Hovor s temnotou

          Právě mi někdo volá. Kdo to asi je? Je půl dvanácté večer. Zvedám telefon, ale na můj rozzuřený pozdrav nikdo neodpovídá. Slyším pouze něčí dech. Zase nějakej úchyl. Sedám si tedy zpět do křesla a nalévám si další skleničku koňaku, abych dnes konečně usnul. Spánek se mi již třetí den vyhýbá. Začínám si po letech uvědomovat, že mě peníze nezahřejou. Ani ta zlatokopka, kterou jsem před týdnem vykopl z domu. Asi se mi už zajídá ten životní nadstandard. Již včerejší večer jsem měl nepřekonatelnou touhu upít se k smrti. Co mi brání? Brání mi moje miliony na bankovních účtech? Brání mi moje manželka? Ne ta mi nebrání, vystřídal jsem jich už šest. Všechno to byli zasraný příživnice, které tu držel můj životní standard a kreditní karty. Možná, že se té touze dnes neubráním. Koňak mně už dosti omámil. Touha upít se pořád roste a roste. Začínám se až moc utápět ve svých myšlenkách. Komu budu vlastně chybět, když to dnes skoncuju? V tom opět zvoní telefon. Zvedám se a nemotorným krokem se šourám k tomu nepříjemnému zvuku. Ten koňáček už pěkně působí. Zvedám sluchátko, ani ne tak z naštvaností, ale s jistým optimismem. Tentokrát je v telefonu zdánlivě ticho. Když se, ale chvíli zaposlouchám, tak zřetelně slyším tikat hodiny. Snažím se zjistit kdo mě ruší z mého opileckého strádání, ale opět nikdo neodpovídá. Vracím se zpět ke křeslu a skleničku, kterou držím v ruce, zahazuji do krbu. Už ji nebudu potřebovat, koňak se pije lépe přímo z flašky.
Jsem v rauši. Moje srdce bije nepravidelně a moje únava se stále zvyšuje. Možná, že dnes konečně usnu. Abych to pojistil, tak se ještě pořádně napiju. Budu mít sladké sny. V křesle je tak pohodlně. Víčka mi klesají a můj organismus pomalu a jistě upadá do útlumově relaxační fáze, jinak zvané jako spánek. Když v tu ránu opět zvoní telefon. Moje uklidnění rázem přerostlo ve zlobu. Flaška koňaku letí do krbu, konstrukce mého konferenčního stolku praská, pod náporem mé váhy a hrubé síly. Běsním a rozbíjím všechny věci, co se mi dostanou pod ruku. Telefon stále zvoní, ale já jsem v afektu, a tak místo toho, abych ho šel zvednout, rozbíjím více a více věcí. Když moje zuřivost trochu ustane přesouvám se k telefonu. Naštvaně zvedám sluchátko a aniž bych se zeptal kdo volá, začnu chrlit řadu hrubých urážek. Po chvíli se, ale zarážím. Zdá se mi to, nebo v telefonu slyším svůj hlas? Nezní to, ale jako ozvěna. Zní to jako bych se na druhém konci slyšel, jen o trochu tišeji. Začnu do telefonu mluvit v klidu a uvědomuji si něco děsivého. Já svůj hlas slyším nejen z telefonu, ale i z vedlejší místnosti. Co se to děje? Mám strach. Nejdříve se bojím jít ke dveřím a podívat se do druhé místnosti. Po chvíli mě, ale přemůže zvědavost, a tak se ozbrojuji rozbitou flaškou od koňaku a kráčím ke dveřím. Velice pomalu otevírám dveře. V místnosti se zdá všechno normální. Chci odejít zpět, když najednou, jakoby se dveře od skříně, která stojí naproti dveřím, začali pomalu otevírat. Opět mě zachvátí strach. Začínám řvát, že jsem ozbrojen a nebojím se svojí zbraň použít. Skříň zůstává pouze pootevřená, a tak k ní pomalým krokem jdu. Stále jdu a můj strach stále vzrůstá, srdce mi buší jako nikdy. Otevírám skříň a tam... Nic tam není. Sakra muselo se mi to jenom zdát. S klidem zavírám skříň. Otáčím se a ÁÁÁÁÁ...
          Ráno mě probouzí odbíjení mích hodin. Ležím na zemi a hlavu mám ve skříni. Co jsem to jen včera viděl a nebo to byl sen, přemítám v hlavě. Zřejmě jsem to zase přehnal s koňakem. Alespoň jsem se konečně vyspal. Sedám si a začínám se rozkoukávat. Najednou spatřím něco děsivého. Asi metr a půl od skříně, je na zemi nějaká černá tekutina. Je jí tam celá louže a táhne se přes dveře, po stěně až na strop. Pohlédnu na strop a tam je on! Ten démon, kterého jsem v noci viděl. Je tam jeho obří malba přes celý strop! Jeho velké, žluté, hadí oči. Jeho králičí hlava a kohoutí zobák. Navíc jako by byl znetvořený a tvář se mu roztékala. To vše zahaleno v černé kápi.
          Je to on, ten démon, který mě má na vždy v moci!

KONEC