Carl Gustav Jung
Nastal čas odjezdu. Sbalili jsme si věci a na kus papíru napsali nápis "Czech Republic". Mělo nám to pomoci při stopování. Daniela nám vyhledala místo, určené v Amsterdamu přímo pro tento účel. Dokonce se nabídla, že nás tam odveze. Souhlasili jsme. Vysadila nás na tzv: stop place, stoupli jsme si na místo a vytáhli náš nápis. První auto nám zastavilo téměř ihned. Byla to policie. Proto jsme se raději klidili pryč. Ptali jsme se procházejících lidí, zda je to skutečně místo určené ke stopování. Nikdo nám naši otázku nepotvrdil, ale ani nevyvrátil. Nevěděli jsme co dělat dál, avšak najednou mi volala Daniela, která si nás všimla, když jela opět okolo. Řekla, že nás zaveze na benzínovou pumpu za Amsterdam, tam se prý dá také dobře stopovat. Původně jsme chtěli stopovat přímo u dálnice, avšak neměli jsme finanční prostředky na to, abychom byli schopni zaplatit policii pokutu v řádu stovek eur, za stopování na nepovoleném místě. Daniela nás ochotně zavezla na benzínku a my ji pochopitelně překřtili na naši "fellačku". Stoupli jsme si k výjezdu a začali mávat našim transparentem na odjíždějící auta. Jak se asi po hodině ukázalo, tak nikdo z té hrstky lidí co projeli, nám nebyl ochotný zastavit. Rozhodli jsme se změnit taktiku. Naplánovali jsme si města v Holandsku, přes která musíme dozajista jet. Jako nejvhodnější první záchytný bod bylo Hengelo. Proto jsme na druhý papír napsali název tohoto města a začali s ním mávat, jako o život. Bohužel ani na to nikdo nereagoval. Bylo tedy potřeba znovu změnit naší taktiku. Začali jsme obcházel auta, jenž parkovala na benzínce. Nejdříve jsme obešli kamiony. Bylo zde několik Rumunů, Poláků, či Ukrajinců, avšak nikdo z nich nejel naším směrem. Objevili jsme však českou spz. Uvnitř seděl postarší chlapík, jenž skutečně Čech byl, ale jel trochu jinou trasou, než která by nám vyhovovala. I tak, bychom se, ale velmi přiblížili, proto byla na místě otázka, kdy odjíždí. Prý až za několik dní. To nám do karet nenahrálo, a tak jsme šli obcházet osobní auta. Zkoušeli jsme téměř všechny, dokonce zde parkoval i minivan, kolem něhož se pohybovalo alespoň deset lidí v batikovaných tričkách. Bohužel jeli opačným směrem. Zkoušeli jsme se ptát i Němců, ale většinou se s námi nechtěli bavit. Když se zdála situace nejzoufalejší, tak přímo před námi zastavilo auto. Vystoupili z něj dvě mladé, krásné dívky. Sice to vypadalo, že mají naspěch, ale i tak jsem se jich zeptal, jestli nejedou našim směrem. Dívky mě poprosili, abych chvíli počkal a urychleně běželi hledat dovnitř toaletu, na kterou, jak se ukázalo, spěchali. Nejdříve jsme si mysleli, že to řekli jenom, aby nás odbyli, ale jakmile se vrátili, tak nám doporučili, ať se zajdeme podívat o několik metrů dál, že tam parkuje někdo kdo jede naším směrem. Na místě stála tělnatější dívka a jedla křidýlka. Sám jsem si jí označil výrazem "Holandská selka". Zeptali jsme se jí kam jede. Bohužel název toho města nám nebyl znám. Ukázalo se však, že jede přes Apeldoorn, což bylo další záchytné místo v Holandsku. Navíc to bylo výhodnější místo než Hengelo. Neváhali jsme a nasedli k ní do auta. Přeci jenom Apeldoorn byl od Amsterdamu necelých 90 km, takže náš postup se zdál být pro tuto chvíli značný. 
