hledat plány budovy. V tu chvíli vyšli z bočních dveří dva policisté. Začal jsem střílet, ale nikoho jsem netrefil. Policisté se začali krýt a stříleli po nás, navíc se spustil alarm. ,,Kurva, do hajzlu, Carle ty kreténe, neumíš mířit"?! Řval Shellharsh. Dali jsme se na útěk. ,,Teď musíme riskovat, zkusíme tyhle dveře", řekl Shellharsh. Vběhli jsme do nich a uviděli je.
          Stáli tam Mark a Paul, ale u hlavy měli oba pistoli. Hlídali je dva hoši z Peterovi party. ,,Stůjte zmrdi nebo vaši kamarádi zemřou", řekl jeden z nich. ,,Tak dobře, dobře klid", řekl Shellharsh. ,,Hoď nám sem zbraň", zařval druhý z nich. Shellharsh zbraň opravdu hodil, ale trefil s ní do hlavy jednoho z nich, poté pohotově vytáhl druhou zbraň a druhého z nich zastřelil. Po ráně do hlavy se ten druhý potácel, a tak ho Shellharsh pohotově dorazil další ránou. Poté spočinul jeho pohled na Marka a Paula. Přistoupil k Markovi a přiložil mu pistoli k hlavě. ,,Tak dělej hajzle, dej mi ten čip", řekl Shellharsh. ,,Zabij mě, ale nikdy se nedozvíš kde je", odpověděl Mark. ,,Notak Marku, řekni mu to, on vám pomůže se odtud dostat", řekl Carl. ,,Ten, že by nám pomohl, ne, ne, ne to ne, jde mu jenom o jeho čip", odpověděl Mark. ,,A tobě snad ne, Shellharsh ho chce využít ke správné věci Marku", řekl Carl. ,,Co ti všechno napovídal, o tom jak ho chci prodat americké vládě a zbohatnou na zničení světa"?! Řekl Mark. Překvapilo mě, že to Mark věděl. ,,Jen mu to řekni Shellharshy, řekni to nám všem, že to byl od začátku tvůj plán, to já ho chtěl využít k dobru", zařval Mark. ,,Neposlouchej ho Carle, on mi ho ukradl, proč by ho kradl, kdyby ho nechtěl zneužít", řekl Shellharsh. ,,To proto, že vím jaké jsi sadistické a bezcitné hovado, chtěl jsem před tebou svět chránit, a proto jsem to na tebe tenkrát nastražil, aby jsi skončil v pasťáku. Chtěl jsem před tebou svět chránit Shellharshy", řekl Mark. ,,Tak to si byl ty! To tys mě dostal do pasťáku?! Hnil jsem tam kvůli tobě! Ty kryso! Čip nečip, teď chcípneš", řekl Shellharsh a chystal se Marka střelit do hlavy. V tu chvíli se ozval výstřel. Shellharsh strnul. Krátce na to se skácel k zemi. Mark nevěděl co se stalo, myslel si, že je mrtvý, ale nebyl. Otevřel oči a spatřil Carla se zbraní v ruce. Ano, tenkrát jsem poprvé někoho zabil. Musel jsem si vybrat, jestli mám věřit Shellharshovi nebo Markovi a já si vybral Marka. ,,Teď jsme si kvit Calre", řekl Mark a poplácal mě po rameni. Poté si s Paulem pobrali zbraně. Hned na to jsme vyběhli ze dveří pryč.

pokračování příště