Je to strašné... Divím se, že mi nechali můj smartphone, do kterého mohu zapisovat tento deník. Stejně je celý rozladěný... mohu otevřít pouze poznámkový blok a místo digitálních hodin, v rohu obrazovky, jsou jen čtyři otazníky. Také mě udivilo, že mi nechali mé šaty, i když jsou z nich jenom cáry hadrů. Nejvíce mě, ale překvapila jedna věc. Vlastně mi spíš vyrazila dech. To, že mě nechali na živu. Měl bych zřejmě říct vše co se za poslední dny stalo. Když bych to měl zhrnout opravdu stručně, tak mohu s jistotou tvrdit, že tohle bylo těch nejhorších několik dní mého života! Ale vy prahnete po detailech... První věc, kterou si pamatuji byli ty zlověstné černé oči. Rasa Maitre je jimi prý vyhlášena, jak jsem se dozvěděl. Já jich viděl kolem sebe několik párů. Jejich hlavy byly oválné a hladké, zbarvené do šedo modra. Mezi jejich velkýma a trochu šikmýma očima, se skrýval docela malý, útlý nos. Ústa pod ním měla tvar normální, vlastně připomínala dost lidské. Těla měli hubéna a dlouhá, zahalená v otrhaných futuristických uniformách. Vypadali děsivě! Můj zrak byl stále trochu rozmazaný po zásahu sonickým paprskem, ale moc dobře mi docházelo, že tohle nebudou ti hodní. Když se mi začal i pomalu vracet sluch slyšel jsem kolem sebe prazvláštní pazvuky, což byla zřejmě jejich řeč. Bylo to něco jako syčení, vrčení a mlaskání dohromady, važně to byla velice bizarní škála zvuků. Když se mi sluch a zrak plně navrátily, chtěl jsem se zeptat na nějaké informace, ale místo toho můj jazyk začal podivně žvatlat. Nemůžu mluvit. Mimozemšťané si mě začali prohlížet z blízka. Poté mě uchopili do chladných pařátů a odvlekli do vedlejší místnosti. Tam stál pouze jeden z nich. Měl na sobě o poznání kvalitnější uniformu. Bez řečí mě popadl a umístil na nějaké sedátko. Poté mě začal omotávat drátem z nějaké neznámé hmoty. Já byl stále velmi zmatený, takže jsem se nemohl bránit. Poté drát zapojit k mechanizmu v rohu místnosti a spustil jej. Tělem mi rázem začala proudit palčivá bolest, jako kdybych uvnitř hořel. Začal jsem sebou škubat a řvát. Emzák přístroj vypnul a zřejmě cosi zaznamenával. Poté ke mé přistoupil, přičemž v ruce držel tyč. Tu mi přiložil na čelo. ,,N..e...n...ee", snažil jsem se ho žvatláním zastavit, ale marně. Vím jenom, že na tyči stiskl tlačítko a najednou jsem se probudil zde. Bohužel si sem pro mě ještě několikrát přišli. Ten samý emzák na mě prováděl nejrůznější pokusy s věcmi, které jsem nikdy v životě neviděl. Pouštěl do mě energii, která se nepodobala žádné z těch pozemských. Občas jsem zažíval příjemné pocity, většinou ale mučivou bolest. Vždy když zkončil, tak zaznamenal výsledky testu a uspal mě tyčí, jenže po pár hodinách pro mě nechal poslat znovu. Navíc za celou tu dobu semnou nikdo nepromluvil lidskou řečí, dorozumívají se mezi sebou tím jejich jazykem. Kromě toho emzáka v laboratoři, ten nemluví vůbec. Začal jsem mu přezdívat doktor... Už delší dobu pro mě doktor neposlal. Doufám, že to má své důvody, doufám, že až pro mě příště pošle tak mé utrpení utne a konečně mě zabije.
pokračování příště
Žádné komentáře:
Okomentovat