Dívka měla smysl pro humor, navíc nám po celou dobu jízdy nabízela bonbóny a karamelky, jimiž byla zásobená. Sama sebe popisovala jako jedinou osobu, jenž v Holandsku nekouří trávu. Také nám řekla o svém povolání. Údajně se stará o postižené děti, jako nějaká vychovatelka. Asi ví jak na ně, dá jim karamelku a dítě neprudí. Vysadila nás na benzínce v Apeldoornu. Tam to, ale začalo opět vypadat bledě. Bylo již pozdní odpoledne, a tak se zde nacházelo velmi málo aut. I tak jsme se rozhodli je obejít. Začali jsme kamiony. Samozřejmě se zde znovu vyskytovalo několik Poláků a Rumunů. Ale také jeden kamion s Českou spz. Přiblížili jsme se k jeho vozu a už z dálky zaslechli typické české nadávky. Ten řidič s někým právě telefonovat. Vyčkali jsme tedy až si svůj problém vyřeší a pak mu zaťukali na okno. Frajer byl tak unesen z toho, že zde potkal Čechy, že nás ihned zval dovnitř na pivo. My však nejprve potřebovali vyřešit věc týkající se jeho trasy. Kamioňák nám oznámil, že sedm kilometrů od Apeldoornu naloží náklad a poté jede přes celé Holandsko a Německo do Čech. To bylo skvělé slyšet, navíc, když hned dodal, že nás klidně vezme sebou, avšak měl vyjíždět až za dva dny. Byla totiž zrovna sobota a kamiony prý nesmějí jezdit po dálnicích o víkendech, takže odjezd se plánoval až v pondělí ráno. Rozhodli jsme se, že to promyslíme. Jeden z problému byl ten, že jsme sebou neměli spacák ani stan, takže nebylo možné přespat někde venku. Chlapík nám však před tím zdůraznil, že u něho v kamionu je místa dost, tudíž je možné spát tam. Nerozhodovali jsme se dlouho. Řidič Lukáš nás přivítal s otevřenou náručí a ihned každému z nás přihrál pivko. Když jsme se seznámili, tak se šlo vařit. Lukáš uměl výborně vařit i na parkovišti na benzínce. My navíc byli po celém dni neúspěšného stopování vyhládlí. Bohužel došlo pivo, ale podle map jsme nedaleko nalezli malý golfový klub. Rozhodli jsme se jít tam a dát si točené. Už se stmívalo, a tak byla naše cesta k ničemu, klub měl zavřeno. Vrátili jsme se zpět a pustili si v kamionu film. Se spánkem se to vyřešilo tak, že se za sedadly dal sklopit vrch, na němž bylo asi půl metru místa. Na vyspání to pro jednoho z nás stačilo. Pod tímto sklápěcím lehátkem se za sedadly nacházela matrace na níž spal řidič. Třetí z nás si "ustlal" na sedadle. 
Druhý den vše probíhalo poklidně. Lukáš opět vytáhl vařič a začal kouzlit. Při tom nám vyprávěl o svém životě. O svých problémech s přítelkyní a o jejím problémovém bratrovi, o nevlastním synovi, o fotbalových výtržnostech. Jednalo se totiž o ultras Sparťana. Vyprávěl nám i o práci, o tom jak jezdí po celé Evropě, díky čemuž poznává nová místa. Po obědě jsme se opět vydali do toho golfového klubu. Konečně bylo možné si po cestě prohlédnout okolí za světla. Nacházela se zde nádherná usedlost, plná luxusních domů a statků. V golfovém klubu měli již otevřeno, a proto jsme si objednali 1,8 litrový korbel piva. Naše finance se však zdáli velmi omezené, a tak zůstalo pouze u jednoho. Ten golfový klub se nazýval Pitch&Putt Bussloo. Příjemně jsme poseděli a následně se vrátili do kamionu. Tu noc na mě zrovna vyšlo spaní na sedadle, proto jsem byl rád za ráno, kdy se vyjíždělo. Ve firmě kam jsme dojeli nám však byl zamítnut přístup do skladu, proto si řidič musel náklad naložit sám. My mezitím počkali v kuřárně. Za necelou hodinku bylo naloženo, a tak jsme mohli vyjet.
Na dálnici se však tradičně objevila dlouhá kolona, a tak jsme se rozhodli to objet po okrskách. Nebyl to nejlepší nápad, jelikož nás navigace zradila a my bloudili několik hodin po neznámé oblasti. Nakonec jsme se dokázali vyhnout všem uzavírkám a dostat se zpět na dálnici. Jakmile jsme dojeli do Německa, tak se vše začalo odvíjet lépe, i když občas nás menší kolona zdržela. Na několika místech v Německu byla v dálce vidět obrovská kupa štěrku, tedy alespoň to vypadalo jako štěrk. Avšak nejde mi na rozum jak někdo mohl tuto kupu narovnat do takové výšky, jelikož některé se tyčili přes sto metrů vysoko. Když jsme se blížili k českým hranicím, tak nám Lukáš oznámil, že už máme pouze půl hodiny jízdy, pak bude muset zaparkovat a dát si dvanáct hodin pauzu. Naštěstí se před námi neobjevila již žádná kolona, takže jsme se stihli dostat za Německé hranice a dojet do Chlumce. Zde náš řidič zaparkoval kamion na obřím parkovišti určeném přímo pro kamiony. Následně jsme se přesunuli do jednoho penzionu, kde jsme si objednali pivo a vyjádřili díky našemu novému "fellákovi" Lukášovi. Bohužel jsme ho ani nestihli dopít, jel nám totiž autobus do Ústí nad Labem. V Ústí jsme měli asi jen půl hodiny čas, proto jsme si koupili pivko a poté nasedli na vlak do Prahy. V Praze nás potkalo další štěstí. Ukázalo se, že zde zastavuje mezinárodní vlak, který jede přes město z něhož jsme to měli domů již kousek. Tato poslední vyčerpávající cesta přeplněným vlakem byla tečkou za naším nezapomenutelným výletem do Amsterdamu.
A co říct nakonec, jak zakončit tento cestopis? Chci říct jenom jediné: Nikdy se nebojte podniknout něco šíleného, něco o čem nevíte jak to dopadne. I kdyby to skvěle nedopadlo, tak toho stejně budete litovat méně, než kdyby jste to vůbec nezkusili.
Paul Scribbler
Konec
Žádné komentáře:
Okomentovat