Příběh Carla Ingrama - 1.část Prolog

          Zdravím vás. Jmenuji se Luke Hill. Žiji v jednom nejmenovaném městečku v Louisianě. Žiji zde již dvacet let. V životě se mi stala spousta věcí, jak těch dobrých tak i zlých, ale nikdy jsem si neprošel takovýma sračkama jako před dvaceti lety. Ano tehdy jsem se sem dostal. Do Lousiany, do mého malého městečka a také do USA. Nedostal jsem se sem z toho důvodu proč lidé do této země chodí. Splnit si svůj Americký sen. Ne, já tu neplním svůj sen, ale sen dvou dávných přátel. Raději začneme úplně od začátku. Přesuneme se do doby, kdy jsem žil ještě v zemi jménem Island, kdy ještě mé jméno nebylo Luke Hill, nýbrž Carl Ingram.
          Psal se rok 2016 a já byl prostý dělník v jedné místní firmě na výrobu munice. Nestěžoval jsem si. Práce to byla dobrá a já byl skromný člověk, takže plat pro mě nebyl problém. Měl jsem malý byt a Citroen BX. Rok výroby 1992. To auto nebylo pouze moje. Měl jsem ho napůl s jedním přítelem. Byl to Mark Jacket. To auto měl spíš on, ale byl to mladej kluk a mě vyhaslému pětačtyřicátníkovi už moc k užitku nebylo. Markovi bylo 22 let, a tak se ničeho nebál. Neměl taky proč, byl to chlap jak hora. Měl rád rychlou jízdu a sem tam nějakou tu rvačku. Taky rád hodně pil. Za volant si v tom stavu, ale nesedl. Na to tu měl mě. Jeho osobní taxi. Poflakoval se s ním další klučina. Jmenoval se Paul Heriot. Ten tou dobou zrovna oslavil 20 let. Byl to také mladík, ale v určitém ohledu byl oprsklejší než Mark. Často se dostával do potíží, nic si, ale nenechal líbit. Občas sem ty kluky musel i peněžně založit, což se dalo čekat. Byly to lenoši co se jen flákali po ulicích a užívali si života. Jak oni s radostí říkali. I přes to jsem byl rád, že je znám. Občas mě i zapojili do nějakého svého kšeftíku, kde jsem jim dělal dvorního řidiče. Byly to různé věci. Mírné krádeže, kšefty s marihuanou, někdy i rozvozy autem za peníze. Často se i podobné akce posrali a muselo se to řešit buď rychlým odjezdem a nebo došlo na pěsti. I přes to jsem byl spokojený, rád občas zažiji nějaké to riziko. Takhle jsme tam žili a bylo nám fajn. Jednoho večera se to, ale všechno úplně zvrtlo.
          Přijel jsem k Markovi domů. Volal mi, že má večer nějaký kšeft. Nevěděl jsem o co jde, prostě jsem přijel. Uvnitř už seděl Paul a něco ho zrovna příšerně naštvalo. ,,Prostě se mi nechce riskovat chápeš", řval Paul. ,,Je to v klidu kámo, já už to s něma vyřešil, už se to nebude opakovat", odpověděl s klidem Mark. ,,Ale jak můžeš vědět, že nás zase nebudou chtít podělat, nechci zase zdrhnou jak krysa, když to nevyjde", řekl Paul. ,,Uklidni se, já jsem to s ním včera osobně probíral a zaručil se nám, že to bude v klidu", odpověděl Mark. Paulovi se to pořád moc nelíbilo, ale nakonec neměl na výběr. Když jsme sedali do auta tak mě to nedalo a musel jsem se zeptat: ,,O co dnes jde"? ,,Ale jedeme do Greenbadu, jak jsme tam byly před měsícem", odpověděl Mark. Věděl jsem, že kšeftovat tam je vždy nebezpečné. Ale jak říkám, trocha rizika nezaškodí. ,,Tak jedem" řekl Carl.
          Cestou tam byly všichni zticha. Hovorný Paul seděl vzadu a o něčem vášnivě přemýšlel. Za necelou hodinu jsme dojeli na místo. ,,Tak jdeme Paule, už na nás čekaj" řekl Mark. Paul beze slova vstal a vystoupil. Ještě než Mark zavřel, tak se ke mě naklonil a řekl: ,,Nech nastartováno a pojď s námi". Bylo mi to divné, většinou čekám v autě, ale tentokrát ne. Mlčel jsem a vystoupil ven. ,,Tak jdeme tam", řekl Mark a vykročil směrem k malému altánku, ve kterém očividně čekali ti lidé, za kterými jsme přijeli.

pokračování příště